Takže jsem právě objevila Ameriku, ale mám takovou radost, bože, mám takovou radost!!! *pláče štěstím*
Vy to asi dávno víte, ale mě dneska čekal Šok s velým Š, když mě tak zničehonic osvítilo a řekla jsem si, že bych mohla zkontrolovat, jak za ten rok, co jsem tu nebyla, pokročili SiH s překladem Koori.
SiH předčili moje očekávání. Moje očekávání se rovnalo dvěma kapitolám. Skutečnost? 4 NOVÉ VOLUME? SLOVY ČTYŘI NOVÉ VOLUME???!!!
*odhání duhové motýlky, co jí skotačí kolem hlavy*
Bože milý, s takovou se možná dokončení dočkám dřív, než zestárnu, oslepnu, zblbnu a zapomenu, co jsem to vlastně chtěla. Možná přece jen nebudu muset číst ten podrobný popis děje někde na netu.
(no dobře, přiznám to, na konec jsem velmi zběžně mrkla... ale jenom abych věděla, jestli neumřeli!!!)
*takhle se tváří*
Čtyři volume, čtyři volume narááááz~, tralaaláá~... *prozpěvuje si* (Záviďte mi, vy všichni, co jste o tom věděli a drbali se s jednou kapitolou měsíčně! XDD)
P.S: hádejte, s jakými články vás budu příští dva týdny otravovat! XDD <333
Mei-chan spokojeně žila se svou rodinou v malém domku na pobřeží, neměli sice moc peněz, ale měli se rádi a to bylo hlavní. Jenže to nebylo dobrodružné, takže jednoho nepěkného dne rodiče umřeli a Mei-chan osiřela. Ale ne úplně, ukázalo se, že Mei-chanin dědeček je hlava jakési nechutné korporace a dívčina je chtě nechtě odklizena na Prestižní Výběrovou Dívčí Akademii St. Lucia, kde měsíční školné stojí sto miliónů a z intráku do školy nejezdíte na kole, ale lítáte helikoptérou. A protože studentky jsou jedna líná veš vedle druhé, každá má k ruce vlastního patolízala. (Oni tomu sice říkali butler, ale pro mě je Butler jen jeden, a sice Domovoj Butler, ahoj, Arty~ <3.) Mei-chan vyfasuje toho nejlepšího, nejkrásnějšího, nejschopnějšího a nejušlechtilejšího (a tím pádem i nejnudnějšího), kterým je samotný Shibata Rihito (Mizushima Hiro). Abyste věděli, tenhle kluk je tak superózní, že když jde, slunko mu svítí zezadu do hlavy, takže se jeho tvář i postava postupně noří ze zlaté záře a to je tak ohromně cool, že dokud to neuvidíte, neuvěříte. (My fanynky samozřejmě víme, že Hiro umí oslňovat i bez zapadajícího slunce v zádech, ale rejža patrně chtěl, aby si kalhotky ždímaly i nezaujaté puberťačky.)
Samozřejmě toto není celá zápletka, ještě je tu totiž Velmi Decentní a Elegantní záporačka na invalidním vozíku a její patolízal v bílé paruce a bílém obleku. Tento muž má ve zvyku šmírovat v křoví (má totiž zvláštní schopnost vybrat si vždycky to křoví, před kterým se někdo baví o něčem důležitém), a protože bílý oblek a bílá paruka v zeleném porostu fungují jako dokonalé maskování, nikdy si ho nikdy nevšimne. (Asi četl tu Vetinariho knížku o kamufláži. Pamatujete si na ni? Jestli ne, doporučuju Noční hlídku, ne tu od Lukjaněnka, ale tu od Pratchetta.) Záporačka pak stříhá hlavičky růžím a ďábelsky se chichotá. 
Kdybych to měla shrnou jednou větou, napíšu, že Mei-chan no shitsuji je pomalé. Tohle dorama se neskutečně vleče. Má deset dílů, ale aby řeklo všechno, co chtělo říct, stačilo by jich pět. Seriál je stejně sterilní jako ty slečinky, o kterých je. Pár hodně vtipných momentů se tam vyskytne, ale to nestačí. A většina pokusů o humor prostě vyšumí. Všichni chodí a mluví strašně pomalu, aby působili vznešeně a ušlechtile, ale... nikdy bych nevěřila, že mi bude vadit, jak rychle se kdo šourá, ale koukala jsem taky na Atashinchi no danshi, kde Horikita Maki pořád někde běhá a vříská a dorama je hned podstatně živější.
Mezi ní a jejím patolízalem není pražádná chemie (a co si budem povídat, nejlepší Hirův pairing byl Nakao z Hana kimi a to neříkám proto, že jsem yaoifangirl, ale proto, že je to pravda XD). Koneckonců, patolízal numero uno je kapitola sama o sobě. Mizushima Hiro je v téhle roli jako panenka, doslova jako panenka. Moc hezky se na něj dívá – zpočátku. Jenže zkuste deset hodin zírat na panenku. Hiro v celém seriálu vystřídá dva výrazy – žádný a žádný s mírně tragickým nádechem. Mluví a hýbe se jako loutka na klíček, než vymáčkne jednu větu, stihnu si nalakovat nehty. Já Hira miluju a nesrážím jeho herecké umění, ale Shibata Rihito je tak nudná postava, že ji ani Hiro nezachrání. Co si budem povídat, smích mu sluší víc než tahle veledůležitá držka. Paradoxní je, že jsem si Mei-chan no shitsuji pustila kvůli němu a pak jsem scény s ním přetáčela, protože ten chlap se nedal vydržet. 
Pokud nevíte co s časem a jste imunní vůči patetickým dojemným proslovům a nevadí vám, když Mizushima Hiro nehraje (i když by mohl!) nebo když jediné, co chcete, jsou bishíci (jenom bishíci, bez přílohy) pak se na to, pro mě za mě, podívejte. Ale jinak to asi nemá cenu.
Mládí a nadšení vyprchalo, nahradilo je zklamání. Nakonec nic není takové, jaké si to archandělé malovali. Neshody, občanské války, Luciferova rebelie a jeho pád do Hlubiny... Gabriel ještě jakž takž svírá v rukou otěže vlády, ale už se začínají ozývat výkřiky o tyranii. Bůh opustil Království už dávno, ale archandělům se to pod vidinou další občanské války a totálního rozvratu podařilo ututlat. Celkově to jde se situací hodně rychle z kopce. A půjde to ještě rychleji. 
Viděla jsem ji v knihkupectví a pomyslela jsem si: „Jej, Angel Sanctuary,“ a šla jsem pryč. A druhý den jsem se pro ni vrátila. Pak mi ležela tři měsíce na polici a během té doby jsem překousala asi padesát stránek, protože u nás na intráku se nedalo číst... a tahle knížka, jak jsem zjistila po příjezdu domů, se musí přečíst naráz a ne aby se s ní člověk páral dva měsíce. (Takže dva dny.) 
Rozsévač má trochu nestejnoměrné tempo, ale těch pár nudných politických pasáží se dá vydržet. Bojové scény to bohatě vyvažují, když přišla akce, zapomínala jsem dýchat. Vrcholem pak je závěrečná bitva, padesátistránková krvavá řež, kde má čtenář pocit, jako by se ocitl uprostřed boje a není to právě příjemný pocit. A během těch padesáti stránek mě ani jednou nenapadlo: „No, snad toho bylo dost,“ nebo „už to s tou krví trochu přeháníš“. Spíš jsem si říkala: „Ještě, ještě,“ a „opsss“. Možná budu kecat, ale nepamatuji si, že bych kdy četla lepší bitvu. Asi vážně ne.