Jestli jsme se nelíbili,
pomyslete si na chvíli,
že jste tady jenom spali,
a my všichni se vám zdáli.
- Shakespeare, Sen noci svatojánské
Filip Hastings je úspěšný filmový scenárista a spisovatel, nicméně potřebuje oddych, a jelikož už má nahrabáno dost do zásoby, sebere rodinu a odstěhuje se na venkov. Rodina, 
čítající manželku, bývalou herečku Glorii, dceru Gabii a dvojčata Patrika a Seana, zprvu představa života v nějakém zapadákově příliš netěší, ale truc je brzy přejde, jakmile přijdou na chuť harmonické a poklidné idylce, kterou nové prostředí nabízí. Tedy, poklidné... Ujišťuji vás, že zrovna ten klid jim dlouho nevydrží.
Občas si lámu hlavu nad tím, proč mají někteří lidé nutkání stěhovat se do tajemných viktoriánských domů na samotě na kraji lesa, ve kterém se navíc vyskytují místa jako Most skřítků a Pahorek krále duchů. Asi proto, že kdyby byli všichni tak zbabělí a strachy podělaní z každého vrznutí podlahy racionální a chladně kalkulující jako já, nebyly by příběhy a už vůbec ne akční horory. No jo...
Filipův dům sousedí s přesně takovým divným lesem, ve kterém je Most skřítků. A pod ním se něco skrývá, něco zlého tam dole žije. V lese je i lysý kopec, Pahorek krále duchů, a odtamtud se po nocích ozývá hudba a tančí tam nezřetelné postavy. A horší věci se Hastingsovým budou dít, protože zdaleka ne všechny bytosti z lesa jsou dobré nebo aspoň nevšímavé, mnohé mají poměrně temné choutky (ano, mají tři mozkové buňky, z nichž jedna myslí na zabíjení, druhá na souložení a třetí na ovládnutí světa) a právě ty se pomalu stahují kolem Hastingsova domu jako oběšencova smyčka.
Raymond E. Feist je známý především díky strašně moc dlouhé fantasy sérii z Midkemie, ze které jsem četla zatím tři knihy. Z prvního dílu totálně odvařená, z druhého už ne tak moc, po třetím mě to přestalo bavit. Přestože to rozhodně nebylo zlé, nějak jsem ztratila potřebu vědět, co bude dál.
Pohádka je v rámci Feistovy tvorby zcela samostatný román. Původně (než jsem si ji půjčila, žádné info ani anotaci jsem si nezjišťovala) jsem čekala parodii/variaci/satiru/prostě-něco-srandovního na pohádky, jaké známe my, jenže hned na prvních stránkách jsem byla vyvedena z omylu, žádná Sněhurka tam po lesích neběhá a veselé to taky není. Feist se inspiroval irskou lidovou slovesností a mytologíí a zlo má podobu elfí. Upozorňuji však, že po americkém venkově neběhá ani Legolas. Elfové, jak nám je představuje Feist, jsou toho druhu, kterému na noc dáváte ven misku mléka a nad dveře přibíjíte podkovu, protože jinak ámen s vámi a zlý pryč. Tihle elfové se s lidmi nemazlí. Jsou to ti, kteří smrt považují za šprým. Osobně jsem byla natěšená, protože tyhle elfy miluju (no nebyli v Dámách a Pánech kouzelní?). Jenže v průběhu čtení moje nadšení dost ochladlo.
Obálka se chvástá, že držíte v ruce fantasy horor na pomezí Holdstocka, Kinga a Gaimana. Holdstocka jsem nikdy nečetla, ale Kingovi ani Gaimanovi se to nepodobá ani náhodou. Hned na prvních stránkách jsou nám představeni hrdinové, přičemž Hastingsova dcera Gabbie je moc krásná a ještě krásnější a taky supr baba, což se pak omílá v každé druhé kapitole, kdyby čtenář náhodou zapomněl. Najde si kluka, který je taky príma a dělá doktorát z literatury a já si ho představovala jako Alexeje (Alexeji, jestli tohle čteš, tak sorry, ani nevím, proč mě to někde na začátku napadlo – asi to mělo co dělat s tou literaturou – a pak už se toho nešlo zbavit, takže ještě jednou omluva >//<.). Všechni ostatní hrdinové jsou taky bezva a sympaťáci a jediné, čím se od sebe odlišujou, jsou jména. Vlastně jediné postavy, které mají aspoň trošku jiný charakter než ostatní, jsou ten „kluk z lesa“ a Barney (což ale neznamená, že by prošli jakýmkoliv vývojem), a jediní kterým jsem jen velmi minimálně fandila, byli Marek, Sean a kocour Ernie. Na ostatních mi v nejmenším nezáleželo, oni stejně skoro nic nedělali, jen sebou nechali smýkat jak hadrem na holi a v jednom kuse se divili, že „toto přece není možný, skřítkové neexistujou“ a to i přesto, že jim realita servírovala víc důkazů, než by si zasloužili.
Příběh se na začátku skvěle rozjíždí, jenže časem se zmůže leda na opakování toho, že se něco divného a černého plížilo pod oknem, někdo citlivější trpěl nevysvětlitelnými pocity úzkosti, nebo měl někdo sex (a to poslední se skoro nevyhne ani dětským hrdinům). Někde v půlce knihy už mě přestaly děsit i ty rádoby nejděsivější hororové scénky.
Konec je poněkud megalomanský, dle mého by se hodilo komornější rozuzlení, ale co už.
To vše ale neznamená, že je Pohádka špatná kniha. Feist je skvělý vypravěč, to nelze vyvrátit. Pohádka je i přes všechny svoje nedostatky (a že jich nemá málo) velmi čtivá a plyne jako voda. A hlavně je nenáročná. Pro mě je to ideální knížka do vlaku, protože jezdím v šest ráno do školy a v devět večer zpátky a to vážně nemám náladu a hlavně sílu na něco, u čeho se musí myslet. U četby Pohádky se dá i pohodlně dřímat, aniž by vám něco významnějšího uniklo. Pohádka je průměr. Člověk si to jednou přečte, na tři dny se tím zabaví a pak to hodí za hlavu. Koupi nedoporučuju, ale když si to půjčíte z knihovny, nic nezkazíte.
Mládí a nadšení vyprchalo, nahradilo je zklamání. Nakonec nic není takové, jaké si to archandělé malovali. Neshody, občanské války, Luciferova rebelie a jeho pád do Hlubiny... Gabriel ještě jakž takž svírá v rukou otěže vlády, ale už se začínají ozývat výkřiky o tyranii. Bůh opustil Království už dávno, ale archandělům se to pod vidinou další občanské války a totálního rozvratu podařilo ututlat. Celkově to jde se situací hodně rychle z kopce. A půjde to ještě rychleji. 
Viděla jsem ji v knihkupectví a pomyslela jsem si: „Jej, Angel Sanctuary,“ a šla jsem pryč. A druhý den jsem se pro ni vrátila. Pak mi ležela tři měsíce na polici a během té doby jsem překousala asi padesát stránek, protože u nás na intráku se nedalo číst... a tahle knížka, jak jsem zjistila po příjezdu domů, se musí přečíst naráz a ne aby se s ní člověk páral dva měsíce. (Takže dva dny.) 
Rozsévač má trochu nestejnoměrné tempo, ale těch pár nudných politických pasáží se dá vydržet. Bojové scény to bohatě vyvažují, když přišla akce, zapomínala jsem dýchat. Vrcholem pak je závěrečná bitva, padesátistránková krvavá řež, kde má čtenář pocit, jako by se ocitl uprostřed boje a není to právě příjemný pocit. A během těch padesáti stránek mě ani jednou nenapadlo: „No, snad toho bylo dost,“ nebo „už to s tou krví trochu přeháníš“. Spíš jsem si říkala: „Ještě, ještě,“ a „opsss“. Možná budu kecat, ale nepamatuji si, že bych kdy četla lepší bitvu. Asi vážně ne. 
Přenášíme se o více než dvě stě let do budoucnosti, do roku 2004. Lovec vlkodlaků Eric von Kastell právě přesouložil šanci zachránit svého uneseného otce a zůstal v branži sám. To mu však nebrání, aby se dál bezhlavě hnal za svým cílem – sprovodit ze světa všechny ty zpropadené dlaky. V tom mu má pomoci porsche, dvacet osm falešných identit, takový arzenál zbraní, že by si James Bond uslintl na kravatu, a půvabná Lena, prsatá odbornice na vlky a bondgirl se vším všudy. *odplivnutí* Maminko, připrav mi koště. TAT.
Knihy mají spád, akční scény doslova ožívají před očima, všudypřítomné zlo a strach v kontrastu s drsnou romantikou, stránky ubíhají a než si to uvědomíte, jste na konci. Heitz se nebrání brutálním realistickým popisům a vzhledem k tomu, že gévaudanská bestie vraždí hlavně malé děti, dočkáte se spousty malých, rozpáraných a z kůže stažených dětských mrtvolek. Kdeže „americká pravidla“, že děcko, ženská a pes vždycky přežijou. Haha. Historická linie je úchvatná, těžko si vyberete, která z postav je silnější. Jean Chastel a Malesky jsou chlapi s plnými pytli krísma a abatyše Gregoria jim zdařile sekunduje, Antoine má mimo jiné moc rád děti a u Pierrových výstupů jsem se neubránila fanynkovskému „uíí uíí“.
