Alternativní název: Parfume extrait „0“, Parfume master, Zero no soukoushi
Autorka: Kaori Yuki
Rok vydání: 2004
Délka: 1 volume
Status: dokončená
Download: mangatraders.com
Jen, co se čtenář nažhaví, už je konec. Tak by se dala charakterizovat nová manga Kaori Yuki. Vlastně už to žádná novinka není, vyšla v roce 2004, ale vzhledem k tomu, že ji Aerandria dopřekládala zhruba před třemi měsíci, dá se považovat za poměrně čerstvou.
Jednovolumová manga obsahuje tři samostatné příběhy, spojené jen dvojicí hlavních hrdinů. Kanade má nesmírně citlivý čich a zabývá se výrobou parfémů. Nemá rád davy, protože mu vadí, jak každý používá jinou voňavku, a tak do kaváren chodí v gasmasce. Jeho sestřenka, temperamentní modrooká blondýnka Anais je napůl Francouzka, dělá do bojových umění a nemá ráda gotické outfity.
Příběh se nese v detektivním duchu, kdy se v první kapitole řeší záhada nezvěstné dívčiny, v druhé se letmo dotkneme minulosti hlavního hrdiny a ve třetí se Kanade s Anais pokoušejí odhalit zapomenuté tajemství slečny, která trpí panickou hrůzou z parfémů. Samozřejmě bez zvrácených rodinných vztahů, překombinovaných zápletek, vražd, předělávek pohlaví, upalování, zabíjení malých dětí, fanatismu, závisti, nešťastných lásek, krajkových šatů a spousty, spousty růží se to celé neobejde. Kaori zůstává svému šílenému stylu věrná a servíruje čtenáři přesně to, co se od ní čeká. 
Výtvarnou stránku snad nemusím zmiňovat, je to naprostá nádhera. Přece jen mluvíme o manze o voňavkách a ty se přece vyrábějí z květů – a co je hezčího, než krásná mrtvá slečna ve volánkových šatech, zasypaná květinami?
Minisérie však má jednu vadu, a to poměrně zásadní. Celé to působí jako rozjezd před něčím větším, něčím, co si zaslouží aspoň deset booků a ne jen tři kapitoly. Představte si, že by Count Cain skončil po prvním volume a vyjde vám Zero no soukoushi. Trojice půvabně nakreslených, ale jinak jen mírně nadprůměrných detektivek postrádá jakýkoliv silnější emocionální dopad, navíc, pokud už máte Kaori trošku načtenou a znáte její základní dějové kličky, snadno odhadnete, jak ta která epizoda asi dopadne. Žádné šokující zjištění na posledních dvou stránkách.
Kaori napsala spoustu mang kratších, než tahle, ale přesto údernějších. Problém Zero no soukoushi pro mě spočívá v tom, že ústřední dvojici používá jen jako průvodce dějem a oba jsou to víceméně bezproblémoví sympaťáci, skoro nic se o nich nedozvíme. Kanade připomíná Lighta z Death note, neboť vždy všechno v klidu vyřeší a do detailu vysvětlí, jak k tomu či onomu odhalení došel. Žádné „teď tě hodím do vody/děje a plavej si v tom jak chceš nebo se utop“. Anais je Merryweather. Nejen, že se tak chová, ona tak i vypadá a v lolita šatech úplně. Epizodní psychopati nejsou dost psycho, aspoň ne tolik, jak jsme u Kaori zvyklí, a nemají ani žádné exotické motivy... jen nějaká láska nebo msta, prostě normálka. ^^ I humor trochu pokulhává.
Pro shrnutí: První příběh měl nejkrásnější mrtvolu, ale jinak byl slabý. Druhý už byl mnohem lepší, ale neměl uspokojivý konec. Vlastně, neměl žádný konec. Čekala jsem, že se situace bude řešit ještě v třetí kapitole, ale ne. Třetí příběh byl krásný. Jakoby se Kaori hodila do formy, jakoby to zase začala brát vážně, jenže třetí příběh je bohužel i tím posledním.
Jo, jasně, jsem zmlsaná. Voňavkové téma je originální a manga je lepší než většina jiných mang jiných autorů, co jsem kdy četla, takže si vlastně nemám na co stěžovat. Jenže u ostatních manga Kaori Yuki jsem buď šokovaně zírala nebo brečela nebo se smála nebo jsem měla depky trvající ještě dva týdny nebo všechno dohromady. Zero no soukoushi jsem si jen přečetla. Mám z ní radost, ale nejsem tak úplně nadšená. Vedle jiných manga Kaori Yuki je vážně slabší, ale jinak rozhodně stojí za přečtení.
A dokonce přináší i něco nového. Dušení holčičky igelitovým pytlíkem Kaori ještě nikde jinde neměla. ^^
Hodný Strýček žije v obrovské luxusní vile, bydlí tam úplně sám, jen čas od času mu jedna stará tlustá maidka přichází vyprat, vyžehlit a připravit krmi. Není proto divu, že je Strýček moc a moc rád, když se k němu Chlapeček nastěhuje (nejdřív si sice stěžuje, proč by měl živit cizího fakana, nicméně hned, jak jej uvidí, chytne nosebleed a je to jasné). Zde musím podotknout, že na prvním obrázku mi Strýček připadal docela sympatický a já si naivně myslela, že třeba deset let počká, než jeho synovec trošku vyroste. (Nepočkal, ale k tomu se dostaneme.) Chlapeček jej požádá, aby se o něj Strýček postaral a nepochybujte o tom, že on se fakt postará. 
Samozřejmě na něj ti hadi popadají. Chlapeček se vyplaší a začne pištět. (Dobrá věc, tahle manga, piští se tam jen na papíře.) Strýček okamžitě přestane dělat to, co právě dělal, 
nepopisovala, jenže to je právě na té manze tak prasác... ehm, unikátní!!! Ty jejich kecy o protijedech!!! Kvííík!!! T_T)
Hisoka (19) má taťku v nemocnici a musí makat, aby zvládl zaplatit poplatky. Jeho soused měl před dvěma roky autonehodu a ochrnul od pasu dolů – kvůli čemuž, přirozeně, skončil na vozíku. Nemůže tedy plnit manželské povinnosti a to ho nesmírně deptá. A protože Vozíčkář má prachy, ale nemůže, zatímco Hisoka může, ale nemá peníze, stačí položit mezi tyto dvě skutečnosti rovnítko a řešení se nabídne samo – Vozíčkář začne Hisokovi platit, aby mu dělal do ženy. 
Vozíčkář si po chvíli uvědomí, že byl znásilněn!!! Ale to mu nezabrání myslet i na rouhavé věci typu, že Hisoka je moc krásný, když dosáhne vrcholu. (Jestli máte podezření, že je to další krásný příběh o muži, který se zamiluje do svého rejpra, vaše podeření je správné.)
(!!!) a sype si popel na hlavu, že jeho chování zřejmě nebylo košér (!!!!!). A pustí se do dalšího Vozíčkářova znásilňování... (!!!!!!!!!)
Bohužel nejen jimi.
Ale celé je to trochu špatně, protože jestli čekáte něco romantického a v hlavě vám bliká varovná kontrolka s nápisem Hana Kimi, tak jste se šeredně spletli, stejně jako kdysi já.
už má sama problém udělat si jasno v tom, jestli se holka nebo kluk. Je to slečna přizpůsobivá, život na chlapeckém intráku s ní dělá svoje a ve finále to vychází tak, že je ještě větší prase než všichni ti kluci kolem ní a čtenář zjišťuje, že ona snad ani holka být neumí. I v situacích, které jiné gender-benderové hrdinky zvládaly na jedničku a dokázaly ze své ženskosti vykřesat maximum - takové ty scény plné hlubokých pohledů z očí do očí, kde jsou okraje rámečku dekorovány růžemi a hlavní hrdina myslí na jediné („Jsem sakra teplej nebo nejsem?!?“) - je Kyo pořád stejná obluda. Sympatické je, že Kyo, na rozdíl od ostatních gender bender slečen, občas dostane i menstruaci a pak je stejně příjemná jako... no, prostě hrozně moc příjemná a její spolužáci se pak nestíhají divit, co se to s „kámošem“ stalo. 
Původně jsem toho o Girl Got Game chtěla napsat mnohem víc. Jenže pak se mi všechno nějak vykouřilo z hlavy. Faktem zůstává, že kromě mang, které jsem překládala, je tohle jediný komiks, který jsem přečetla dvakrát. (Tím myslím „přečetla dvakrát“, ne „přečetla jednou a podruhé koukla na pár oblíbených scén“.) Pokaždé jsem se zalykala smíchy, chvílemi se to ani nedalo vydržet a myslela jsem si, že trénovaná možná jsem, ale tentokrát mi ta bránice vážně praskne. (Říkejte si co chcete, ale ta rvačka s následnou asistencí BDSM pornáče v 7. volume by měla vejít do historie. *stačí jí, aby si na to vzpomněla a dostane další záchvat smíchu*)
