Kurono Kei – 16 let, typický japonský středoškolák a totálně netypický anime hrdina. Koníčky: podprsenka třídní učitelky, prohlížení katalogů s plavkami a takové ty věci, které kluci dělají, když nemají holku. Charakteristický rys: nikdy se nezajímal o nikoho jiného než o sebe. A v tomhle malém sobeckém světě plném sobeckých lidí celkem klidně přežíval až do doby, kdy při čekání na metro spadl do kolejiště opilý zavšivený bezdomovec. Ze všech lidí stojících na nástupišti se odhodlal nešťastnému pomoci jediný – Kuronův bývalý nejlepší kámoš Kato. A jak se tak chlapec potácel dole na kolejích a snažil se dostat bezvědomého bezdomovce pryč, Kurono se odhodlal udělat svůj první dobrý a nesobecký skutek v životě. Skočil dolů za nimi, společně s Katem vystrkali opilce do bezpečí a pak projel vlak. 
Hezký pohled to nebyl. Jejich hlavy a končetiny se rozlétly po nástupišti a oba chlapci byli mrtví dřív, než si to stačili uvědomit.Jenže mrtví nebyli, ačkoliv po tom, co se stalo následně, by si to určitě přáli. V okamžiku smrti se přemístili do podivné místnosti, z jejíhož okna byl pěkný výhled na tokijskou věž, uprostřed byla veliká černá koule a několik stejně vyjevených lidí, jako byli oni dva, včetně slečny s neskutečně vyvinutým hrudníkem, což Kurono bezpochyby ocenil. Ale na první pohled tu něco smrdělo. Až později se ukázalo, že to byl pach smrti.
„Jste mrtví, bastardi. Co se stane s vašimi novými životy záleží jen na mně.“
Koule otevřela. Uvnitř byly nereálně vypadající zbraně a černé kostýmy, které by si na sebe neoblékl ani ten nejzapálenější šílenec do sci-fi. Pak byl zadán úkol: běžte ven a zabijte tady toho mimozemšťana. Máte hodinu, tak hejbněte kostrou.
Kurono, Kato a ostatní vyděšení lidé byli teleportováni ven a hra s nepříliš jasnými pravidly mohla začít. A že tady budou vybuchovat lidské hlavy snadněji než vodní melouny, se záhy ukázalo být jistotou.
Tak, to je moc pěkné, ale co s tím?, řeknete si. Banda bláznů v černých latexových kostýmech a s příručními laserovými děly bude po nocích nahánět mimozemšťany, tohle přece vidět nemusím. Ano, souhlasím, nemusíte. Já jsem taky tolikrát uvažovala, že s tímhle skončím, na tohle se dívat nebudu a stejně mi to nedalo a cosi v Gantzu mě donutilo dosledovat ho až do konce. Ganzt je anime odporné na první pohled a na druhý pohled je ještě odpornější. Vezmeme si to od toho prvního pohledu, který se týká základní dějové linie a samozřejmě také jejího zpracování. Jestli jste už někdy v životě viděli krvavé anime, tak se podívejte na Gantz a zjistíte, že to, co jste předtím považovali za brutalitu, byste teď považovali za Večerníček. Postavy umírají jako na běžícím pásu a tvůrci jako by se předháněli, která z nich zemře horší smrtí. Tak tu máme různé výbuchy hlav, odpadávání končetin, trhání těl na kousky, (ne)hrdinové se doslova brodí potoky vlastní krve a kloužou na vlastních vyhřezlých střevech a mozcích. Umírají tu doslova všichni – chlapci, dívky, ale i staří lidí a malé děti. Nikdo nezůstane ušetřen. A kamera se ani trochu nestydí to všechno se škodolibou radostí detailně snímat (pravidlo číslo 1: Nežrat! V žádném případě u Gantzu nic nejezte, protože se vám to hodně rychle začne vracet.).
S tím tak trochu souvisí i styl kresby. Rozhodně nečekejte nic příjemného, nic, co by lahodilo vašemu oku. Hrdinové mají podsadité postavy, malé oči a odulé tváře, což ještě zdůrazňuje celkovou mizérii, která ze seriálu čiší. Všude je špína, z plesnivých podchodů a chodeb doslova cítíte pach moči i přes obrazovku a i slunce, pokud tu nějaké zasvitne, je ponuré a zlé.
Pořád se vám zdá, že zápletka je víc než ubohá. Smrtící hra zalitá litry krve a obalená desítkami rozmašírovaných mozků, ale jak budete v seriálu postupovat, zjistíte, že tohle je jen záminka, jak zobrazit něco mnohem horšího a začnete se na Gantz dívat jiným pohledem. Opravdu, po čase jsem lehce otupěla a při pohledu na stříkající mozky a bortící se páteře jsem klidně tlačila kitkatku a ani mi nezaskočilo. Je to právě obraz lidské společnosti, jaký nám Gantz představuje, který je stokrát odpornější, než všechna ta krev a násilí a bohužel to není obraz pesimistický, ale velice realistický. Už v první scéně, kde bezdomovec padá na kolejiště a nikdo se nesnaží mu pomoci, naopak někteří ještě vytáhnou foťáky, aby si to mohli patřičně zdokumentovat. Cítíte se jaksi trapně, když si uvědomíte, že byste nejspíš udělali to samé. A takových případů je tady nepočítaně. Pomůžete stařence najít správné nástupiště, když zrovna spěcháte do školy? Zastanete se člověka, kterého mlátí parta delikventů, i když víte, že pro ně nebude problém rozbít hubu i vám (v nejlepším případě) nebo se jen budete dívat na druhou stran? Pomůžete dívce, kterou zrovna někdo znásilňuje nebo jen přidáte do kroku a budete rádi, že to tentokrát nejste vy? Skočíte do rozbouřené řeky pro malé dítě, i když víte, že se tam nejspíš utopíte taky? Ukážete v obchodě na zloděje nebo mu jen ustoupíte z cesty? Pomůžete člověku ležícímu na silnici nebo ho jen překročíte s odůvodněním, že „je určitě ožralej“? Jasně, teď na točící židli v teple u počítače, v bezpečí si říkáte: pomůžu, zastanu se, skočím, ale upřímně… Opravdu? Opravdu byste to udělali?
Právě v tom je Gantz tak odpudivý. Nedělá si iluze o lidech a jejich chování a bez uzardění je zobrazuje takové, jací ve skutečnosti jsou – vzteklí sobečtí pancharti myslící jen a jen na sebe, nevidící svět okolo a odvracející tvář před problémy jiných. Oni to na konci seriálu dokonce i řeknou, kdyby to náhodou někomu nedošlo: Gantz a jeho ďábelská hra tady nejsou nejhorší. Nejhorší jsou lidé. Gantz jim jen dá do ruky zbraně a zbytek nechá na jejich fantazii.
Možná jsem trochu měkká, ale musím říct, že Gantz je opravdu nářez. Nedokázala jsem se podívat na víc než dva díly v jeden den a pak jsem si musela dávat týden oddych u odlehčujících seriálů jako Fruits Basket nebo Ouran, protože po každém sledování Gantzu jsem měla neuvěřitelnou chuť na něco růžového a roztomilého, aby se mi trochu vykompenzoval ten šok. Pak jsem ještě minimálně týden byla na všechny strašně hodná a neměla jsem vůbec žádnou touhu někomu ubližovat, protože všechny moje násilnické sklony se u Gantzu plně vybily ^^.
Co říct na závěr – Gantz je neuvěřitelně úchylný a vyšinutý způsob jak ukázat, že lidi jsou svině a nemají šanci se změnit k lepšímu. Nebude sedět každému. K jeho sledování potřebujete hlavně kachní žaludek a ocelové nervy. Já si troufám říct, že tohle obojí mám a stejně pro mě byl ve větších dávkách nesnesitelný. Osobně si ani nemyslím, že se najde někdo, komu by se Gantz líbil. Můžete ho uznávat, můžete ho vnímat různými způsoby, můžete kolem něj utvořit kult, můžete si ho třeba i zamilovat pro jeho neskutečnou zvrhlost, ale těžko se vám bude líbit v pravém smyslu toho slova. Ve svém žánru je to bezpochyby jednička. Takže jestli máte chuť na trošku deprese a spadlou čelist a je vám minimálně 15+, klidně se podívejte, ale pokud přeceníte výdrž svého žaludku a nestihnete doběhnout na záchod, nenesu za to žádnou zodpovědnost. ^^
Že ve staré škole straší, to se vědělo už spoustu let. Že si tam čas od času někdo hodí mašli. Že se z poschodí se ozývají kvílivé zvuky. Že tam za bezměsíčných nosí skřípou schody, jako by po nich někdo chodil a dveře, jako by je někdo otevíral. Že se za okny míhají stíny. Taková místa jsou děsivá, ale zároveň přitažlivá jako magnety. Ani člověk s pudem sebezáchovy vyšponovaným na maximu občas neodolá a na takové místo vkročí. Vždyť stačí tak málo... vzít za kliku... otevřít vrzající dveře s dávno zatuhlými panty... a záhada může být rozluštěna.
Jestli tohle budu muset zaplatit!) Dívka dokonce ani nestihla zdrhnout z místa činu, protože se na scéně objevil další bishík, s ještě kamennějším ksichtem než ten první a pak už se jenom vysvětlilo, že ředitel školy najal lovce duchů, aby starou budovu prošetřili a případy neřády z ní dostali pryč. Jenže teď - z drahé kamery jsou bezcenné kousky umělé hmoty a z ředitelova asistenta Lina bezcenné kousky člověka (dobře, nebyl mrtvý. Jen to hrál.), obojí pohřbené pod rozmlácenou knihovnou. Jo děvče, to si budeš muset zaplatit. Nebo ještě líp - odpracovat. Ředitel duchařské společnosti potřebuje někoho, kdo by mu pochleboval, nosil kafe a leštil boty a původní asistent se bude ještě dlouho belhat pouze ve společnosti kamarádek berlí. 
Shibuya Kazuya (17): přes svůj nízký věk ředitel společnosti a hlavní mozek každé operace. Je si plně vědom své fyzické přitažlivosti a dává to značně najevo, proto mu nikdo neřekne jinak než Naru (Narcista). Je chladný, odtažitý, nepříjemný, nepřístupný, namyšlený, nadřazený a nepokládá za nutné se se svými podřízenými vůbec bavit. Občas udělá něco vtipného, zná fígl na ohýbání lžic a umí moc pěkné věci se svým kamarádem mincí a jen díky tomu není totální kretén, ale jen poloviční kretén. Také v sobě skrývá jistá tajemství a kolem jeho osobnosti je tolik nejasnosti, až to bolí.
Lin Koujo (?): Naruův asistent a jak se později ukáže, také učitel. Původem z Číny, vzhledem bishík k uzoufání a povahou stejný psí čumák jako Naru. Nenávidí: Japonce a jmenovitě Taniyamu Mai. Je to psionik, rád vrhá po záhrobních neřádech energetické koule a blesky. O strašidlech všeho druhu a způsobech jejich vymítání má znalosti jako nikdo jiný.
Tagikawa Houshou (25): buddhistický mnich s vedlejším povoláním rockové hvězdy. Na rozdíl od prvních dvou jmenovaných je to chlápek věru veselý, se smyslem pro humor, působící poněkud neseriózním dojmem, ale na druhou stranu zodpovědný. Mezi jeho speciality patří obranné bariéry, zachraňování kohokoliv na poslední chvíli, uklidňování Mai, zbavování se ošklivých zlých duchů, nicméně na vymítání z živých lidí si netroufá.
Matsuzaki Ayako (23): snobská kněžka, na první pohled jí nic nevoní, ve skutečnosti se jen tak něčeho neštítí. Ráda provokuje okolí, lepí se na Narua, hádá se s Tagikawou a bojí se sama vymítat duchy.
John Brown (20): katolický kněz původem z Anglie mluví příšerným přízvukem, což je nevysychající zdroj posměšků všech ostatních. Moc se neprojevuje a je ve skupině leda do počtu.
Taniyama Mai (16): mírně idealistická, úplně obyčejná středoškolačka. Navzdory tomu, že se jako jediná ze skupiny lovců duchů nedokáže bránit nadpřirozeným nepřátelům, je to vždycky ona, kdo sám po nocích instaluje kamery ve strašidelných domech a také je to vždycky ona, kdo spadne do každé studny nebo jámy, kde číhají zbloudilé duše, takže systematicky vyžírá všechny ošklivé příhody. Často je také zachraňována ostatními hrdiny, přesto se jí daří zachovat si svou hrdost a dekorum a je to děvče veskrze sympatické a milé.
Co ještě říci k charakterům - nebudete-li nic očekávat, nebudete zklamáni. Rozhodně tedy nečekejte žádný vývoj. Ne že by na to neměly dostatek prostoru a příležitostí, oni ho mají, ale jednoduše ho nevyužívají. To je veliká škoda a obrovské mínus, protože mnozí mají na duševní rozvoj krásně nakročeno a vy pořád čekáte, až jste najednou u posledního dílu, kde se zklamáním zjistíte, že prakticky k ničemu nedošlo.
Najdou se i scény, u kterých možná i vyjeknete, jako když se v naprosto nevinně tvářící se scéně mihne za oknem obličej mrtvého dítěte nebo do předního skla nic netušícího auta praští přízračná lidská ruka. V podstatě ale není čeho se bát. Ghost Hunt je příjemně mrazivý, ale zase ne tak, abyste si museli přes noc nechávat rozsvícenou lampičku a kontrolovat, jestli se něco neskrývá pod postelí.
Hudebně je Ghost Hunt víc než povedený, ale opět nepřináší nic nového. Ozývají se tu klasické duchařské melodie a tajemné mrazivé zvuky, tóny smyčcových nástrojů (to vždycky, když se chystá vyskočit něco ošklivého) a bubny v rytmu lidského srdce; hudba má tedy jen jeden jediný úkol - vyděsit tam, kde nevyděsil obrazový materiál a musím říct, že se jí to dobře daří. Určitě zajímavý je opening, který se zcela vymyká žánru uhopsaných anime openingů – mystická melodie (zkuste se zaposlouchat a uvidíte, jak vám z ní začne hrabat) a obraz, kde se míhají mlhavé postavy a tajemná světla ve stylu Krajních mezí a Faktoru psí nás připravují na to, že "tady asi půjde o krk". Stejně tak je na tom i ending, jen o něco zjednodušený.
je přehrávala znovu a zpomaleně a zrychleně a ještě jednou, abych si je pořádně vychutnala.
