Co se skrývá za hrdinskými příběhy? Tak většinou nějaký člověk. Může být úplně nenápadný, vypadat jako vy nebo já a může žít přímo vedle vás a třeba se nikdy nedozvíte, že to byl on, kdo svolával démony, nikdy nekrvácel, zabíjel draky a zachraňoval sličné panny z plamenů. Ten člověk se na příběhy dívá trochu jinak, hlavně proto, že ví, jak to ve skutečnosti bylo.
On ví, že když ve skutečnosti padáte ze skály, nikdo vás elegantně nechytne za ruku. Pokud máte štěstí, popadnou vás leda tak za límec a za vlasy.
Žije muž jménem Kvothe. Nazývají ho Tajemný, Bezkrevný, Královrah, Stínovec, Dlouhoprsťák a
Šestistrunka a legendy o jeho činech zná snad každý a on je mezitím zalezlý v ústraní, vlastní prodělečnou hospodu a modlí se, aby ho nikdo nevyčmuchal. Zbyl z něj jen vybledlý stín jeho bývalého já, vlastně už ani to ne. Zbyl z něj zničený muž, který pomalu umírá.Bohužel Kvotheho diskutabilní idyla mimo veřejné dění končí, když se kolem něj začnou stahovat démoni a jeden neodbytný Kronikář, který nakonec bývalého hrdinu přesvědčí, aby mu vyjevil svůj příběh. Tak, jak se skutečně stal, bez nadsázky, patosu a příkras, které na něm zanechaly legendy. Kvothe začíná vzpomínat na své dětství u kočovné herecké společnosti, krutý život pouličního sirotka a pozdější nástup na univerzitu, kde se začala rodit jeho legenda, většinou za jeho vlastního přispění. Někdo je chytrý, někdo vychytralý, on je oboje.
Kvothe přislíbil vyprávět tři dny. Jméno větru pokrývá první z nich, takže budou následovat další dva, které Patrick Rothfuss zatím nenapsal. (Nenávidím ho.) V českém vydání si knihu můžete koupit rozdělenou do dvou svazků, což je na jednu stranu výhoda, že odpadá manipulace se sedmistránkovou bichlí (ach, ty ručičky, co nikdy nic těžkého nezvedly), na druhou stranu za ni zaplatíte o dost víc. Krásný hardback s krásnou obálkou je ozdoba každé knihovničky a oku doslova lahodí, jenže knížka je to krásná po všech stránkách – i té obsahové. Já byla husa, že jsem s koupí tak dlouho otálela. Recenzenti kvíleli radostí oprávněně...
...na to, že příběh je vlastně prostinký. Život obyčejného osiřelého chlapce, který se rozhodl bojovat s nepřízní osudu a stal se hrdinou. Kolikrát jsme už tohle četli? Navíc kniha popisuje jen jeho
dětství a ranné mládí a je zřejmé, že to hlavní teprve přijde. Jméno větru stojí hlavně na Kvotheovi, který je postava za všechny prachy... ať to zní jakkoliv, já bych klidně dala všechny své prachy za to, aby bylo víc postav jako on. Kvothe totiž přestává být literární postavnou, on je člověk. Máte pocit, že jste v příběhu s ním. Držíte mu palce, bolí vás všechny jeho pády, nenávidíte spolu s ním a máte rádost z jeho drobných radostí. Na jednu stranu je nezvykle chytrý, umí na co sáhne a složitou šifru rozlouskne za deset minut, a já přechytračelé hrdiny obvykle moc nemusím, jenže Kvotheho kouzlo spočívá v něčem jiném – nic mu nespadne do klína zadarmo. Bez vlastního přičinění by skončil tam, kde začal – na ulici. K ničemu nepřijde jako slepý k houslím, všechno si musí oddřít sám a za každý úspěch hodně draze zaplatit. Často kromě se může spolehnout jen na vlastní intelekt, protože kromě něj nemá naprosto nic. Nemá rodinu, mecenáše ani poskoky, kteří by ho tahali z průšvihu a špinavou práci dělali na něj. Nemá se na koho spolehnout. Většinou se pohybuje na hranici absolutní bídy a vážným problémem je i taková hloupost, jako zničená košile – protože má jen jednu a nic, za co by si pořídil novou. Musí tvrdě makat, aby se protloukl životem a za své úspěchy nevděčí nikomu jinému než sobě. A přitom ani na okamžik neztrácí okouzlující eleganci, vtip a nadhled vzdělaného umělce. Ostatní postavy mu spíš přicmrndávají, ale zdařile. Nikdo se nechová jako blbec a nad nikým
nepřevracíte oči v sloup. Ani záporáci nejsou žádní volové, naopak vám za tu nenávist stojí. Ostatně rozlišení dobra a zla je tu docela mlhavé, protože ani Kvothe ze všeho nevychází jako nevinný andílek a někdy provede i takové svinstvo, že by se někteří méně schopní zlosyni z jiných knížek mohli učit. Kniha je psána lehce a stejně tak lehce se i čte, poněvadž tu platí, že v jednoduchosti je krása. Kvothe vypráví jeden den a u mě se téhle době přiblížila i doba čtení. Zvládla jsem i za dva dny a mít po ruce další díly, klidně bych tímhle tempem pokračovala. Člověk do příběhu vklouzne jako do dobře padnoucí boty. Najednou jste tam, je to váš příběh a ne Kvotheovi, ale vám je zima, nemáte co na sebe, živíte se plesnivým chlebem, prší na vás pěsti, slyšíte a cítíte to, co on, plazíte se bahnem, ale vždycky se nakonec zvednete. Nebýt různých volání přírody, ani bych nevylezla z postele a i tak jsem je oddalovala, jak jen to šlo. Po dočtení jsem si připadala, jako by mě vykopli z tepla na mráz. Jako malá jsem mívala harrypotterácké depky, že famfrpál si zahraju tak leda ve snu, a ty se mi u Jména větru vrátily. Vážně mi bylo líto, že nikdy neuslyším Kvotheho hudbu, nenavštívím univerzitní archiv a nepůjdu na pivo se Simmonem a Wilem. Dlouho jsem se nemohla vzpamatovat. Četla jsem pak jinou knížku a myslela u ní na Kvotheho.
A nakonec ve mně zůstala trpká pachuť, podobné té, jako když jsem dočetla Artušova bastarda. U Mordreda předem víte, že dopadne zle a všechno štěstí je jen iluze, u Jména větru se to můžete domýšlet – už v prvním díle osud po Kvothem šlape, co se do něj vejde, a soudě podle jeho současného zlomené já bych řekla, že neštěstí neusne na vavřínech. Tenhle příběh je sice fantasy, ale zároveň moc reálný, abych doufala, že dopadne dobře. Nechci malovat čerta na zeď, ale vážně se bojím už předem. Bohužel nezbývá než čekat na další díl. Až vyjde, nechám vyhlásit státní svátek. Chci se tam vrátit.
A co jsem našla na Patrickově blogu? („Tak vyjdeš v tom květnu nebo nevyjdeš?“ „Asi nee.“) Doufám, že se tenhle vtípek nakonec neobrátí v realitu.
jelikož s ní kvůli tomu všichni zacházeli jako v bavlnce a rozmazlovali ji, vyrostla z ní arogantní žárlivá potvora. Nemá přátele a ani po nich netouží. Jediný, koho má, je její bratr, jehož pronásleduje na každém kroku a nedokáže se od něho odloučit, takže není divu, že se o ní vykládá, že je psychopatka. Se-Joon má jiné přátele a dokonce i dívku a Se-Wa mu to nedokáže odpustit. Je schopná všeho, aby měla brášku sama pro sebe.
Korejská manhwa o trošku jiné sourozenecké lásce má 7 knih a je dokončená. Čte se opravdu lehce – já jsem ji zvládla za jediný večer – a nedá se od ní odtrhnout. Nejen kvůli překrásné kresbě, ale i kvůli chytlavému příběhu. Tady opravdu chcete vědět, jak to bude bude pokračovat a jak to nakonec dopadne. Z koho se nakonec vyklube ten, kdo to nemá v hlavě v pořádku. Kocháte se krásou a příběh plyne, moc se tam toho nenamluví, takže se ani nenadějete a jste na konci. Celé se to nese v citové rovině, vlastně až skoro do konce žádné důležitější zvraty nečekejte, ale téhle manhwě pomalé tempo sluší. Téměř do konce nevíte, na čem jste, protože autorka si všechna odhalení nechává do finále, ale hlodavé podezření, že nic není ani zdaleka tak, jak se na první pohled zdá, se tu proplétá prakticky každou stránkou. Čtenář neví, komu věřit a vlastně nevěří nikomu. Náhled na hrdiny se co chvíli mění – Se-Wa, v jednom okamžiku psychopatická ignorantka, v druhém oběť, co se všemožně snaží vymanit se vlastnímu prokletí. Se-Joon se sestry trochu bojí, ale nedokáže sám sobě popřít, že ji miluje, velmi miluje, a nakonec možná nebude takový odevzdaný beránek, jakým se zprvu jevil. A Gi-Hoon se z původní hrozby pomalu mění v nejistého mladíka, ale kdoví, jestli to bude stačit. 
sebedestruktivním tématem, tak zpracováním. Ale, bohužel, studená jako psí čumáček. Stejně jako hlavní hrdinka postrádá srdce. Emocionálně mě jaksi minula. Možná obsahovala málo štěstí, které by celé tragice dodalo větší hloubku, možná to způsobila nedotaženost v závěru, kdy se až v posledních kapitolách začalo něco řešit a pak nezbyl prostor situaci více prokreslit. Přestože to v žádném případě není záležitost veselá, po citové stránce jsem vůči ní zůstala chladná. Z Let Daie jsem se vzpamatovávala týden a s Godchildem jsem se plně nesrovnala dodnes, ale Květy zla mě jaksi nedojaly. Přirovnala bych je k manze 
na hodinu letí. Projet si to některý z rodičů, z kamaráda by se stal zabitej kamarád.) Tak to prostě bývá. Jenže mladý matikář Amemiya měl smůlu, nejenže dostal kopačky, navíc ho přeřadili na chlapeckou střední, takže žádné výstřihové terapie se nekonají. 
meč. A ten byl pěkně ostrý.
uchu a uke bývá zdrcen a šokován sám sebou, že si to nechává líbit. Pak to samozřejmě dopadne dobře. A hlavě - vždycky je to sranda jak hrom. 