Někdy se člověk dívá na upoutávku k anime a přemýšlí, co to sakra ten kreslíř fetoval. Jenže pak si uvědomí, že když se to místo bishíků a bishinek hemží příšernýma žaboksichtama, mělo by to mít něco jiného, čím diváka zaujme. Něco, co se dneska moc často nevidí. (Jo, mluvím o „příběhu“.)
Tak například Mizushiro Setona neumí kreslit a MoNoNoKe je divnost, ale Mizushiro Setona vyhrává ceny za nejlepší komiksy i v zahraničí a při slově „MoNoNoKe“ lidem nadšeně zasvítí oči. No, z nějakého důvodu to je. Je to proto, že tyhle příběhy nás vtáhnou a nepustí a když skončí, chvíli trvá, než se vzpamatujeme. Do téhle kategorie patří i manga House of five leaves, v originále Saraiya Goyaoi, kterou nakreslila Ono Natsume a jejíž dvanáctidilná adaptace vyšla letos na jaře.
Masanosuke (Namikawa Daisuke) přichází do Eda a snaží se vypořádat s jedním problémem – vlastní plachostí. Mladík, přestože šermíř je to nesmírně nadaný, se bojí pomalu i vlastního stínu a nad jeho truchlivým výrazem by štěně ustrnulo. Protože vyplašeného bodyguarda nikdo zaměstnávat nechce, Masa se hladový a smutný toulá městem, až potká Yaichiho (Takahiro Sakurai). Yaichi je tajemný, divný a má pytle krísma, ale dá mu práci. Jenže posléze vyjde najevo, že Yaichi je hlavou gangu, který unáší boháče a žije z výkupného. Masa je čestný až do morku kostí a nechce mít s takovými lidmi nic společného, jenže postupně zjišťuje, že není až tak špatné mít kamarády a klan Pěti listů, jak si skupina říká, taky nejsou žádní démoni...
Nemusíte se bát, že se z kriminálníků vyklubou dobráci, kteří to vlastně dělají pro vyšší cíle. V House of five leaves vám nikdo nebude do hlavy valit morální moudra a sáhodlouhé proslovy o přátelství. Ano, tenhle příběh je o přátelství – zároveň diváka nepodceňuje natolik, aby věci naznačené obrazem opakoval ještě i verbálně.
Kresba je divná – nedivím se, že spousta lidí při prvním nakouknutí uteče. Mrtvé oči, trčící nosy, žabí úsměvy, tlumené barvy, na první pohled nic, čím by se člověk kochal. Na druhý a pár dalších pohledů už to tak špatné není. Mně osobně se to po pár dílech dokonce začalo líbit a to hodně. K atmosféře starého Eda se to výborně hodí, stejně jako příjemná hudba, díky které mají určité scény takový emocionální náboj, že byste s chutí brečeli nebo se smáli – jen proto, jak je to hezké.
Stejně tak podivný je i příběh. Zpočátku se zdá až primitivní, ono se tam v podstatě nic neděje. Gang občas někoho unese, ale žádný případ není vyřešen do konce, postavy většinou jen pijou, vyprávějí si nebo mlčí a událostem nechávají volný průběh. Tím se sem tam prolne flashback, u kterého často ani nepoznáte, že to byl flashback, dokud neskončí. Nevíte ani, kdo v něm vystupoval a vůbec měl znamenat. Prakticky se nějakých osm devět dílů díváte na anime a netušíte, co to má sakra být. Kolem osmé epizody vám to už připadá podezřelé. V deváté to cvakne. Všechno dokonale zapadne do sebe a divák si zpětně všechno poskládá a uvědomí si, co to vlastně viděl. Jediná postava, jediná věta se tam neobjevila pro srandu králíkům, všechno má svůj smysl, stačí jen čekat, až vyplyne na povrch. Člověk má až chuť pustit si to celé znova s vědomím, že teď už bude rozumět i těm zvláštním věcem, které se tam občas děly. Prostě paráda.
Anime má dvanáct epizod, což mi v tomhle případě připadá jako ideální, ovšem postavy i za tu krátkou dobu dokážou ujít dlouhou cestu. Nejzřetelněji je to vidět na Masanosukem, který na začátku uteče, jen se na něj někdo křivě podívá, ale postupně změní v muže, o kterého se ostatní mohou opřít. Bere totiž vážně Yaichiho rady, kterými se, jak se ukáže později, sám Yaichi tak úplně neřídí. Až do poslední chvíle nikdo netuší, o co Yaichimu doopravdy jde a nakolik je jeho chování jen maska. A ostatní se musí rozhodnout, za jakou cenu obětovat přátelství a jestli taková cena vůbec existuje.
House of five leaves patří k věcem, které se člověku většinou zalíbí až potom, co s nimi skončí, ale pak na ně nedá dopustit. A já se na to kdykoliv podívám znovu. Je to krásný, dojemný příběh, který má smysl, má nádhernou atmosféru a hlavně... má duši.
