Bylo nebylo, asi tak tři roky zpátky mě nevyzpytatelné deviantartí cesty přivedly na obrázky nějakých ultimo bišů, co se po sobě plazili. Posuďte sami:
Z popisků u obrázků jsem se dozvěděla, že jsou dokonce z nějaké fantasy knížky, Havemercy, není to žádnej slash, nýbrž fakt kánon, a že je to upa boží knížka. Neumíte si představit, jak jsem plesala. Pak jsem na to na rok a půl zapomněla, ale letos v lednu jsem se konečně rozhoupala a koupila si ji. Na čtení nebyl čas, tak mi jen ležela na poličce... no a v červenci jako na potvoru vyšla i v češtině. Tak jsem si ji pořídila. „Protože fantasy bromance s takovejmahle bišema nemůže být špatná, ne?“ A těšila jsem se, jak si ji tu na blogísku vychválím a udělám vám radost. No, to jsem se sakra spletla!
Máme dvě říše, Volstov (takové jakoby Rusko) a Ke-Han (taková jakoby Čína), které spolu už dlouhé roky vedou válku. Volstov má výhodu díky dračímu sboru, bandě zpovykaných kreténků, kteří ale v sedlech svých polomagických, polomechanických draků umějí v řadách Ke-Hanů nadělat pěknou rotyku.
Samotná kniha je vyprávěná z pohledu čtyř postav. Markrabě Royston š*ukal, koho neměl, a teď musí trávit čas ve vyhnanství na bratrově panství na venkově. Nafintěnej měšťák z toho propadne depčičce, ze které ho začne léčit mladý domácí učitel Hal. No, a protože má Hal nevinné tvářičky jako broskvičky a Royston radši ty kluky, brzo jsme svědky scén, kdy se ti dva musejí schovat před deštěm v opuštěné boudě v lese a mačkat se tam k sobě, aby nezmrzli. Taková klasická scéna z každé druhé fanfiction. Ono by to bylo cute, kdyby tam byly tyhle blbosti jenom na ozdobu, kromě nějakého normálního děje. Jenže to ne. Věřte mi, že tři sta stránek Roystonových dilemátek, jestli neviňoučkého Hala vošmajchlovat nebo ne, brzo znudí i shonen-aistku jako řemen.
Druhá dějová linka je trochu lepší, odehrává se totiž v hlavním městě, v kasárně dračího sboru, kam přichází student Tom, který má z carova příkazu natlouct letcům do hlavy trochu rozumu. Ti si to přirozeně nehodlají nechat líbit, zvláště jejich nepsaný vůdce Havran, takže se snaží Toma vyštípat rafinovanými a dospělými způsoby, jako je třeba pasta ve vlasech nebo brouci v kufru.
Možná vám to nezní tak špatně. Kde je politikaření a válka? Sem tam se někdo zmíní. Inu, uznávám, že pokud by to, co se tam děje, zvládlo čtenáře zabavit samo o sobě, válku ani intriky bych nepotřebovala. Jenže ono je to pět set stran nudy a sem tam světlejší chvilka.
Jaké jsou hlavní důvody, že knížka za nic nestojí:
1. Minimum dialogů. Vážně, skoro se tam nemluví. Co si která postava myslí, dělá nebo myslí o jiné postavě, nám sama odvypráví. Výsledkem jsou celé stránky nahuštěných psychovýlevů. Bez dialogů to nemá švih. Místo, aby došlo k nějaké zuřivé výměně názorů, shrne to nějaká z postav lakonickým: „Pak jsme se pohádali,“ a jede se dál.
2. Stejně jsou na tom i bitvy. Jedna či dvě jsou popsané pěkně, ale zbytek? „Překročili jsme horu a odehrála se bitva. Byla fakt hrozná. Jeden můj kamarád kouzelník umřel. Bylo mi ho líto. Pak jsem zase dvě stě stránek myslel na Hala a ty jeho vlahá očička.“ WHAT?!?!?! Slečny autorky, s takovou se vám do toho člověk nezačte.
3. Moc postav. Samotných dračích jezdců je asi čtrnáct a vy jste rádi, že si zapamatujete dva až tři. Pak nějací mágové a šlechta, potřební k intrikaření, které samo o sobě stojí za starou bačkoru. Někdo si tu snažil hrát na Kushielovu střelu, jenže se mu nechtělo všechno do detailu promýšlet, tak nasázel na papír pár postav s tím, že si je čtenář stejně nezapamuje. Měl pravdu, nezapamatuje.
4. Nesympatické postavy (ty, které si pamatujete). Royston je rozmazlená fňukna. Hal je typiše uke, na tom se nedá nic zkazit, ale zajímavý taky není. U Havrana si autorky řekly „napíšeme parchanta“, tak napsaly parchanta. Bohužel nikoliv charismatického, okouzlujícího zmetka, před kterým leháte na záda, sotva se objeví na obzoru, ale jenom toho zmetka. Tom je celkem fajn, jenže sám to nezachrání.
5. Město. Zjevně to mělo být takové to dekadentní zkažené město, které vám ubližuje, ale přesto ho milujete. Stejný problém jako s akčními scénami a prakticky se vším. Mně je úplně jedno, že mi tahle či ona postava pětkrát sdělí, že „Moje město je živé. Je to má milenka, kurva, bestie, nedám na něj dopustit...“, když se stejně nestane nic, co by jejich slova potvrzovalo.
6. Chybí humor. Úplně. Trochu sebeironie by nezaškodila.
7. A milión dalších detailů, které jsem si buď nepoznamenala nebo je po sobě nepřečetla. Ve zkratce ale: je tu zjevná snaha, ale nic nefuguje.
Tak jsem se zase rozčílila. Dobře, našlo by se i pár světlejších a zajímavějších chvilek, ať nežeru. Ale zoufale málo. Když si uvědomím, jak moc jsem se na tuhle knížku těšila a byla ochotná jí odpustit lecos... a pak jsem měla problém u ní neusnout, zuřila bych.
Až někdy Smilujse budete v knihkupectví držet v ruce a slintat nad tím, že je to teplý, dejte na mou radu, zahoďte to a děte od toho!!!
A nejhorší je, že taková sračka a já idiot ji musím vlastnit v anglickým i českým vydání. FML.
0 komentářů:
Okomentovat