C-Blossom - Case 729


Autor: Fukui Harutoshi

Kreslířka: Shimotsuki Kayoko

Rok vydání: 2005

Délka: 2 volume

Žánr: akční thriller, shoujo

Status: dokončená

Download: mangatraders.com




Otec hlavní hrdinky Kany je zatčen za zpronevěru peněz z ministerstva
obrany. To dívku přirozeně přivede do nezáviděníhodné situace – nejenže
se její matka zhroutí, navíc se od ní odvrátí i její přátelé. Kana
přestěhuje na internátní školu někde v divočině – nicméně i tady ji
otcův stín pronásleduje a z veselé dívčiny se stane zamlklý mrzout. Pak
si jednoho dne všimne na školních pozemcích cizího mladíka a vzápětí na
školu nastupuje nový učitel se zvláštní schopností získat si její
důvěru. Vytunelování ministerských fondů má totiž kořeny v mnohem
složitější hře a Kana se má stát figurkou, která to celé rozlouskne – ať
už k dobrému nebo ke zlému.


Případ 729 má jen dva svazky, ale stihne toho víc, než lecjaká jiná
manga za deset. Člověku se až nechce
věřit, jak se na tak malém prostoru může odehrát tolik děje. Jde o
akční triller, který člověka nenechá ani na chvilku vydechnout a zároveň
to není slabosmyslá pitomost, kde mají nabušení borci za úkol mlátit se
po hlavách a ženské pištět. Příběh je dostatečně zamotaný, ale to
nepůsobilo primitivně, na druhou stranu ale ne tolik, abyste ho
nepochopili. Díky dějovým zvratům to čtenář neprokoukne už na první
stránce. Svůj podíl na tom mají i postavy, které se kupodivu chovají
jako lidé, ne jako papíroví panáci bez vůle a charakteru. Oplývají více
než jedním povahovým rysem, pochopitelnými motivacemi a hlavní hrdinka
by se měla stát vzorem, podle kterého psát ženské postavy.



Souhrnem: C-Blossom - Case 729 je výborná akční povídka, která čtenáře
udrží v napětí, ani chvíli nenudí a nakonec je i dojemná. K tomu si
přičtěte krásnou kresbu a skvělé postavy a máte mangu, která vás
spolehlivě zabaví. Jedinou vadou na kráse je to, že se zřejmě jedná o
spin-of něčeho většího, co ale bohužel nejde sehnat, takže pár narážek
na onen hlavní příběh musíme přejít a zvědavost udržet na
uzdě.

UKÁZKA

















Tricon

UÍÍÍÍÍÍÍÍÍÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!!!!!













May Miracle


Mangaka: Kunieda Saika

Rok vydání: 2007

Délka: oneshot

Status: dokončená

Download: http://presencedear.com




Tahle manga původně přišla jako doporučení do Panoptika od Blanch (díky, díky, díky!), ale já ji tam prostě nemůžu dát, protože i když původní záměr byl dávat tam všechny divné věci (i dobré, ale zkrátka divné), stejně to na ony mangy hází špatné světlo. A to si May Miracle imho nezaslouží.


May Miracle je wtf záležitost, hodně wtf, ale zároveň je to taková parodie snad na úplně všechny klišé, že jsem smíchy chcípala. Popisek „mecha yaoi“ mě značně vyděsil, ale tady není čeho se bát. Hlavní hrdina Seiji nastoupil na univerzitu v Tokyu a připadá si ve velkém městě sám a opuštěný. Jednoho dne se vrátí z nákupu a najde v kvartýru tohle. Poté, co šokovaný Seiji dá chlapovi s anténkou najevo, že ho jaksi nezná a chlap předvede perfektní ukecí hysterák, ukáže se, že cizinec je robot, kterého Seiji sestrojil, když byl ještě děcko, a od té doby si ho schovával ve skříni. Robot ožil, no, a když mu dojdou baterky, lze ho nabít jediným možným způsobem...


Nemůžu si pomoct, ale takhle srandovní mangu jsem už dlouho nečetla. Na mrňavém prostoru dvaatřiceti stránek je vměstnána řádná dávka yaoi klišat (cizí chlap v bytě, romantická příprava večeře, dobíjení energie sexem), ironická nadsázka z toho doslova kape, Seiji je sympaťák s bezva držkama, kresba půvabná a je to krátké. Sex zabírá jenom tři stránky, zbytek jsou vtipy a gagy. Jinak to nemá smysl ani pointu, ale já s nadšením beru každé yaoi, které si umí udělat srandu samo ze sebe. ^^

House of five leaves



Někdy se člověk dívá na upoutávku k anime a přemýšlí, co to sakra ten kreslíř fetoval. Jenže pak si uvědomí, že když se to místo bishíků a bishinek hemží příšernýma žaboksichtama, mělo by to mít něco jiného, čím diváka zaujme. Něco, co se dneska moc často nevidí. (Jo, mluvím o „příběhu“.)
Tak například Mizushiro Setona neumí kreslit a MoNoNoKe je divnost, ale Mizushiro Setona vyhrává ceny za nejlepší komiksy i v zahraničí a při slově „MoNoNoKe“ lidem nadšeně zasvítí oči. No, z nějakého důvodu to je. Je to proto, že tyhle příběhy nás vtáhnou a nepustí a když skončí, chvíli trvá, než se vzpamatujeme. Do téhle kategorie patří i manga House of five leaves, v originále Saraiya Goyaoi, kterou nakreslila Ono Natsume a jejíž dvanáctidilná adaptace vyšla letos na jaře.



Masanosuke (Namikawa Daisuke) přichází do Eda a snaží se vypořádat s jedním problémem – vlastní plachostí. Mladík, přestože šermíř je to nesmírně nadaný, se bojí pomalu i vlastního stínu a nad jeho truchlivým výrazem by štěně ustrnulo. Protože vyplašeného bodyguarda nikdo zaměstnávat nechce, Masa se hladový a smutný toulá městem, až potká Yaichiho (Takahiro Sakurai). Yaichi je tajemný, divný a má pytle krísma, ale dá mu práci. Jenže posléze vyjde najevo, že Yaichi je hlavou gangu, který unáší boháče a žije z výkupného. Masa je čestný až do morku kostí a nechce mít s takovými lidmi nic společného, jenže postupně zjišťuje, že není až tak špatné mít kamarády a klan Pěti listů, jak si skupina říká, taky nejsou žádní démoni...

Nemusíte se bát, že se z kriminálníků vyklubou dobráci, kteří to vlastně dělají pro vyšší cíle. V House of five leaves vám nikdo nebude do hlavy valit morální moudra a sáhodlouhé proslovy o přátelství. Ano, tenhle příběh je o přátelství – zároveň diváka nepodceňuje natolik, aby věci naznačené obrazem opakoval ještě i verbálně.
Kresba je divná – nedivím se, že spousta lidí při prvním nakouknutí uteče. Mrtvé oči, trčící nosy, žabí úsměvy, tlumené barvy, na první pohled nic, čím by se člověk kochal. Na druhý a pár dalších pohledů už to tak špatné není. Mně osobně se to po pár dílech dokonce začalo líbit a to hodně. K atmosféře starého Eda se to výborně hodí, stejně jako příjemná hudba, díky které mají určité scény takový emocionální náboj, že byste s chutí brečeli nebo se smáli – jen proto, jak je to hezké.

Stejně tak podivný je i příběh. Zpočátku se zdá až primitivní, ono se tam v podstatě nic neděje. Gang občas někoho unese, ale žádný případ není vyřešen do konce, postavy většinou jen pijou, vyprávějí si nebo mlčí a událostem nechávají volný průběh. Tím se sem tam prolne flashback, u kterého často ani nepoznáte, že to byl flashback, dokud neskončí. Nevíte ani, kdo v něm vystupoval a vůbec měl znamenat. Prakticky se nějakých osm devět dílů díváte na anime a netušíte, co to má sakra být. Kolem osmé epizody vám to už připadá podezřelé. V deváté to cvakne. Všechno dokonale zapadne do sebe a divák si zpětně všechno poskládá a uvědomí si, co to vlastně viděl. Jediná postava, jediná věta se tam neobjevila pro srandu králíkům, všechno má svůj smysl, stačí jen čekat, až vyplyne na povrch. Člověk má až chuť pustit si to celé znova s vědomím, že teď už bude rozumět i těm zvláštním věcem, které se tam občas děly. Prostě paráda.
Anime má dvanáct epizod, což mi v tomhle případě připadá jako ideální, ovšem postavy i za tu krátkou dobu dokážou ujít dlouhou cestu. Nejzřetelněji je to vidět na Masanosukem, který na začátku uteče, jen se na něj někdo křivě podívá, ale postupně změní v muže, o kterého se ostatní mohou opřít. Bere totiž vážně Yaichiho rady, kterými se, jak se ukáže později, sám Yaichi tak úplně neřídí. Až do poslední chvíle nikdo netuší, o co Yaichimu doopravdy jde a nakolik je jeho chování jen maska. A ostatní se musí rozhodnout, za jakou cenu obětovat přátelství a jestli taková cena vůbec existuje.

House of five leaves patří k věcem, které se člověku většinou zalíbí až potom, co s nimi skončí, ale pak na ně nedá dopustit. A já se na to kdykoliv podívám znovu. Je to krásný, dojemný příběh, který má smysl, má nádhernou atmosféru a hlavně... má duši.



By the river

Sedmistránková povídka vyšla před téměř deseti lety, takže mi říkejte Blesku, že jsem se o ní dozvěděla až teď. Vážně si připadám jako Seregil na prvních stránkách, čili good for nothing trouba, ale úplně. No, možná jste ji neznali ani vy a já vám teď udělám radost. ^^


Na Seregila, jak ho známe z románů, zapomeňte. Tenhle Seregil je ještě bezelstný zelenáč, neumí čarovat, krást ani zabíjet, s trochou snahy by vám skočil i na trik „opiju tě a pak si s tebou pohraju“ a má z toho depčičku. Docela dobře si uvědomuje, že jediné, co mu jakž takž jde, je děvkaření, což moc nepotěší. Pan Vydra je na útěku, protože jakožto správný puberťák nesnáší celý svět včetně své osoby, je mu zima, má hlad a neví co dál. A do toho přijde kdo? Správně, Micum.

Věděli jste, že úplně první věta, kterou kdy Micum Seregilovi řekl, bylo: „Neboj, holčičko, já ti nic neudělám.“? Mwichichichichichi*.


Tak jo. Nic víc se v povídce nestane. Je to celé o setkání a o velice rozpačitém zrodu jednoho hlubokého přátelství. A je to sladké. Zhýčkaný pako-Seregil je k užužlání a Micum jako vždycky seme-správňák, skoro jim až fandíte, aby zůstali spolu, Alek neAlek. Povídka udělá radost (mně ohromnou), ale mohla by být delší nebo by jich mohlo být víc. Nočních běžců není nikdy dost. Co takhle nějaké seregilovsko-micumovské dobrodružství a třeba i jako celý román? Povídková sbírka? Co ty na to, Lynn?



P.S: Kde to přečíst? Přirozeně se to nesmí šířit, ale pokud to na mě neprásknete, snad mě nezavřou. Download


*evil smích © Arissa

Saigo no Sangatsu


Nedávno tomu, co vyšla nová ehmOVA a předevčírem se na Aarinu objevila nasubovaná. Při pohledu na popisek „shota, animace typu Shounen maido Kuro-kun“ si kdekdo pomyslel: “Ježíši Kriste!!!“ a kropil monitor svěcenou vodou. Co jsme Japkám udělaly, že se takhle mstěj? No, přirozeně jsem na to musela aspoň koutkem oka načíhnout a nestačila jsem se divit.

Kdyby všechny shotacony obsahovaly sedmnáctiletý kluky a něco jako příběh, internet by byl o hodně lepším místem. - Arissa

Faktem je, že tenhle „shotacon“ v sobě má víc příběhu než leckerá normální yaoi, s odřenýma ušima bysme to klidně mohli nazvat psychologickým dramatem. Zápletka je primitivní, ale je tam – Nii je zamilovaný do svého spolužáka a netuší, jak se s tím vyrovnat. Chodí kolem horké kaše tak dlouho, až se mu spolužák přizná, že je taky na kluky. Bohužel ne na Niiho. Co se dozví až později je, že Nii je drobátko psychicky nestabilní...


Samozřejmě až taková sláva to není, ale když to porovnáte s jinými věcmi, co se běžně tagují jako „shotacon“, je to pecka. Shotacon bez jediného ochinchina, nalitých bradavek, kde jsou aktéři většinu času oblečení a navíc do riflí a mikiny a ne do maido zástěrky? Sem s tím! Ono i to označení „shotacon“ je poměrně diskutabilní, protože uke sice vypadá na třináct, ale vzhledem k tomu, že řeší přestup na výšku, pod zákonem už není. (A ke všemu je to sympaťák.) Win!


Animace se ani nedá nazývat animací, páč je to nadabované manga music video, ale jako manga je to kreslené nádherně a v důsledku mi tenhle styl vůbec nevadil. Na jednu stranu mi to přijde dokonce lepší, než to animovat tím příšerným vybledlým způsobem typu Blushující Pastelka (Hey Class President!), na druhou stranu, kdyby si s tím trochu pohráli a vypadalo to třeba jako Maiden Rose, mohla to být brutální pecka.

Doporučuju ale ztlumit si v jistých scénách zejména v druhé polovině zvuk, protože co tvůrci ušetřili na animaci, investovali do doprovodných zvukových efektů a... ehm. ><


Saigo no Sangatsu je zajímavý kousek a nese s sebou překvapivé zjištění, že i shotacon může být prima. Za shlédnutí stojí – nebo spíš za přečtení. Osobně bych preferovala spíš mangu, protože je úplně stejná a ušetří vás oněch... ehm, zvuků, které nechcete slyšet.


P.S: zařazuju do kategorie „manga“, páč anime bych tomu neříkala.


Manga zde