Jméno větru




Co se skrývá za hrdinskými příběhy? Tak většinou nějaký člověk. Může být úplně nenápadný, vypadat jako vy nebo já a může žít přímo vedle vás a třeba se nikdy nedozvíte, že to byl on, kdo svolával démony, nikdy nekrvácel, zabíjel draky a zachraňoval sličné panny z plamenů. Ten člověk se na příběhy dívá trochu jinak, hlavně proto, že ví, jak to ve skutečnosti bylo.

On ví, že když ve skutečnosti padáte ze skály, nikdo vás elegantně nechytne za ruku. Pokud máte štěstí, popadnou vás leda tak za límec a za vlasy.


Žije muž jménem Kvothe. Nazývají ho Tajemný, Bezkrevný, Královrah, Stínovec, Dlouhoprsťák a Šestistrunka a legendy o jeho činech zná snad každý a on je mezitím zalezlý v ústraní, vlastní prodělečnou hospodu a modlí se, aby ho nikdo nevyčmuchal. Zbyl z něj jen vybledlý stín jeho bývalého já, vlastně už ani to ne. Zbyl z něj zničený muž, který pomalu umírá.

Bohužel Kvotheho diskutabilní idyla mimo veřejné dění končí, když se kolem něj začnou stahovat démoni a jeden neodbytný Kronikář, který nakonec bývalého hrdinu přesvědčí, aby mu vyjevil svůj příběh. Tak, jak se skutečně stal, bez nadsázky, patosu a příkras, které na něm zanechaly legendy. Kvothe začíná vzpomínat na své dětství u kočovné herecké společnosti, krutý život pouličního sirotka a pozdější nástup na univerzitu, kde se začala rodit jeho legenda, většinou za jeho vlastního přispění. Někdo je chytrý, někdo vychytralý, on je oboje.


Kvothe přislíbil vyprávět tři dny. Jméno větru pokrývá první z nich, takže budou následovat další dva, které Patrick Rothfuss zatím nenapsal. (Nenávidím ho.) V českém vydání si knihu můžete koupit rozdělenou do dvou svazků, což je na jednu stranu výhoda, že odpadá manipulace se sedmistránkovou bichlí (ach, ty ručičky, co nikdy nic těžkého nezvedly), na druhou stranu za ni zaplatíte o dost víc. Krásný hardback s krásnou obálkou je ozdoba každé knihovničky a oku doslova lahodí, jenže knížka je to krásná po všech stránkách – i té obsahové. Já byla husa, že jsem s koupí tak dlouho otálela. Recenzenti kvíleli radostí oprávněně...


...na to, že příběh je vlastně prostinký. Život obyčejného osiřelého chlapce, který se rozhodl bojovat s nepřízní osudu a stal se hrdinou. Kolikrát jsme už tohle četli? Navíc kniha popisuje jen jeho dětství a ranné mládí a je zřejmé, že to hlavní teprve přijde. Jméno větru stojí hlavně na Kvotheovi, který je postava za všechny prachy... ať to zní jakkoliv, já bych klidně dala všechny své prachy za to, aby bylo víc postav jako on. Kvothe totiž přestává být literární postavnou, on je člověk. Máte pocit, že jste v příběhu s ním. Držíte mu palce, bolí vás všechny jeho pády, nenávidíte spolu s ním a máte rádost z jeho drobných radostí. Na jednu stranu je nezvykle chytrý, umí na co sáhne a složitou šifru rozlouskne za deset minut, a já přechytračelé hrdiny obvykle moc nemusím, jenže Kvotheho kouzlo spočívá v něčem jiném – nic mu nespadne do klína zadarmo. Bez vlastního přičinění by skončil tam, kde začal – na ulici. K ničemu nepřijde jako slepý k houslím, všechno si musí oddřít sám a za každý úspěch hodně draze zaplatit. Často kromě se může spolehnout jen na vlastní intelekt, protože kromě něj nemá naprosto nic. Nemá rodinu, mecenáše ani poskoky, kteří by ho tahali z průšvihu a špinavou práci dělali na něj. Nemá se na koho spolehnout. Většinou se pohybuje na hranici absolutní bídy a vážným problémem je i taková hloupost, jako zničená košile – protože má jen jednu a nic, za co by si pořídil novou. Musí tvrdě makat, aby se protloukl životem a za své úspěchy nevděčí nikomu jinému než sobě. A přitom ani na okamžik neztrácí okouzlující eleganci, vtip a nadhled vzdělaného umělce.

Ostatní postavy mu spíš přicmrndávají, ale zdařile. Nikdo se nechová jako blbec a nad nikým nepřevracíte oči v sloup. Ani záporáci nejsou žádní volové, naopak vám za tu nenávist stojí. Ostatně rozlišení dobra a zla je tu docela mlhavé, protože ani Kvothe ze všeho nevychází jako nevinný andílek a někdy provede i takové svinstvo, že by se někteří méně schopní zlosyni z jiných knížek mohli učit.

Kniha je psána lehce a stejně tak lehce se i čte, poněvadž tu platí, že v jednoduchosti je krása. Kvothe vypráví jeden den a u mě se téhle době přiblížila i doba čtení. Zvládla jsem i za dva dny a mít po ruce další díly, klidně bych tímhle tempem pokračovala. Člověk do příběhu vklouzne jako do dobře padnoucí boty. Najednou jste tam, je to váš příběh a ne Kvotheovi, ale vám je zima, nemáte co na sebe, živíte se plesnivým chlebem, prší na vás pěsti, slyšíte a cítíte to, co on, plazíte se bahnem, ale vždycky se nakonec zvednete. Nebýt různých volání přírody, ani bych nevylezla z postele a i tak jsem je oddalovala, jak jen to šlo. Po dočtení jsem si připadala, jako by mě vykopli z tepla na mráz. Jako malá jsem mívala harrypotterácké depky, že famfrpál si zahraju tak leda ve snu, a ty se mi u Jména větru vrátily. Vážně mi bylo líto, že nikdy neuslyším Kvotheho hudbu, nenavštívím univerzitní archiv a nepůjdu na pivo se Simmonem a Wilem. Dlouho jsem se nemohla vzpamatovat. Četla jsem pak jinou knížku a myslela u ní na Kvotheho.


A nakonec ve mně zůstala trpká pachuť, podobné té, jako když jsem dočetla Artušova bastarda. U Mordreda předem víte, že dopadne zle a všechno štěstí je jen iluze, u Jména větru se to můžete domýšlet – už v prvním díle osud po Kvothem šlape, co se do něj vejde, a soudě podle jeho současného zlomené já bych řekla, že neštěstí neusne na vavřínech. Tenhle příběh je sice fantasy, ale zároveň moc reálný, abych doufala, že dopadne dobře. Nechci malovat čerta na zeď, ale vážně se bojím už předem. Bohužel nezbývá než čekat na další díl. Až vyjde, nechám vyhlásit státní svátek. Chci se tam vrátit.

A co jsem našla na Patrickově blogu? („Tak vyjdeš v tom květnu nebo nevyjdeš?“ „Asi nee.“) Doufám, že se tenhle vtípek nakonec neobrátí v realitu.


Ňú ájdl

Jo, takže, tenhle kluk... tenhle kluk ve mně znovu probudil dávno umrtvenou chorobnou čtecí žravost "půjdu se vyčůrat, až si dočtu kapitolu... ještě jednu... aúúú, kruci... ještě jednu, prosííím..."

Myslím, že 300 stránek za jeden den není špatná bilance, aspoň pro mě, která obvykle čte knížky po kousíčkách nejmíň týden, a to i ty dětské, s prvnáčkovskými písmeny, například Knihu hřbitova.

Tak trochu mě štve, že jsem zabila dopoledne zbytečnou cestou do školy (jestli se někdy naučí dávat oznámení o zrušení výuky i na internet, aby z toho měli něco i dojíždějící a ti, co den předem nemají školu a nemohli si to na té nástěnce přečíst, dám se na modlení), ještě víc mě štve, že to do večera dočtu a pak budu roky čekat, než se autor usmyslí dopsat ten druhý díl. (Pokud má někdo ZARUČENOU informaci, že opravdu vyjde v květnu - osobní email od Rothfusse, jeho vydavatele nebo je třeba Rothfussův synovec - může si u mě vybrat jednu laskavost.)

Podrobněji se o Jméně větru porozprávím brzy, doufám, že ne moc podrobně, abych vás neznudila nebo si neshodila sblog, nebo se samým vytržením, a to je pravděpodobnější, nezmůžu ani na slovo, jak už se také párkrát stalo :).


Kvothe by Kim Kincaid painted by ~predom on deviantART




Kvothe by ~redscarletx on deviantART




young kvothe portrait by ~GunnerRomantic on deviantART




The Name of the Wind by *MarcSimonetti on deviantART




kvothe by *sandara on deviantART

Flowers of evil

Autorka: Lee Hyeon-Sook

Rok vydání: 2006

Délka: 7 volume

Status: dokončená

Download: mangatraders.com




Děcka. Tu verbež prostě neohlídáte. Pokud vám je nepřeříznou spolužáci, udělají si to navzájem, zvlášť, když jsou to dvojčata. Incest se rovná antické tragédii, jak by taky ne? Z tohohle nemůže vzejít nic dobrého. A Setsuna se nepočítá – ten měl totiž smysl pro humor a navíc se nemusel kát před Bohem, protože ho znal tak nějak osobě. Běžné nefantasy incesty dopadají hůř. Omlouvám se za odlehčený úvod, chystejte si kapesníky.




Se-Joon a Se-Wa jsou dvojčata a jak už to u takových dětí bývá, jsou na sobě hodně závislí. Zvlášť Se-Wa, která na bratrovi lpí víc, než je zdrávo. Dívka už od dětství trpí nalomeným zdravím a jelikož s ní kvůli tomu všichni zacházeli jako v bavlnce a rozmazlovali ji, vyrostla z ní arogantní žárlivá potvora. Nemá přátele a ani po nich netouží. Jediný, koho má, je její bratr, jehož pronásleduje na každém kroku a nedokáže se od něho odloučit, takže není divu, že se o ní vykládá, že je psychopatka. Se-Joon má jiné přátele a dokonce i dívku a Se-Wa mu to nedokáže odpustit. Je schopná všeho, aby měla brášku sama pro sebe.

Pak se ale na scéně ukáže Gi-Hoon, sympatický blonďák, jejich údajný kamarád z dětství, ačkoliv dvojčata si na něj nepamatují. Gi-Hoon si neláme hlavu se Se-Winou odtažitostí, mysofobií, chorobnou křehkostí a arogancí. Prostě ji bere takovou, jaká je a pomluvy ostatních ho pranic nezajímají a Se-Wa začíná jeho okouzlující přímočarosti pomalu, ale jistě podléhat. Jenže čím víc se odpoutává od bratra, tím víc se to Se-Joonovi přestává líbit.

A Gi-Hoon? Ten také do Se-Wina života nevstoupil se zcela čistými úmysly, jenže i jemu se situace brzy vymkne z rukou a začne se ztrácet v iluzi přátelství a lásky, kterou sám vytvořil.



Korejská manhwa o trošku jiné sourozenecké lásce má 7 knih a je dokončená. Čte se opravdu lehce – já jsem ji zvládla za jediný večer – a nedá se od ní odtrhnout. Nejen kvůli překrásné kresbě, ale i kvůli chytlavému příběhu. Tady opravdu chcete vědět, jak to bude bude pokračovat a jak to nakonec dopadne. Z koho se nakonec vyklube ten, kdo to nemá v hlavě v pořádku. Kocháte se krásou a příběh plyne, moc se tam toho nenamluví, takže se ani nenadějete a jste na konci. Celé se to nese v citové rovině, vlastně až skoro do konce žádné důležitější zvraty nečekejte, ale téhle manhwě pomalé tempo sluší. Téměř do konce nevíte, na čem jste, protože autorka si všechna odhalení nechává do finále, ale hlodavé podezření, že nic není ani zdaleka tak, jak se na první pohled zdá, se tu proplétá prakticky každou stránkou. Čtenář neví, komu věřit a vlastně nevěří nikomu. Náhled na hrdiny se co chvíli mění – Se-Wa, v jednom okamžiku psychopatická ignorantka, v druhém oběť, co se všemožně snaží vymanit se vlastnímu prokletí. Se-Joon se sestry trochu bojí, ale nedokáže sám sobě popřít, že ji miluje, velmi miluje, a nakonec možná nebude takový odevzdaný beránek, jakým se zprvu jevil. A Gi-Hoon se z původní hrozby pomalu mění v nejistého mladíka, ale kdoví, jestli to bude stačit.


Musím říct, že manhwa je to nádherná – jak sebedestruktivním tématem, tak zpracováním. Ale, bohužel, studená jako psí čumáček. Stejně jako hlavní hrdinka postrádá srdce. Emocionálně mě jaksi minula. Možná obsahovala málo štěstí, které by celé tragice dodalo větší hloubku, možná to způsobila nedotaženost v závěru, kdy se až v posledních kapitolách začalo něco řešit a pak nezbyl prostor situaci více prokreslit. Přestože to v žádném případě není záležitost veselá, po citové stránce jsem vůči ní zůstala chladná. Z Let Daie jsem se vzpamatovávala týden a s Godchildem jsem se plně nesrovnala dodnes, ale Květy zla mě jaksi nedojaly. Přirovnala bych je k manze Omage ga sekai wo kowashitai nara, která na mě působila podobně. Od čtení se takřka nedalo odtrhnout, zhltla jsem ji jako nic s očima přilepenýma k obrazovce, ale sotva jsem ji zavřela, nezůstalo ve mně nic. Druhý den jsem už nebyla schopná napsat pořádnou recenzi a dneska bych vám ani neřekla, o čem byla.


I přes tenhle pro mě nedostačující emocionální náboj jsou Květy zla skvělá manhwa, jedna z těch lepších a rozhodně je to nejlepší s incestní tématikou, co jsem kdy četla. (AS nepočítám, protože tam o ten incest v důsledku vůbec nešlo a Setsuna měl smysl pro humor :D). I když si za týden nejspíš nebudu pamatovat, za rok si ji s potěšením přečtu znova. Ale pozor – mně se sice citově moc nedotkla, ale na vás bude třeba působit jinak. Přece jen bere až příliš naděje a dává jí moc málo. Pro jistotu to nečtěte, jestli máte depku :).











Reverse?!

Autorka: Mishima Kazuhiko

Rok vydání: 2004

Délka: 2 volume

Status: dokončená

Download: mangatraders.com



Dostat kopačky od ženský, to nasere. Řadový učitel si pak tohle trauma může léčit zíráním na atributy lepých žaček. (Jeden můj kamarád loni začal učit na základce. Projet si jeho fejsbukové statusy o ňadrech sedmaček někdo pověřený, na hodinu letí. Projet si to některý z rodičů, z kamaráda by se stal zabitej kamarád.) Tak to prostě bývá. Jenže mladý matikář Amemiya měl smůlu, nejenže dostal kopačky, navíc ho přeřadili na chlapeckou střední, takže žádné výstřihové terapie se nekonají.

No, jenže víme, jak to na japonských středních školách chodí a Amemiya-sensei je opravdu sexy kusanec, takže není divu, že hned na první hodině padne do oka jednomu ze svých studentíků. Mifune je rozkošný blonďáček, nevinnost sama, od hlavinky mu lítají sparklíky a na tvářičkách stydlivý ruměnec. A tenhle slaďoučký králíček si Amemiyu oblíbí, chodí za ním na konzultace a vůbec, dělá všechno proto, aby mohl být matikáři nablízku. Amemiya-sensei z něho má prdel – jak by taky ne. Zvlášť, když se na scéně objeví Mifuneho kamarád Kishima, černovlasý introvert, přeborník ve vrhání Toho Pohledu, Co Vraždí. Zdá se, že Kishima je Mifunemu stále v patách a že si svého kamaráda moc dobře hlídá. V jednom kuse by Mifunemu kazil jeho dýchánky s Amemiyou, temně se mračí a dokonce učiteli i vyhrožuje! Amemiya-sensei není vůl a moc dobře ví, jak to na chlapeckých školách chodí. Dojde mu, že ti dva kluci spolu nejspíš něco mají a Kishima prostě žárlí... A rozhodne se si s nima trochu pohrát. Vždyť přece není lepší lék na vlastní frustrace než ublížovat ostatním.

Jenže pak se ukáže, že si Amemiya-sensei naběhl na vlastní meč. A ten byl pěkně ostrý.



Asi před dvěma roky tu odezněly nadšené ovace na Love Neco, mangu o všivém kočičákovi, co se snažil svůj omašličkovaný chvostík strkat jednomu hodnému učitýlkovi leckde, hlavně tam, kde ho učitýlek strčený mít nechtěl... a bylo to zatraceně bránicotrhaidní. Dnes tomu bude nejinak. Za tu dobu už jsem od autorky Mishimy Kazuhiko stačila přečíst... no, víceméně všechno, co se dalo sehnat. Svůj názor na její prudkou originalitu jsem trošku poopravila, protože ta ženská vykrádá sama sebe. To je fakt, ale co? Zjistila jsem, že mi to vůbec nevadí. Originální to není, ale k sežrání ano. Stahovat mangu od Mishimy Kazuhiko je jako říct: „A hlavně mu neříkejte, že je opice!“ Přesně víte, co se stane potom. Víte, že uke bude starší, pravděpodobně učitel a v jednom kuse se bude tvářit nasraně. Seme je většinou nějaký malý zlomyslný hajzlík, který dělá ukemu ze života peklo a uke se může vzteky potentovat, kam se poděla jeho autorita – na semeho totiž neplatí. Jejich soužití se podobá spíš rvačce než idylickému tydlíkování. Seme se lstivě směje od ucha k uchu a uke bývá zdrcen a šokován sám sebou, že si to nechává líbit. Pak to samozřejmě dopadne dobře. A hlavě - vždycky je to sranda jak hrom.


Reverse!? z téhle řady nevybočuje. Přestože v rámci autorčiny tvorby není vůbec originální, je to úžasná smršť vtipů, gagů, zvratů a pěkných hochů, co se k sobě mají a sluší jim to. Přejete jim, aby spolu šťastně skončili a zároveň jim přejete všechny ty klacky, které jim autorka hází pod nohy, protože oni se vždycky tváří tak nádherně ublíženě a zoufale! <3 Naopak tu nenajdete žádné klasické klišé typu maskulinní seme obluda a neschopný kníkal, kterého radši ani do zadnice nekopnete, protože se bojíte, že by se mu to třeba zalíbilo. U Mishimy Kazuhiko je to s dvojkou seme / uke vždycky trošku naopak. Ukata zásadně bývají s Osobností.

Já jsem Reverse!? četla už třikrát a pokaždé jsem se královsky zasmála, protože tomuhle se prostě nedá nesmát. Nevyskytuje se tam moc sexu, ale Reverse!? má příběh, který to skvěle utáhne i bez toho. Příběh, chápete? Příbeh! Stejně je to i s celou Mishimou Kazuhiko – v rámci žánru je zralá na nobelovku. Pokud se vám její styl zalíbí, vždycky se k ní rádi vrátíte, protože je to sázka na jistotu. Vlastně musím říct, že spolu se Sugiurou Shiho, Takanagou Hinako a Sanami Matoh je Mishima Kazuhiko moje nejoblíbenější sh-ai / yaoi mangaka. <3

Kvouk

Na Vánoce jsem dostala Knihu hřbitova. Přiznávám, že jsem ji zatím nedočetla... začala jsem předevčírem a jsem asi ve třetině, nemám vůbec čas na čtení toho, co bych číst chtěla. Jednoduché to je, ano, ale kdo by nemiloval dětské hrdiny. :DD (Jako ti dva pedofilové: "Vole, mám novou babu. Je jí pět a vypadá na tři.") Hmm... Asi takhle: Silas má pytle krísma, plný pytle krísma! Doufám, že se z něho nevyklube záporák. A miluju slečnu Lupescu <3


The Graveyard Book - the hill by ~XueLian on deviantART