Abyste si udělali obrázek o tom, jakou hodnotnou literaturu to zas čtu. Ale jak může taková beznadějná romantická duše, jako já, odolat, když mi v anotaci slibujou pubku, vlkodlaka a nehynoucí lásku a přiměřenou dávkou tragiky? Ichi ichi ichi.
Grace je sedmnáct a má úchylku na vlky. Samovi je osmnáct a je vlk. Aspoň po část roku. V létě na sebe bere lidskou podobu a vlkodlačení zase není taková trága, až na drobný detail, že každý rok se ta doba strávená v lidské kůži zkracuje a zkracuje, až se jednoho pěkného roku nepromění vůbec a zůstane vlkem nafurt. A právě toho roku, který je jeho posledním a Sam se promění až v půlce podzimu, se setkává s Grace a... A je to mócinky romantický.
“Dobrý den, Graceini rodiče. Všimněte si prosím cudného rozestupu mezi námi. Jsem nejvýš zodpovědný a jakživ jsem neměla jazyk v puse vaší dcery.“
A teď je načase, abych si z toho přestala dělat srandu, protože Mrazení je víc fajn, než jsem čekala. (A to jsem si přísahala, že poté, co jsem asi šestkrát za sebou přečetla romanci o padlém andělovi, nechci sladkobolné knížky pro teens pěkně dlouho ani vidět.) Patrně jsem se nechala nachytat na lacinný trik, že hlavní hrdina je podle toho, jak se chová, spíš ňufáčkodlak než vlkodlak (a zvlášť v jeho vzpomínkách na dětství, kdy si ho představuju jako vyplašeného chudáčka s žebry jako opékací rošt a mega očima), jenže nerozplývejte se nad tím, když čekáte nabušeného borce
zachraňujícího děvy s ikve tykve a místo toho před vás autorka naservíruje vyklepaného troubu s nesmělýma hláškama, co skládá básničky a má sám ze sebe nelíčenou radost, když se mu v jedné scéně podaří být víc chlap než jeho milá? (Kde mám kurník ty korky!)Grace taky není klasická shoujo hrdinka, srovnatelná klidně i s Haruhi z Ouranu, zvysoka kašle na poezii a v páru hraje toho silnějšího, což je oproti stíhacím trubkám typu Bella pěkná změna. Ne, že bych byla feministka a nějak zvlášť brala na to, že má ženská nad chlapem převahu, ale uvědomme si, o jakém mluvíme žánru. Když čekáte, jak bývá zvykem, kapitální krávu a místo toho dostane normální, rozumně uvažující holku, co se nezcvokne ani po zamilování se do prvního nadpřirozeného bishíka, kterého uvidí, máte pocit, že jste našli šaty od Chanelu ve vesnickém sekáči.
„To byla kočičí. Ta krev. Chytil jsem kočku.“
Grace zprudka vydechla.
„Tobě nevadí, že to byla kočka?“ zeptal jsem se.
„Musíte něco jíst. Hlavně že to nebyl Jack, jinak si jezte pro mě za mě třeba klokany.“
Mrazení samozřejmě není kniha, na kterou jaktěživi nezapomenete. Meh. Možná jste si všimli, že zatím mluvím jen o postavách, protože k ději toho moc neřeknu. Dočetla jsem ji předevčírem a popravdě si už moc nepamatuju, čím autorka těch tři sta stránek zaplácala. Pamatuju si jen, že to bylo pjékné*. Je to jako Stmívání, akorát bez akční scény na konci. I přes veškerou chválu, kterou tu na Mrazení pěju, je konec docela ujetý, ale Američanky (zvlášť ty pubertální) by asi nepřežily, kdyby to neskončilo dobře, ale v zásadě při čtení nad chováním postav nepřevracíte oči v sloup.
U Mrazení záleží, co od něho čekáte. Já čekala málo a dostala jsem víc – poetický příběh, sympatické (a roztomilé) hrdiny, kteří se nechovají jako zamindrákovaní volové (a ani jednou nepropadnou tomu prasopsímu záchvatu „miluju tě a nic naší lásce nestojí v cestě, ale musím tě opustit, protože to z nějakého blíže nespecifikovaného důvodu bude lepší“), téměr nulový výskyt odstavců, jejichž náplní je pouze vylíčit, jak má hrdina půvabné svalnaté ruce a dokonalý antický nos, a pjékné čtení na tři dny. (Bratr: „Ty už seš na konci? Tývole, tebe to fakt baví!!!“ Já: „Kvík!“)
Takže pokud někdy míváte choutky na nadpřirozené teens romance, tohle je vkusnější než cokoliv, co jsem v tomhle žánru doposud četla. Mrazení má slušnou úroveň, i když v zádech vás moc nemrazí. V případě, že jste intelektuálního nebo akčního zaměření, radši ruce pryč, protože i přes některé nesporné kvality je to pořád jenom... teens romance.
* Definice „pjékné“: ještě pěknější než pěkné. Pjékné jsou věci, co se líbí a nemáme pro to argumenty ani omluvu. Pro pjékné věci máme slabost, nedokážeme jim odolat. Kvůli tomu, že se nám líbí pjékné věci, se často stáváme terčem posměchu intelektuálů. Původní implus k „pjékné“ vzešel od mého milovaného doktora Ch., který nám jednou četl nějakou poměrně patetickou básničku jakési mladé autorky (ročník 88) a nazval ji „pjéknou“ s tak pohrdlivým tónem, že jsem to prostě nemohla vyhnat z hlavy.
0 komentářů:
Okomentovat