Tetovaný






Den patří lidem, noc démonům. Krvelačným jadrncům, jenž vylézají po setmění a rozervou na kousky vše živé, co najdou. Jsou nezranitelní a lidé přečkávají noci schoulení za chranami, magickými značkami, které jediné dovedou démony odrazit – ne však zranit ani zahubit. Jenže zdeptané lidstvo žije už tak trochu na dluh a celá jeho existence se zřejmě chýlí ke konci.

V takovém světě žijí Arlen, Leesha a Rojer, trojice hrdinů, kteří každý s démony střetli a postupem času si dokonce vyvinuli způsoby, jak s nimi bojovat.



Jop, anotace zní hrozně. Zní to jako miliontá pátá variace na téma, jak z malého chasníka vyrostl Hrdina a spasil svět. (To je sice pravda, ale k tomu se dostanu.) Já zděšeně ťápala po červeném křížku, ani jsem ji celou nedočetla. Jenže pak se namnožily pozivitní ohlasy a já neodolala – prostě jsem si tuhle knížečku v záchvatu „za patnáct stovek posílají z fansye bez poštovného“ koupila. Další znechucení přišlo, když jsem po zběžném prolistování zjistila, že se dobré dvě třetiny románu zaobírají dětstvím hrdinů, a to já v klasické epické fantasy nesnáším. Koho by taky zajímaly patálie malého sviště, když se stejně všechno důležité stane, až mu bude osmnáct a bude z něho sexy beast? Tetovaný putoval zpátky do knihovničky, dokud si ho nepřečetl Bratr a strašně se smál, že hlavní hrdina bojuje oděný/neoděný jen v bederní roušce. (Ke jeho cti nutno říct, že k tomu má pádný důvod, a tím důvodem nejsou fanynky.) Což mě nahlodalo a já se do bichle pustila. Pak jsem dva dny nejedla a nespala, a když jsem ji konečně odložila, jako bych se probouzela ze sna. Ať se Bratr směje jak chce, já se do Tetovaného zamilovala.



K málokterému románu přistupuju s takovými předsudky a ještě méně z nich se podaří ve mně ty předsudky zlomit. Z ohrané zápletky se autorovi podařilo vykřesat příběh, který si co do čtivosti nezadá ani se Jménem větru a stovky stránek se obracejí samy.
Tahounem jsou hlavně postavy, natolik charismatické, že mi ani nevadilo číst o jejich dětství. Tady je to naopak nutné, protože díky tomu sledujeme proces utváření jejich osobností a rozumíme, proč se v dospělosti chovají tak či onak. Kromě toho nebojují jen s démony, ale hlavně s lidmi kolem sebe, kteří zdařile nastavují zrcadlo i naší společnosti. A že pomluvy, zbabělost a faleš někomu snadno zničí život, to je přece normálka.

Nejsympatičtější pak je, že hrdinové se sice vyvíjejí, ale zároveň nedochází k zásadním obratům v jejich povahách, takže například Arlen, poté, co získá uberhustodrsnou moc, se nezmění v nabubřelého cool panáka, ale pořád zůstává člověkem, který zakouší nejistotu, občas se bojí nebo se nechá přehádat. Paráda.



Sám příběh se věnuje hlavně budování charakterů, na konci čeká nezbytná krvavá bitva, ale epičtějších momentů se asi dočkáme až v dalších dílech. Nicméně příběh plyne hladce a dovede do sebe čtenáře pohltit natolik, že se po dočtení ještě dobrou chvíli rozkoukává. Samozřejmě se najde pár věcí, které kapánek skřípou – za všechny legrační muchlovačka na konci (hlavní zdroj Bratrových posměšků), ale celkový dojem to vůbec nekazí.



Tetovaný je zkrátka fantasy, kterou nejenže přečtete, ale zároveň prožijete. V mojí knihovničce má čestné místo. Příští týden vyjde druhý díl, Pouštní kopí, a já netuším, kde na něj vezmu, ale nejspíš obětuju pár obědů, protože už teď se na něj klepu jak feťák na dávku.


0 komentářů:

Okomentovat