Jenže já survivalové hry miluju a o to víc, když v nich vystupujou děti, ti malí hajzlíci. Tetelím se nad rozklady nevinných dětských dušiček, až se úplně zlomí, Battle Royale je jediný film, který jsem viděla víc jak pětkrát a třeba Ralphovy slzy ve finální scéně Pána much jsou moje masochistická slabůstka. Hrozně ráda nad takovými věcmi přemýšlím. A u dětských survivalovek navíc máte poměrně jisté dvě věci: Zaprvé, ať to dopadne jakkoliv, třeba i když to hlavní hrdina přežije, vždycky to bude špatně. A
zadruhé, stačí, aby se autor trošičku snažil, a i nejjednodušší motivy vyznějí neobyčejně silně. Vlastně by se dalo říct, že čím obyčejnější, tím silnější. Třeba takový chleba. Neexistovala tedy možnost, že bych kolem Hladových her, které do téhle kategorie spadají, prošla bez povšimnutí.Máme post-apo Severní Ameriku, jednu totalitní zemi Panem, dvanáct krutě vykořisťovaných krajů a město Kapitol, které si nenechá ujít jedinou příležitost krajům připomenout, kdo je tu šéf. Jedním ze způsobů toho připomínání jsou každoroční hladové hry, kdy musí kraje odevzdat městu splátku – chlapce a dívku, kteří jsou pak společně s ostatními nahnáni do arény s tím, že živý se vrátí jen jeden; s poctami sice, ale z toho? Jenže tohle zdaleka není všechno, protože koho zajímá, jak se banda smradů mláti v lese? Všechny. Hladové hry jsou koncipovány jako televizní reality show, kde kamery snímají umírající soutěžící 24/7, probíhají rozhovory, rekapitulace, diváci si mohou vsadit na vítěze nebo mu posílat sponzorské dary, bez nichž šance na přežití v aréně prakticky klesá pod bod mrazu. A věřte, že situace, kdy visíte na stromě s partou krvežínivých magorů čekajících dole, až spadnete a oni vás mohli sadisticky utlouct, a vy do toho musíte házet bodré hlášky, abyste rozesmáli velevážené divactvo doma na gaučích a přilákali si sponzory, vám na morálce dvakrát nepřidá. A taky když se organizátorům zdá, že se moc zašíváte, nasadí na vás vlastní prostředky, aby se lidi u obrazovek nenudili. No prostě, tuhle šou nelze nemilovat.
“Neumím nic moc. Pokud nepočítáte pečení chleba.“
„Promiň, to opravdu nepočítám.“
To jsou Hladové hry. Nějaká dětská variace na Battle Royale, chachá, s čím to na nás ti Amíci choděj. Ale on Stephen King asi ví, o čem mluví. Ta knížka je vážně jako droga; já tedy nejsem tak hardcore jako King, takže pro mě ne kokain, ale brambůrky, ale i tak... Čte se neuvěřitelně rychle a nejde odložit, ona vám to prostě nedovolí. (A pak si ve tři ráno se sirkama v očích říkáte: „Už je fakt čas... ale nejdřív si dočtu kapitolu, už jen tuhle jednu...“) „Promiň, to opravdu nepočítám.“
Je jednoduchá: vyprávění v ich formě přítomného času neposkytuje moc možností poznat například ostatní hráče nebo dějovou linku trochu rozkošatit, stejně jako je na první pohled jasné, že hlavní hrdinka určitě přežije (ale varuju, že konec je stejně studená sprcha), jenže taky nejde o co, ale o jak. A tak se přistihnete, že hltáte příběh, který jste sice prokoukli, jenže on je své odzbrojující jednoduchosti úderný jako kladivo. A hlodavého pocitu, že na téhle story je špatně, hrozně špatně, se těžko zbavujete.
Na jazykových libůstkách si moc nepochutnáte. Čtenář vidí jen to, co hrdinka, a ona si na nějaké vypravovací vypečenosti nepotrpí – a nemá na ně čas. Na druhou stranu nezdržuje, což knize podstatně zrychluje spád a doslova vás do ní vtáhne (a pak nemáte mít kruhy pod očima, když se od toho nedá odtrhnout), nelibuje si ani v drastickém líčení umírání, většina úmrtí je shrnuta jednou větou. Ale nevadí to a navíc nehrozí, že byste se ve chvíli, kdy jeden sladký klučík utrhne hlavu druhému, poblili. Kupodivu nechybí ani humor – když ho tam hledáte, máte šanci se docela dobře zasmát. Ostatně, co byste dělali vy? Někdy už je všechno tak zoufalé, nejde jinak, než si dělat srandu, třebaže je hořká jak blín. Brečet budete mnohem častěji. (Nebo možná ne, protože jste tvrdí, ale na mě mají primitivní symboly – třeba chleba – stejný účinek jako krájení cibule.) Klíčové postavy jsou dvě: hlavní hrdinka Katniss a její krajan Peeta, pekařský chasník, co umí zdobit dorty – takže žádní superhrdinové, na druhou stranu ani ukňučení budižkničemové. Dokonce se nedá říct, kdo je ve dvojici slabší článek, protože Katniss je sice hodně tvrdá, ale Peeta... ten zase umí lhát. Ani vedlejší postavy nejsou žádní panáci a například vizážista Cinna je můj oblíbenec navzdory tomu, že se knihou mihl asi jen pětkrát. Umění zkratky jak má být.
Zvíře se pokusilo utéct, ale kloptýlo a Hurikán mu nožem podřízl hrdlo, než si stačilo uvědomit, co se děje. Na vteřinu jsem pocítila výčitky, že jsme zabili něco tak mladého a nevinného. Vzápětí mi ale zakručelo v žaludku, který už se těšil na mladé a nevinné maso.“
Čekala jsem, že Hunger games budou průměrné, ale podcenila jsem je, dost markantně, ony jsou skvělé. Nebo jsem je zhltla takovým fofrem, že jsem nedostatky nevnímala, ale i to se počítá. A taky to, že ve středu mi je brácha přinesl z knihovny, dnes pozdě v noci jsem je dočetla a ráno ve městě si je rovnou koupila, protože je prostě chci mít v knihovničce. Asi se teď půjdu podívat, kde by se dal zrekvírovat ebook druhého dílu. (Ne, není to krádež, já si ho koupím, až vyjde... ale komu by se chtělo čekat do října nebo dokdy.)P.S: při četbě jsem poslouchala tuhle písničku. Zkuste to taky.
The Hunger Games by *palnk on deviantART
Jenže pak Chiwa dostane 
prakticky žádné ozdůbky, kterýma byste zamaskovali nedostatky. Celé se to pak musí založit na postavách. Pro mě je žánr josei co do postav stejně nedůvěryhodný jako shoujo. Romance jako romance. Trpím utkvělou (ale ne neodůvodněnou) představou, že hrdina bude možná hňup, ale aspoň hezký, jenže jeho vyvolená trapka to celé zabije. V devíti s deseti případu tomu tak je, ale Hapi Mari (ale panenanebi, ten název mě fakticky deptá) je ten desátý. 
