O tom, jak jsou malí Egypťani všiví

“...Než se tam vydáme,musíme vyřešit jistý problém.“

„A to?“

„Zařídit, abys přestal vypadat – a páchnout – jako pasák vepřů.“ Nejrůznější tekutiny, které se v bažině přelévaly, na něm ulpěly v pozoruhodném abstraktním vzoru. Mohl by se nechat zarámovat a pověsit na stěnu v nějakém snobském obývacím pokoji.

Zamračil se a přikývl. „Ano. Očisti mě. Musí existovat nějaký způsob.“

„To je pravda.“

Možná jsem ho neměl jen tak popadnout a strčit do řeky. Temže není o moc čistší než ten močál, kterým jsme se brodili. Ale aspoň ho to spláchlo z nejhoršího. Asi minutu jsem ho usilovně máčel, a když jsem ho zase vytáhl, z nosu mu stříkala voda. Vydal nějaký bublavý zvuk, kterému nebylo moc rozumět. Ale zkusil jsem to odhadnout.

„Ještě jednou? Ty jsi vážně důkladný.

Po dalším vymáchání vypadal jako nový. Opřel jsem si ho do stínu pod betonový násep a nenápadným Plamenem mu usušil oblečení. Vhled mu to vylepšilo, i když náladu kupodivu ne – jeden holt nemůže mít všechno.

Když jsme tu maličkost vyřídili, vydali jsme se dál a došli na nádraží včas, abychom chytili první ranní vlak na jih. Ukradl jsem na pokladně dvě jízdenky, a zatímco železničáři marně hledali po nástupištích rudolící jeptišku s příjemným vystupováním, pohodlně jsem se uvelebil na sedadle. Vlak se rozjel. Nathaniel se usadil v jiné části vagonu – zdálo se mi, že dost uraženě. Ta improvizovaná hygienická vložka ho moc nerozveselila.

Jonathan Stroud, Amulet Samarkandu, str. 304




Mám pocit, že než vyjde nový Artík, budu vás otravovat Bartimaem. Nějakou dobu mi to určitě vydrží, protože za ten necelý měsíc jsem stačila přečíst sotva jeden díl (zasraná škola), ale na druhou stranu, aspoň si to pořádně užiju, ne jako Jméno větru.

Objevila jsem kouzlo vědecké knihovny a že tam mají víc fantasy než v normální knihovně. Vždycky je to pak děsná sranda, když si půjčujete hromadu pokleslých knížek o malých čarodějích, kolem vás samí strhaní chudáci s tříkilovýma právnickýma a ekonomickýma bichlema a vy na ně koukáte s povýšeneckým výrazem typu „co čumíte, přece píšu vědeckou práci o fantastické literatuře pro mládež!“, a přitom se nemůžete dočkat, až padnete v autobuse na sedačku a pustíte se do vzdychání, jak je ten hlavní dvanáctiletý hrdina sežratelnej.


Nat and Bart by *Rinian on deviantART

Vtělení kawaiismu. Pusťte mě na ně s růžovou dekou.


Bartimaeus and Nathaniel by ~TheoBain on deviantART


__Nathaniel and Bartimaeus 2__ by ~G09 on deviantART


Bartimaeus Expressions by ~DeeLeaf on deviantART


commoner, demon, magician by ~briarthorn on deviantART


London rain by *Faqy on deviantART


Happy Halloween by ~festivewind on deviantART


Ptolemy and Bartimaeus by ~Harlequin-Romance on deviantART


Nathaniel by ~charter-magic on deviantART

No color

Autorka: Natsume Isaku

Rok vydání: 2005

Délka: 1 volume

Status: dokončená

Download: mangatraders.com, mangafox.com


“Tak se nečil kvůli jedný puse a buď trochu chlap!“

„Právěže jsem chlap!“




Sakamoto pochází z akademické rodiny, takže si umíte představit, jak dopadl. („Tvůj bráška dostal samé jedničky, musíš se snažit, abys byl stejně skvělý, jako on!“) Vyrostl z něj suchopárný, samotářský mladík, který tráví život nad knihami a učením. Studuje právo, chodí v černé, s nikým se nebaví a všichni ho mají za nechutného šprta a upjatého podivína.

Jeho soused Iida je pravý opak. Nic pořádného nedělá, ale v jenom kuse pořádá večírky, nezřízeně chlastá, otravuje a dělá hluk, což Sakamota štve ze všeho nejvíc, protože ho to ruší při učení. Pak si Iida při jedné obzvlášť divoké párty vyhodí byteček do povětří. A co jiného ho nenapadne, než nastěhovat se na těch pár dní, než uvede byt do původního stavu, k Sakamotovi. Chudák Sakamoto právě neplesá, jenže Iida má podporu jejich domovnice, takže nebohý šprtík ustoupí... a už je ruka v rukávě. Tedy, ne tak úplně...



Ona má totiž tahle manga nemá s yaoi, kde se pějou ódy na AA, nic společného, spíš se podobá mangám typu Dear Green. Sex se tam prakticky nevyskytne, natož ještě nějaké detailní záběry na AA, zato máte opravdu radost z každého nejistého pohledu, objetí či polibku. Příběh je jednoduchý, ale nehorázně milý, vtipný a hrdinům fandíte, divže si neodkrvíte palce. Jejich nepřeslazený vztah je dokonalý, připomínají psa a kočku, ale samozřejmě co se škádlívá...



Oba aktéři jsou perfektní, zvláště musím vyzvednout Sakamota coby ukeho. Ruku na srdce – takových ukat být víc a já se snad štěstím pominu. Zaprvé je v brýlích a černých šatech sexy jak sviň, zadruhé je věčně nabručený, chladný, nepříjemný a sarkastický. Dbá na svou hrdost, nesníží se jen tak k něčemu (rozhodně neškemrá!), pro ránu nejde daleko a Iida to s ním nemá vůbec lehké. S Ayasem by vytřel podlahu. On je vlastně Sakamoto víc seme než kdejaký oficiální seme. (Když vám Iida řekne: „My uke can kick your seme´s ass.“, věřte mu. Sakamoto to fakt umí, a milerád.) Sakamoto je uke, který nečeká, až ho někdo zachrání a cestu z lesa si najde sám, tříská Iidou o podlahu (dokonce dvakrát!!!) a má absolutně dokonalý způsob vyznávání lásky – neřekne vám rovnou, že vás miluje, k tomu by se přece nesnížil! Vždycky to nějak zaobalí, takže to v konečné fázi zní ještě roztomileji a dojemněji, zvlášť, když se u toho tváří ostýchavě a vzdorně a každý jeho vzácný úsměv působí na Iidu i čtenářky jako totální KABOOM! Žádný div, že by ho Iida nejradši umudlal k smrti, já ho taky měla sto chutí vykousnout z monitoru a pořádně ho požmoulat.

Iida je taky sympaťák, ovšem Sakamoto ho tak trochu válcuje. (Chci Sakamota domů!!!)



Kresba je krásná, jednoduchá, žádné čačínky, kudrlinky a květinkové rámečky, ale je půvabná a dokonale ztvárňuje veškeré emoce. Chlapi tu vypadají jako chlapi a navíc mají ústa většinu času obrácená směrem dolů, což miluju, protože postavy mi pak připadají nehorázně sympatické. (Hyouta Fujiyama a Mishima Kazuhiko to dělají taky.) Ony se pak ty postavy prakticky neusmívají, a když už ano, tak většinou zlomyslně... Není to sladké? (Omlouvám se, ale já jsem z téhle mangy prostě emotivně na dně. Proč nejsem 2D???)



Asi je zbytečné psát shrnutí, protože každému musí být jasné, že jsem se do No Color bezhlavě zamilovala. Je to vtipná, roztomilá, sympatická a nepřeplácaná vkusná yaoi s bezva postavami a bez nechuťáren. Škoda, že má jen jedno volume, ale autorku si ještě proklepnu. Tohle budu číst pokaždé, až dostanu depku, protože u No Color se prostě nedá tvářit jinak než jako troll po mozkové obrně. Mám takový dojem, že jsem u čtení zřejmě i nahlas pískala a tleskala pacičkama, což dělávám většinou jen u Koori. <3
















Rin!

Autor/ka: Kannagi Satoru

Kreslířka: Honami Yukine

Rok vydání: 2003

Délka: 3 volume

Status: dokončená

Download: mangatraders.com


(Dočetla jsem asi tak před pěti minutami a už si nepamatuju, o čem to bylo. Ale potřebuju z první příčky vyšťouchnout ty bara lidoopy, protože už mě vážně přešla nálada se na ně dívat, a předpokládám, že vás taky.)



Manga pojednává o chlapcích z lukostřeleckého kroužku, kteří jsou klasicky všichni teplí. Katsura, hlavní uke, je děsný budižkničemu (ale jsou horší, MNOHEM horší *bezděčně vzpomíná na zmetka z Yatteranneeze*) a proto po něm všichni ostatní jedou. Zvláště pak jeho kamarád z dětství a senpai Sou. Chudáček Katsura trpí chronickou nervozitou a jedinou pomoc proti tomu představuje Sou – Katsura se vždycky uklidní, když ho Sou obejme, a někdy se mu pak podaří i trefit terč. Blbeček Katsura je ale tak nevinný, že pod tímhle objímáním vidí jen čistě kamarádské objímání, zatímco Sou by to rád posunul o kousek dál. Zároveň však nechce Katsuru do ničeho tlačit a občas se snaží dramaticky odejít z Katsurova života, aby ho nějak netento, sebemrskač jeden. (Přirozeně mu to nikdy dlouho nevydrží.) A o tom to celé je, a pak ještě o tom, že po Katsurovi touží pár dalších spolužáků a kolemjdoucích a Sou na ně žárlí.



Na mangaupdates.com má Rin! podivuhodně vysoké hodnocení, což jen poukazuje na fakt, že yaoistky vychválí všechno, co se aspoň trochu dá. Rin! se dá, ale rozhodně to není nejsladší a nejroztomilejší shonen-ai manga na světě, jak se nám snaží některé komentátorky na mangaupdates nakecat. Je sladká a roztomilá a nádherně nakreslená, proti tomu se nedá říct ani půl slova, ale u třívolumové mangy by už člověk čekal nějaký ten příběh. Nebo vtipy. Nebo angstovní dojemnou tragickou minulost jednoho či více protagonistů. Nebo – pokud by to bylo yaoi – aspoň ten sex, jenže Rin! je jen shonen-ai. Erotika se tam vyskytuje v míře omezené a obvykle mi tenhle stav vyhovuje (z yaoi jsem opět přesedlala na sh-ai, opravdu nemusím číst podrobné popisky něčího adorable anusu), ráda se i několik volumů těším na jejich první polibek a užívám si to nesmělé jiskření, jenže to se v té manze musí dít i něco jiného (nebo vtipkovat nebo se vyrovnávat s TTD – tragickými traumaty z dětství. Od yaoi děj neočekávám, od shonen-ai naopak ano.). Tady jsem si vážně přála, aby už seme na toho ušláplého vola skočil a pořádně ho *** a *** do ***. Ptáte se, o co tam vůbec šlo? Katsura kňučí, že je k ničemu a že bez Soua si ani tkaničky nezaváže. (True.) Sou trpí OO (ohavnou ohleduplností), takže nejenže Katsurou ani jednou nehodí o zeď (Hanbaa!), ale omlouvá se mu za každou pusu, při které Katsura dělá „aaah, p-please, stop... nngh...“. Občas se do toho připlete rival v lásce a snaží se Katsuru objímat nebo líbat, Sou do toho pokaždé vběhne (ať jsou Katsura s Rivalem kdekoliv, třebas i na sportovním táboře na opačné straně Japonska a navíc v lese), a ne, že by Rivalovi rozbil hubu, ale stáhne se a jde se užírat do kouta, aby náhodou Katsurovi nemusel vynadat.



Rin! tedy trpí všemi nešvary, které jste ochotni tolerovat, manga však musí nabídnout i něco jiného, co by odpoutalo vaši pozornost. Jenže tahle přes veškerou svou roztomilost (komu přijdou blbci roztomilí, ať zvedne ruku, ale abych nebyla zlá, tak Sou, pokud zrovna neemařil, byl sympaťák, stejně jako Katsurův brácha) a líbivý exteriér postrádá jakýkoliv smysl pro humor či drama. Pokud si ji nepřečtete, rozhodně o nic zásadního nepřijdete, vedle „must readů“ ani neležela. Najdou se horší kousky, mnohem horší. Tenhle je pouze nudný. Scucnutí neděje do jednoho volume by mu výrazně prospělo.







Category: 0 komentářů

Yaoi panoptikum - Úkaz 05

Pamatujete si minulý výkřik o bara? Tak tady je další. Na yshare to totiž v poslední době nějak frčí.


Objevila jsem:


THE BEST TRIO

VAROVÁNÍ!!! OBSAH NENÍ VHODNÝ PRO ČTENÁŘE MLADŠÍ 18 LET! A pro lidi, co se bojí svalů. A pro lidi, co se svalů nebojí, ale nechtějí s tím začínat.


Mangaka: Jiraiya

Rok vydání: 2004

Scany: Skewed

Počet stran: asi 30 stránek (bohatě stačí)

Tip od: já

Na co se můžeme těšit: steroidy a erekce, co protrhne trenky



Všichni víme, co se děje v japonských školách a sportovních kroužcích. Třeba takoví lukostřelci, ti jsou v sobě v jednom kuse. Jenže lukostřelci jsou pěkní a štíhlí, zatímco zápasníci nejsou. Tahle manga je o zápasnících.

Vlastně ani nevím, o čem to přesně je, protože je to kapitola vyjmutá z něčeho delšího, co naštěstí nikdo neoskenoval. Ani jsem to pořádně nečetla, protože jsem neměla sílu, ale určitě jsem o nic zásadního nepřišla. Hlavní hrdina jde navštívit svého Kámoše, který posledních pár dní chyběl na tréninku. Místo Kámoše mu však otevře divný chlap a v bytě čeká pár dalších goril. Dojde tam k takovým těm věcem, bez kterých by yaoi nebylo yaoi. Pravda, tohle není yaoi, ale bara. To znamená, že každý z těch týpků měří dva metry deset, váží tři sta kilo a kolem krku má asi tolik, co já s bratrem kolem ramen (dohromady). A to je asi tak všechno. Dopadne to dobře, gorily se dají dohromady, ale asi si budou muset na sex najít nějaké speciální místo, protože si neumím představit, která postel by tohle unesla.

Manga není pohoršující, extrémně nechutná ani neoplývá žádnými dechberoucími či bránicotrhajícími dějovými zvraty. Ale coby zajímavost má v panoptiku své místo.

Jen jedno mi vrtá hlavou. Nevím, jak vy, ale já čtu yaoi hlavně proto, že tam vystupujou krásní, štíhlí a ladní mladíci s dokonalými vlasy. Porno s pěknýma klukama, čímž se mi smysl bara trochu stírá. Nebo je vážně někdo tak úchylnej, aby tohle lahodilo jeho oku?


P.S: Tak už mi to bylo osvětleno, yaoi je pro holky a bara pro gaye, i když zrovna tohle... okej, nechám to být, v yaoi se taky najdou extrémy častěji, než by bylo milo. :)


Nemůžu sem dát ilustrační fota, jelikož mi fotobuchta maže nahotinky, a tady byste těžko hledali scan, přes který se netyčí něčí chlouba, ale dám vám tu rovnou odkaz na stáhnutí. Nejsem já hodná?


Takže kdo si myslí, že má kuráž, nechť nastoupí na stezku odvahy tudy.

(A teď abych to bleskem něčím zapsala, ať to tu nestraší dlouho T_T).

My mother she killed me, my father he ate me...

Už tu dlouho nebyl Mordred:


battle of camlan by ~muckcracker on deviantART



(Nightie: "Chcipne mrdka artusovska!") Ba, ba. Nemám ho ráda blonďatého, ale tady mu to ohromně sekne. Jak jsem byla v tom, prohlédla jsem slečny devart zblízka. Doporučuju, našla jsem tam třeba tohle:


juniper tree by ~muckcracker on deviantART



(Macecha mě zahubila, otci k jídlu připravila...) Jo, vlastně je to moc krásnej a mírumilovnej obrázek, v jednom z vydání je Jalovec ilustrován takto: první, druhý. Jalovec zdaleka nepatří k nejhorším. Fitcherův pták. Nevíte, jestli měl Adolf Born děti?


Pustila jsem se do Bartimaeovy trilogie. Trošku jsme si o tom povídali s bratrem:

"On bude Nathaniel v dalších dílech zlý?"

"Jo."

"Moc zlý?"

"Ten nejzlejší."

"Zlejší než Artemis Fowl?"

"Ne, to zas ne."

Přečetla jsem třicet stránek a šla se kouknout, jestli k tomu existujou fanarty a fanfikce. Existujou. Pak jsem si přečetla konec třetího dílu a potuplovala to na wikipedii. Dee?!?!?!?!?!?!?!


Já bych měla číst ve dvojici, potřebuju člověka, který by mi z knížky trhal stránky a dával je číst jednu po druhé, jak jdou za sebou, a taky aby mě udržel dál od internetu a páchání knižních zvěrstev. Mimochodem, posloucháte někdo Ginevru?