Bohužel nemůžu naházet všechny obrázky tady na blog, a to ani ve zmenšené podobě, protože potom by se stránka zatraceně dlouho načítala, no, však to znáte sami ^_^
Takže tady bude jen taková menší ochutnávka, zbytek obrázků si můžete prohlédnout na mém účtu na photobucketu.
První knížka, kterou jsem si pro vás připravila (protože se mi nejrychleji stáhla), je Angel Sanctuary: Lost angel a je opravdu nádherná *utírá slinu*, nejraději bych ji samou láskou sežrala... ale bohužel to nejde T_T
Druhá polovina 19. století, éra japonského shogunátu se valem chýlí ke konci, pod Tokugawou se otřásá trůn, císař je drzejší a drzejší a nastává jedno z neproslulejších období japonských ději – Bakumatsu. Poslední léta shogunátu. A teď už rovnýma nohama do děje.O tom, že i malý človíček dokáže velké věci není pochyb, to už dokázali mnozí v čele s Frodem Pytlíkem, a stejný je i případ Ichimury Tetsunosukeho. Ono Frodo ještě mohl být v klidu, ten to měl geneticky dané, ale když normální plnohodnotný člověk vypadá s bídou na deset let v době, kdy je mu 15, to je frustrace jako prase. Výška ale bohužel není jediný a největší Tetsunosukeho problém. Před dvěma lety mu tajemný muž s krvavýma očima zavraždil oba rodiče a chlapec je od té doby sžírán touhou po pomstě. Tetsu vidí jedinou možnost, jak satisfakce dosáhnout – přidat se k shogunátské policii Shinsengumi, čímž by mohl o vrahovi získat potřebné informace a zároveň by měl možnost ho zabít. Jenže pro malého kluka je těžké stát se členem skupiny elitních zabijáků, ďáblů. Šanci dostane v okamžiku, kdy jeho starší bratr Tatsu začne u Shinsengumi pracovat jako knihovník (ook ^_^) a Tetsuovi je rovněž nabídnuto stát se členem skupiny. Jenže po počátečním nadšení přichází ještě větší zklamání. Tetsunosuke totiž místo zářivě modré uniformy a meče ostrého jako břitva vyfasuje čajový servis a hadr na vytírání a stává se osobním poskokem despotického velitele, Hijikaty Toshiza.
Peacemaker Kurogane je anime postavené na historickém podkladě, kde valná většina postav skutečně žila (a to i hlavní hrdina Ichimura Tetsunosuke skutečně býval Hijikatovým sluhou, jakkoliv se to zdá nepravděpodobné. Narodil se v roce 1854 a v roce 1867 se přidal k Shinsengumi.) a události vrcholí slavným vpádem Shinsengumi do hostince Ikedaya, kde se podle většiny zdrojů poprvé projevila tuberkulóza kapitána Okity Sojiho.
Anime s klidným srdcem vykresluje slavné historické postavy takové, jaké ve skutečnosti z 90 % nebyly, nicméně to vůbec nevadí, protože právě charaktery jsou nosným pilířem celého seriálu. Žádného zvláštního děje se totiž v Peacemakerovi nedočkáme, kdyby totiž neustále neodbočoval od zápletky, vystačil by s bídou na tři čtyři díly. Neustále dokolečka sledujeme poklidný, skoro mírumilovný život Shinsengumi a každodenní, více či méně vtipné příhody, například kterak Okita šlohl Hijikatovi jeho deníček a Hijikata se mohl vzteky potento, kterak Tetsu a jeho bratr Tatsu nesli balíček do přístavu, jak chlapi pořádali maratón, jak Tetsu žárlil na místního ninju Yamazakiho, přičemž všemi těmito malými příběhy se pomalu a nenápadně plíží stín v podobě záporáka Yoshidy a jeho rebelie proti shogunovi a dává tušit, že jestli tvůrci sevřou otěže do rukou, poslední díly budou masakr.
Jak už jsem řekla, tam, kde není děj, by měly být aspoň pěkné chary a pravdou je, že postavy v Peacemakerovi patří k těm, které by mě bavilo sledovat, i kdyby celé dny jen koukaly na mráčky. Zvláště vývoj hlavního hrdiny je úžasný. Na začátku je to spratek, kterého mít doma, řežu ho od rána do večera, abych z něho vytřískala aspoň trochu normálního člověka. Během seriálu pak stále více a více vážní a nakonec, když najde sám sebe a zjistí, co celou tu dobu vlastně hledal, je z něho velice sympatický klučina, který má k tomu původnímu hajzlíkovi hodně daleko. Jeho opakem je špion Yamazaki, který zase na city moc nedá a při každém malém pochybení se snaží spáchat seppuku. Ostatní postavy už takovým vývojem neprocházejí, což ovšem neznamená, že by s nimi nebyla sranda. Okita Soji je klasik, nepřináší nic nového a už asi, bohužel, navždy zůstane v očích veřejnosti zafixován jako veselá dětinská buznička, která bez mrknutí oka mečem porcuje všechny, kteří se na něj blbě podívají. Hijikata je ukázkový bručoun, ze kterého si všichni ostatní dělají srandu a vůbec jim nevadí, že je to jejich nadřízený. Zajímavý je Saito Hajime, kterého moc dobře známe z Kenshina, kde se předvedl jako upjatý chladný zabiják s neskutečným smyslem pro povinnost. V 
Peacemakerovi spíš působí dojmem, že ujíždí na nelegálních houbičkách a „vidí mrtvé lidi“. Tetsunosukeho starší brácha Tatsu je správný úzkostlivý trouba, Harada Sanosuke, Nagakura Shinpachi a Todo Heisuke vypadají, že v saké se snad i koupou, velitel Kondo je spíš bodrý tatík než mocný velitel a nikdo se nestydí mu tykat a záporák Yoshida je krátce a jednoduše cool. No a nejlepší postavičkou je malé kulaté prasátko Saizo, které si Okita Soji chová jako svého mazlíčka, které se motá všude, kde se něco děje a které dokáže do latě srovnat prakticky kohokoliv.
Ještě bych se na chvíli ráda vrátila k tomu ději. Už jsem řekla, že dějem Peacemaker zrovna neoplývá, ačkoliv by se mohlo zdát, že se jedná hlavně o bojové anime, není tomu tak. Sice se už v prvních dílech ukáže, že pokud na boj dojde, v řekách místo vody poteče neředěná krev, ale hlavní a prakticky jediné pořádné boje nastanou až v posledních třech dílech (a musím říct, že skutečně stojí za to!) a dalo by se říct, že Peacemaker je anime naprosto mírumilovná. Tvůrci samozřejmě pochopili, že na 24 dílů, kde si Okita chová prase, se jim nikdo koukat nebude, proto se snažili seriál trochu okořenit, podle mě velice nešťastně, různými zkazkami o zombících a nekromantech, dokonce vytáhnou na světlo i Okitova dvojníka a vrcholem je dredatý samuraj ve slunečních brýlích a kovbojském klobouku, kterému se evidentně v Americe zalíbilo víc, než je zdrávo. Celkově tyto elementy působí v historické anime, která si hraje na „podle skutečné události“ celkem blbě.
Jednou, když jsem tak koukala na jeden z dílů Peacemakera, vrazil mi do pokoje brácha a prohlásil: „Ty zase koukáš na Kenshina?“, čímž prakticky výborně vystihl styl Peacemakerův styl kresby i animace. Je velice hezký a zároveň působí jako Kenshinovo dvojče. Občas se tam mihne i nějaký ten 3D efekt a kupodivu, na rozdíl od většiny ostatních anime, kde se o tohle tvůrci snažili, nepůsobí vůbec rušivě, ale naopak velmi pěkně.
Co říci o hudbě… je to zábavné, ale styl hudby se k historickému žánru vůbec nehodí, zatímco celkové atmosféře seriálu padne jako ulitý. V openingu i endingu se ozve pěkně ostrá rocková muzika a podobně krutá hudba zazní i v emocionálně vypjatých a dramatických scénách a je to bomba. Prostě něco, co se nedá popsat, to se musí vidět a slyšet na vlastní uši.
Peacemaker Kurogane mě bavil, i když prakticky postrádal děj a i když se tvářil jako Kenshin z druhé strany, zhltla jsem ho za pár dní. Je to anime věru jednoduché, nad kterým se nemusí přemýšlet, kde jde hlavně o zábavu, které bere život s nadhledem a lehkostí a navíc se odehrává v mojí oblíbené době. Spolu se seriálem Gintamou mi pomohl překonat averzi k Okitovi (ano, toho týpka skutečně nacpou do každé druhé historické anime). Má veliký komediální potenciál a občas se tam vyskytne hláška nebo gag, které by si zasloužily nesmrtelnost. I přes své nemalé chyby a vady je to dílko spíše nadprůměrné, v některých oblastech sice vyniká, v jiných zase padá hluboko do bahna, proto dávám
70 % a jdu se na to celé podívat ještě jednou. ^_^
Přiznám se bez mučení, že některé věci nemám ráda. Některé přímo nenávidím. A jednou z nich jsou moderní upíři. Jestli máte v oblibě cool frajery nastřelené v černých latexových kombinézách a kožených kabátech, ve slunečních brýlích a ozbrojené nejrůznějšími hračkami, katanou s dvaceti různě ozubenými čepelemi počínaje a příručním dělem na svěcenou vodu konče, raději to přece mnou ani nevyslovujte nahlas, protože to potom kamarádi nebudeme. Někdy nevím, jestli se smát nebo brečet, když vidím film, ve kterém gang hodných upírů nepijících krev bojuje proti gangu zlých upírů pijících krev. 
nocích toulat v žebráckých čtvrtích staré Paříže. Důležité je, aby byl galantní, vybraného chování a k smrti toužil po krvi. Ještě důležitější je, aby byl samotář, netvořil gangy s jinými upíry a hlavně - aby neskákal po všech čtyřech.
Hlavní hrdina, Mochizuki Jirou sice má rozfoukané černé vlasy a při troše dobré vůle a snahy by mohl vypadat jako romantický básník (připište si plus), jenže on na sobě nosí červený plášť a la Hellsing, vysoký červený klobouk a la Krysař z Hammelinu, potápěčské brýle a la vietnamská tržnice za šedesát čtyři korun a vůbec celkově budí dojem, že si vyrazil na maškarák za Rumcajse (připište si mínus a hned pětinásobné).
Tahle kreatura je navíc hrdina z jakési upírské války v Hongkongu a teď, po deseti letech se vrací zpátky do Japonska, aby se pokusil společně se svým bratrem Kotarem normálně žít v oblasti, které se říká "Speciální zóna" místo, kde spolu upíři a lidé žijí v relativním míru, místo chráněné zvláštní protiupírskou bariérou, jež má za úkol zónu chránit před nezvanými blood suckery zvenčí. Jenže když už se dovnitř nějaký ten nehodný vampýrek dostane, je z toho problém, který vystačí na celých 12 epizod anime. Bohužel.
Jestli se vám zdá, že odstavec o ději je nějak krátký a za moc nestojí, pak se vám to zdá správně, protože dílko s honosnými iniciály BBB ani žádný děj nemá.Dodívala jsem se na něj včera a dnes už nejsem schopna říct, co se tam během těch 12 dílů stalo. Mochizuki a jeho brácha (který je mimochodem tak kawai, až se mi zvedal žaludek) vstupují do Speciální zóny, setkávají se s úřednicí Mimiko, která jim začne dělat průvodkyni, přičemž se pořád dokolečka opakuje schéma "kvůli mně ti ubližují, musím odejít => vlahé jiskření mezi pohledy hrdiny a hrdinky => zbraň mířící na hrdinku => hrdina hrdinně sráží zbraň z dráhy => krátký boj s druhořadým záporákem => "kvůli mně ti ubližují, musím odejít" => vlahé jiskření pohledů => zbraň mířící na hrdinku => hrdina hrdinně sráží zbraň z dráhy => krátký souboj s druhořadým záporákem => atakdále, občas se do toho ještě připlete více či méně prostoduchá politická debata.
Někdy se vyskytnou anime bez děje, ale stejně jsou skvělé, protože mají vtip a úžasné charaktery, na které vás baví se dívat, i když se jenom válejí na gauči. Bohužel BBB nemá ani jedno - ani děj, ani vtip, ani charaktery. Hlavnímu hrdinovi by se možná dal jeho blbečkovský úbor odpustit, kdyby byl alespoň v otázce chování co k čemu. Jenže tvůrci se z něj pokusili udělat cool frajera, který, kdyby chtěl, vykostí úplně celý svět a zároveň ho trochu zlidšťovat různými klopýtnutími a idiotskými výrazy, takže k Jirouvi v konečné fázi ani necítíte respekt ani vám nepřipadá vtipný. Podobně mrtvě papírová je i hlavní hrdinka Mimiko a co se týče malého upírka Kotara, tady katastrofa kulminovala. Kudrnatý blonďatý andílek jako by z oka vypadl Honeymu z Ouranu nebo Momijimu z Fruits Basket. Tvůrci se ani nesnažili dát tomuhle profláklému kvichtu aspoň novou 
povahu, takže z Kotara vzniklo dítě, které ve mně vzbuzovalo touhu našponovat ho na žebřík, obložit ho plyšovými medvídky tak, aby na ně nedosáhl a jíst před jeho očima cukrovou vatu tak dlouho, dokud se neubrečí k smrti.
Ale abych si pořád jen nestěžovala, dál se na BBB najít taky něco hezkého? Inu, je celkem slušně nakreslený a na závěrečný souboj se dá dívat s jistým zalíbením. Za animaci si tedy můžete připsat plus, ale pochybuju, že vám to v celkovém hodnocení nějak pomůže.
A suma sumárum? Já dávám 30 %, ale jestli se chcete 12 dílů nudit stejně jako já při ohledu na postavy, které jsou vám tak lhostejné, že se ani nenamáháte jim přát něco zlého, pokud vám nevadí proslovy, za které by se nestyděl ani americký prezident v katastrofickém filmu, pokud chcete vidět nějaké to oňuchňávání sexy krčků a pokud jste nevěděli, že když vám plesnivý vampýr saje krev, je to lepší než orgasmus, klidně se na Black Blood Brothers podívejte, ale pak neříkejte, že jsem vás nevarovala. Já sama jsem tuhle anime s vypětím všech sil dokoukala do konce jen proto, že byla krátká (připište si plus) a že jsem chtěla mít na blogu aspoň jednu zápornou recenzi. A jestli pořád toužíte po nadupané upírské akci, raději si přečtěte Pratechettovo Carpe Jugulum, nezkazíte si oči u monitoru a pobavíte se milionkrát víc.
pocit, že tato zkušenost byla jistě prožita v minulosti. Ale víte co? Zapomeňte na to. Déjà vu je prostě chyba v Matrixu.
Když se královně narodila dvě rozkošná, blonďatá a okatá dvojčátka, chlapec se jevil být v pořádku, ale nad holčičkou bylo vyřčeno strašlivé proroctví. Až princezna dosáhne věku 16 let, stane se jedem, který zničí náš svět. Proto je dívku nutné okamžitě eliminovat, rozuměj, je třeba to rozesmáté ňuňuňu mimi hodit do propasti. Jenže takové vržení dítěte do propasti je sice na pohled velice efektní, ale na rozdíl od obyčejného podříznutí (které navíc spolkne mnohem nižší náklady na dopravu, čas apod.) nikdy nemáte jistotu. Nemůžete se pohledem na mrtvé tílko ujistit, že se zrovna náhodou v křoví neskrývala nějaká čarodějka, která padající díťáto zachránila.
A tak se také stalo. Dívenka byla zachráněna a tajně dána do rodiny zbrojířského mistra na vychování.
Uplynulo patnáct let a královstvím se začínají šířit zkazky o tom, že Zavržená princezna svou smrt přežila. Je to třeba ji okamžitě najít – a zabít. Už podruhé. Dřív, než dosáhne šestnáctého roku života, což bude ani ne za měsíc. Atmosféra houstne, království i církev jsou stále nervóznější a tajemní Mírotvůrci, kteří mají pod palce veškeré dění v zemi, začínají být nevrlí. A uprostřed celého toho zmatku se společně se svými sourozenci, nabušeným bratrem Shanonem a čarodějkou Raquel, potuluje patnáctiletá blonďatá Pacifica Casull, jinými slovy Zavržená princezna. Na ničení světa nemá ani pomyšlení, nejraději by se se svými nevlastními sourozenci vrátila domů, jenže královští zabijáci je pronásledují na každém kroku a nedají si říct a nedají…
“Pane Andersone, vítejte v Matrixu.
Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že se jedná o obyčejnou fantasy mlátičku, musím vás však varovat, že to není pravda ani z poloviny. Obyčejný příběh to rozhodně není, mlátit se sice bude, ale ne až tak brutálně a vedle fantasy Zavržená princezna ani neležela. Sice se ze začátku pokouší přetvařovat, ale netrvá dlouho a tahle maska z ní spadne. Už v prvních dílech vám bude leccos podezřelé a brzy se přesvědčíte, že takzvaná fantasy je ve skutečnosti docela 
drsná scifi, občas dokonce říznutá cyberpunkem. Kde se vzala ve středověké civilizaci technika na úrovni daleké budoucnosti a kdo jsou doopravdy strašliví Mírotvůrci? Jaký je pravý účel Draků a kdo je stvořil? A hlavně – nemají ti „záporáci“ nakonec větši pravdu než hrdinové? Nebudu nic víc prozrazovat, jen upozorním, že předchozí narážky na Matrix tady nepadly jen tak pro srandu králíkům.
Scrapped princess je 24 dílná anime z roku 2003 a z dílny studia BONES, které má na svém účtě například dílka jako Ouran High School Host Club, RaXephon, Wolf´s rain nebo Full Metal Alchemist. Zvláště u FMA musím říct, že způsob kresby a animace je velmi podobný Scrapped princess. Kresba je jednoduchá, s ostrými liniemi, všechno provedeno v jasných, světlých a jásavých barvách. Zprvu se může zdát téměř prostá, ale chce to jen pár minut než si zvyknete a uvědomíte si, že v jednoduchosti přece spočívá krása. Postavy jsou vesměs oděny do prapodivných kostýmů, u některých vás musí napadnout „že je fyzikálně nemožné tohle nosit“, ale i to je otázkou zvyku a tolerance. Na druhou stranu je tady překrásné prostředí – ať už středověká města, vesmírné křižníky, mořská pobřeží, zelené pláně a hlavně úžasný a dechberoucí královský zámek v hlavním městě, to všechno je přímo pastva pro oči a je vidět, že v téhle oblasti se nešetřilo.
Hudba se drží, stejně jako ostatní aspekty seriálu, vysoko nad běžným standardem. Opening nás potěší skotskými motivy a endingová písnička je přímo geniální a bez nadsázky bych ji označila za druhý nejlepší ending, co jsem kdy viděla (první byl Comet z Bleache). I hudba během seriálu je jednoduše yummy, zvláště pak jedna smutná, která doprovází ty nejdojemnější scény a ani jednou se mi nestalo, že bych se při ní nerozbrečela.
Také ti, co v anime hledají zajímavé charaktery, nepřijdou zkrátka. Tvůrci sice neodbočili od stereotypů, které prostě musí být všude (zamlklý válečník, roztomilá kouzelnice, natěšený mladý rytíř plný ideálů – komický prvek, zabiják, který do poslední chvíle neví, na čí stranu se přidat, princezna bojovnice, tajemný chlapec – voják s temnou minulostí atd. atd…), ale není si na co stěžovat, protože jejich charaktery jsou vykresleny obzvlášť výborně, včetně svých slabých a temných stránek, svých strachů i svých radostí. Když je hrdince 15 let, tak se zkrátka jako patnáctiletá chová, přičemž se jí podařila neuvěřitelná věc – ani na chvíli nebyla otravná a 
nelezla mi na nervy. To je jeden příklad, který mluví za všechny. Hrdinové této anime jsou zkrátka přirození, i když nepřinášejí žádné zvrácené psychologické studie a nepitvají se v hlubinách své šílené šedé kůry mozkové, věříte jim i jejich pohnutkám a to bohatě stačí.
Dokonalosti postavám dodává také jejich dabing. Kupříkladu takový Shinichiro Miki (např. Urahara z Bleache, Mizuki z Naruta, Ishigami z Mai HiME) v roli Shanona Casulla umí v dojemných okamžicích vyloudit tak beznadějný a zlomený tón, až to dohání k slzám. Fumiko Orikasa (Rukia z Bleache, Victoria z Hellsinga) přímo exceluje a rovněž i ostatní se nenechají zahanbit, takže skvělých hlasů si můžeme jen užívat a užívat.
Zavrženou princeznu hodnotím na 90 % a zařazuji na horní příčky svého anime žebříčku. Je to anime se sympatickými hrdiny, působivou hudbou, anime, která dokáže stejně dobře rozesmát jako rozesmutnit. Hlavně je to anime, nad kterou budete hodně dlouho přemýšlet. Nerozlišuje se zde totiž hranice mezi dobrým a zlým a důvody „záporáků“ jsou mnohem rozumnější a obecně přijatelnější než důvody těch „hodných“. Takže – pokud máte rádi hezké příběhy, které vždycky něčím překvapí, jestli chcete nad příběhem filozofovat, přejít jej s klidným vědomím, že všechno dobře dopadlo nebo se zamýšlet do hloubky nad tím, že to z dlouhodobějšího hlediska dopadlo víc než mizerně, nebojíte se šílené směsky fantasy a scifi, je Scrapped princess právě pro vás.
Abe no Masahiro je třináctiletý klučina, vnuk slavného a mocného onmyouji (něco jako exorcista) Abe no Seimeie. Chlapec se rovněž stane onmyoujim, ne že by po tom nějak toužil nebo měl zvláštní talent, jemu je prostě souzeno (jak už to tak v rodinách bývá), kráčet v dědečkových stopách. Jenže Masahiro stále žije v dědečkově stínu, nikdo se na něj nedívá jako na Masahira, nýbrž na "roztomilého vnoučka toho slavného Abeho", což chlapce nesmírně štve. A jak už to tak bývá, rozhodne se, že se stane velkým onmyoujim, překoná svého dědečka a donutí všechny, aby jej konečně vzali na vědomí jako samostatnou bytost. V tom mu pomáhá jeden z dědečkových služebníků, ohnivý bůh Guren, který většinou přebývá v podobě provokativního drzého zvířátka Mokkuna. Jak to celé dopadne?
Z tohoto anime jsem viděla zatím jen 5 dílů a mám takový dojem, že přeloženo (do angličtiny, samozřejmě) je zatím jen okolo 12 dílů. Celý seriál má čítat 26 epizod. Ačkoliv jsem teprve na začátku, musím uznat, že mě Shounen Onmyouji velmi zaujal nejen krásnou animací a hudbou, sympatickými postavami (zvláště Mokkun je opravdu miláček, který hravě strčí do kapsy i své sexy nabušené alger ego Gurena) a vůbec, celý dobrodružný fantasy příběh se jeví velmi zajímavě. A opravdu jsem zvědavá, jak to bude pokračovat. (to se mi poslední dobou moc nestává - už mi ani nevadí vypnout epizodu v polovině a vrátit se k ní až za měsíc ^^)