Dočetla jsem a řekla: „Wow!“
“Když se probral, začal vyvádět. Pak se zamkl v baráku.“
„Zkoušel s ním někdo z vás promluvit?“
„Já. Vyhodil mě.“
„Přesněji řečeno ho vyrazil i s dveřma.“
S Nebem to jde od desíti k pěti, byrokracie a zkostnatělá politika už mladým andělům pěkně leze krkem. Vrcholem všeho pak je, když Veliký Archón Jaldabaot, Pravice Páně a nafintěný sebestředný hajzl, podcení hrozbu války a Králoství je málem zničeno Stínem. Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby Daimon Frey neukradl Klíč Páně, který bůh použil při stvoření světa, a s jeho pomocí neotevřel pod temnou armádou propast. Království bylo zachráněno a Jaldabaot se hrdinovi odvěčil jak se sluší a patří. Znesvěcení tak mocného artefaktu, jako je Klíč, se rovná velezradě a Daimon Frey skončí na popravišti. A v tu chvíli zasáhne Pán, povolá Daimona zpět a učiní jej nemrtvým, Abaddonem – Hubitelem, Tanečníkem na spáleništích. Daimonovi přátelé si to vyloží jako znamení. Na scénu vstupuje Gabriel, dojde k převratu, Jaldabaot je svržen a vlády nad Nebesy se zmocní archandělé. Jenže...
“Líbil se ti koncert?“
„Umělecký zážitek se mnou praštil o zem.“
„To aby později nikdo neremcal, že u toho nebyla naše kapela.“
Jenže to dopadlo stejně, jak to dopadá s každou revolucí. 
Mládí a nadšení vyprchalo, nahradilo je zklamání. Nakonec nic není takové, jaké si to archandělé malovali. Neshody, občanské války, Luciferova rebelie a jeho pád do Hlubiny... Gabriel ještě jakž takž svírá v rukou otěže vlády, ale už se začínají ozývat výkřiky o tyranii. Bůh opustil Království už dávno, ale archandělům se to pod vidinou další občanské války a totálního rozvratu podařilo ututlat. Celkově to jde se situací hodně rychle z kopce. A půjde to ještě rychleji.
Problémů je víc a víc. Na Raziela kdosi zaútočí a ukradne mu posvátnou knihu, jež obsahuje zaklínadla, která by mohla zničit bytí. Proti Gabrielovi někdo nahromadil takové důkazy, za které by ho soud poslal na šibenici, než by archanděl stačil říct jediné slovo na svou obhajobu. Masakry vojenských komand. Puče. Atentáty na Daimona Freye. Příchod pomatených Bestií, božských zvířat. Předpovědi konce světa. I Luciferův trůn se otřásá v základech, pán pekla může jen čekat, kdy ho zničí jeho vlastní anarchie. A v pozadí těchto událostí povstává Antikreator, protipól Pána, který může všechno poslat zpátky do nebytí. Před ním už není Království a Hlubina, Gabriel a Lucifer, ale oni dobře ví, že ani společně nemají šanci Antikreatora porazit.
“Nechal se aspoň ošetřit?“
„Nechal, poněvadž omdlel.“
Viděla jsem ji v knihkupectví a pomyslela jsem si: „Jej, Angel Sanctuary,“ a šla jsem pryč. A druhý den jsem se pro ni vrátila. Pak mi ležela tři měsíce na polici a během té doby jsem překousala asi padesát stránek, protože u nás na intráku se nedalo číst... a tahle knížka, jak jsem zjistila po příjezdu domů, se musí přečíst naráz a ne aby se s ní člověk páral dva měsíce. (Takže dva dny.)
Obraz andělů, jak intrikují, hašteří se o moc, vraždí se... každému to asi připomene Angel Sanctuary. Ale upřímně? Zpočátku mi sice dělalo problémy zvyknout si, že Gabriel není uvřískaná ženská, ale černovlasý zabiják a Lampa (pardon, Lucifer) je jen zakřiknutá silueta v Asmodeově stínu, ale jakmile jsem se do knihy zabrala, AS bylo to poslední, co mi přišlo na mysl. (Fajn, Michael je stejný. Ale to je Michael, na toho platí speciální měřítka XD). Prostředí, přístup k okřídleným a některé motivy jsou podobné, ale to je tak vše. A hlavně, v Angel Sanctuary i ty brutality vypadají krásně, zatímco v Rozsévači si až moc krutě uvědomíte, že na mrtvole nic pěkného není.
„Hej! Zaplašili jste mi hračku!“
„Chtěla stihnout večerníček.“
Asi hlavním neduhem knihy je velké množství postav. Kvůli tomu pak autorka nemá čas lépe rozvinout jejich charaktery – a to i přesto, že kniha má skoro pět set stránek. Z archandělů vyčnívá jen Gabriel, kterému celkem zdařile sekunduje Raziel, Rafaela si ani nevšimnete (kromě půvabné scény někdy na začátku, kdy mu „bylo zleeee“) a Michael si střihne sotva pár štěků. (Pravda, jemu to stačí, protože je cool, jenže to je Michael, na toho platí speciální měřítka XD). Repliky charismatického-drsného-osamělého-prokletého-uberdepresivního Daimona Freye bych proškrtala (a zvlášť ta jeho příšerná zamilovaná vyznání) a přidala víc trojice Drago-Drop-Hazar nebo neustále hláškující padlé anděly Kamaela a Samaela, ale to už je otázka vkusu.
“Potřebujeme posily!“
„Nemám!“
„Pošli trůny!“
„Uvázly v obklíčení!“
„Chalkedry!“
„Zadržují monstra!“
„Kurva!“
„Ani kurvy nemám!“
„Fajn.“
Rozsévač má trochu nestejnoměrné tempo, ale těch pár nudných politických pasáží se dá vydržet. Bojové scény to bohatě vyvažují, když přišla akce, zapomínala jsem dýchat. Vrcholem pak je závěrečná bitva, padesátistránková krvavá řež, kde má čtenář pocit, jako by se ocitl uprostřed boje a není to právě příjemný pocit. A během těch padesáti stránek mě ani jednou nenapadlo: „No, snad toho bylo dost,“ nebo „už to s tou krví trochu přeháníš“. Spíš jsem si říkala: „Ještě, ještě,“ a „opsss“. Možná budu kecat, ale nepamatuji si, že bych kdy četla lepší bitvu. Asi vážně ne.
Rozsévač větru je vlastně obyčejná fantasy odehrávající se v nezvyklých reáliích. To je dobře, protože v přímé úměře s mým věkem se zvyšuje i moje nenávist k těm špičatým vybledlým omylům přírody (čti: elfům) a to může být ve fantasy trochu problém, proto jsem vděčná za každou knížku, kde tihle zmetci neotravujou XD. A i když má Rozsévač svoje chyby, klady jednoznačně převažují. Chtěla bych druhý díl. Fakt bych ho chtěla. ^^
(Dragoooooo~ <33333)
Obrázky: www.fabryka.pl
