Twisted fairytales

Tuhle jsem na devu našla nějaké obrázky Skotska a přepadla mě depka, že nikdy nebudu s modře natřeným ksichtem běhat po horách a rozkopávat těm hajzlům držky (všem, který potkám). Ještě, že tu máme aspoň youtube s keltským folkem. Nějakou dobu mi sice trvalo, než jsem se proklikala instrumentálníma baladama a výstřižkama z Lord of the dance (na YT dost uživatelů trpí představou, že "irish folk" = "Lord of the dance), ale nakonec jsem našla přesně to, co jsem hledala! Folkový odrhovačky! RAPALJE je holandská kapela, jedna z těch, co jsou na poslouchání, ne na koukání (i když houslista docela ujde), a ty písničky jsou prostě om nom nom. To mi zase housle a píšťaly vymejou mozek. Já si ty modré draky asi fakt nechám vytetovat <3.


A další :).

27 epizod, rok vydání 2007





Na planetě Zemi se nedá moc dobře žít – povrchu vládne zlý lord Genome s armádou zlých mechů, kteří s každým člověkem, kterého najdou, udělají krátký proces. Lidstvo se muselo stáhnout do podzemí, kde žijí v malých, izolovaných skupinách. V jedné takové vesničce žije Kamina, který je pevně rozhodnutý, že se nahoru dostane. No, a když se Kamina pro něco rozhodne, tak jde přes mrtvoly. Sebere ještě svého věrného kumpána Simona, domácího mazlíčka krtka a holku v bikinách z vedlejší vesnice a může vesele vyrazit. Na povrchu už zbývá jenom naverbovat další rebely, ukrást si nějaké mechy pro sebe a pustit se do slavné bitvy nejen o osud Země, ale i o osud celého vesmíru.



V prvé řadě: nemám ráda mecha anime. Nějak nenacházím potěšení v tom, jak po sobě Šrot č. 1 a Šrot č. 2 házejí planetama. V době svého nejtěžšího otakismu jsem viděla Heroic Age (Age se jmenoval hlavní hrdina, našli ho v džungli, vážil třicet kilo i s kombinézou, ale heroický byl samozřejmě až na půdu) – dokoukala jsem ho jen proto, že tehdy jsem ještě měla čas ztrácet čas s věcma, co mě nebavily. Co mě po tomhle heroickém výkonu dovedlo k Lagannu: před pár lety mi to doporučovala Tina, která by jen tak na nějakou blbost nekoukala, a když jsem to pak nedávno zahlédla v Sůšině počítači a mohla to mít zadarmo bez otravného stahování... No, neberte to.





Nemám teda ráda mecha, ale u Lagannu mi spadla huba. Jestli tohle není čirá esence awesomnosti, tak pak už nevím, co. Zhruba v polovině jsem si říkala, že jestli to bude ještě o milimetr víc cool, odvaří se mi notes. A bylo. Dvacátý sedmý díl regulérně vyhodil pojistky v celé vesnici.

Lagann má poměrně jednoduchou dějovou linku: hrdinové musí porážet čím dál mocnější šmejdy, až dojdou k tomu úplně nejmocnějšímu, přičemž vždycky upgradujou svého (původně nicotného) mechu, až to zaženou daleko za horní hranici badassovitosti. Nedílnou přílohou jsou výbuchy (hodně, a čím dál větší), řev, drsné hlášky, odhodlané pohledy, vlahé pohledy, proslovy, jak byl který nakama skvělý a nenahraditelný nakama = klasika žánru shonen v nejčistější podobě. Postavy zabírá kamera z maximálně nejcoolovitějšího úhlu, vlající pláště, slunce v zádech, vlasy v očích, prokreslené svaly, maniakální úsměvy, nezlomná touha překonávat překážky hraničící s idiotismem, přehlídka mrtvých usmívajících se kamarádů před finální bitvou, to všechno tu je. Nechybí ani nezbytná klišata, takže vždycky, když si myslíte, že víc mighty už hrdina být nemůže, tak může. Všechno vybuchuje. Muž, který před odchodem do bitvy políbí svou lásku a slíbí, že se vrátí, má zaručeno, že tam zařve. Dojemný proslov o přátelství vždycky postaví na nohy. Čím víc je hrdina zdecimovaný, tím víc síly nabere. Jo, a už jsem říkala, že všechno vybuchuje?



Hrdinové se trumfují, kdo je větší macho; ono v anime, kde se roboti tlučou po hlavách celými galaxiemi, to ani jinak nejde. Ony jsou takové charaktery vlastně fajn, příjemně překvapí hrdinka, která navzdory bikinám neleze na nervy i krtčí maskot, který taky neleze na nervy. Co už u epických shonen záležitostí není tak běžné – smiřte se s tím, že některé postavy umřou a už neožijou. Takže si určitě i pobrečíte.



Tengen Toppa Gurren Lagann má všechno, co jste kdy chtěli od pořádně hustého anime. Jakkoliv ty kecy výše zní pateticky, v Lagannu to ve vás opravdu umí vzbudit emoce, na které se nehrabe ani Bruce Willis zachraňující svět. Klišata totiž vůbec nejsou na škodu, když se umějí podat vtipně a to Lagann umí. Připočtěte si k tomu humor a skvělou animaci a máte na talíři hodně far beyond awesome šílenost. Samozřejmě se najde dost věcí, nad kterýma ironicky pozvednete obočí (ehm, ten krtek na konci), ale to se dá přežít. On je totiž propastný rozdíl v tom, když se něco snaží být cool a když něco cool skrz naskrz je. I se všema ohranýma žbleptama o přátelství a siláckýma pózama je to anime, které člověk musí prožívat. Kromě záchvatů epičnosti v něm totiž najdete i takovou melancholickou nostalgii ve stylu „jó, tehdy jsme byli všichni mladí, plní ideálů, hrdinové... zatímco teď...“, což mě vždycky šíleně rozesmutní, takže i Lagann jsem obrečela. Emoce, emoce, begone! Nebudu říkat „nejlepší mecha“, které jsem viděla, protože můžu srovnávat jenom s heroickým vopičákem, ale u Lagannu se člověk prostě cítí jako pořádný chlap a svrbí ho pěsti, jak má chuť si taky osobně rozmlátit nějakého šmejdského mechu z vesmíru.

Je rok 1914, ale ne úplně takový, jak ho známe my. Střední Evropu brázdí mechaniční obři, kovoví koně, zepelíny a kráčecí bitevní lodě mnohokrát větší než dům. Nad Británií a Francií zase létají velrybí vzducholodě, místo horkovzdušných balónů obrovské medůzy a v moři se prohánějí bojoví krakeni. Svět se dělí na industriály a darwinisty. A schyluje se k válce, jediné, co chybí, je záminka.

Kolo se roztočí v okamžiku, kdy je v Sarajevu spáchán atentát na arcivévodu Ferdinanda a jeho manželku. Svět se noří do války, jenže ve hře zůstala ještě jedna karta. Arcivévoda měl syna Aleka, který je teď komusi trnem v oku. Alek, který vůbec nic nechápe, se musí chtě nechtě (rozhodně nechtě) dát s hrstkou věrných na útěk, zatímco v patách mu jdou snad všechny kráčecí válečné stroje z celého Německa.

V Británii je mezitím taky živo – Deryn Sharpová (v patřičném přestrojení za chlapce) se hodlá nechat naverbovat ke vzdušným silám, ovšem u praktické přijímací zkoušky se vlivem přírodních sil pokazí, co může. Ne, že by si Deryn stěžovala – má štěstí v neštěstí a náhodou se dostane na palubu Leviatana, monstrózní létající velryby, kde jsou šílená dobrodružství na denním programu aspoň třikrát.





Scotta Westerfelda beru jako záruku, co se týče literatury pro mládež. V Česku mu už vyšly první dva díly série Oškliví, a to je, pokud nekoukáte na obálku dvojky, taky výborná záležitost. U Leviatana je tomu nejinak. Alternative universe má prostě svoje kouzlo a navíc se jedná o steampunk (a biopunk) tak půvabný, že cvakání ozubených koleček slyšíte i při otáčení stránek – a že se otáčejí pekelně rychle.

Leviatan je totiž taková zatracená nedobrovolná jednorázovka. Rozhodně po něm nedoporučuju sahat, pokud si chcete před spaním jenom tak hodinku číst. Nebudete to číst hodinku. Budete to muset dočíst i za cenu probdělé noci, Leviatan se fakt nedá odložit. A jelikož je to snadné čtení pro mládež, tak to přečtení na jeden zátah ani nebolí. Druhý díl, Behemot, vyjde tuším někdy v prosinci, kvůli čemuž bych se na jednu stranu ukousala, ale na druhou, mít ho v ruce zároveň s Leviatanem, nešlo by to jinak než ho za tu noc přečíst taky a to už by mi vážně vytekly únavou oči.



Kromě toho, že Scott Westerfeld přesně ví, jak do příběhu rozmístit akci a napětí, aby lidi nemohli odejít, má i boží fantazii. (On a Garth Nix jsou moji hrdinové.) Leviatan je přeplněný tvory i stroji, ze kterých by každý fanda steampunku/biopunku dosáhl fangasmu dvakrát za stránku.

Postavy jsou sympatické, v druhé půlce se hraje na kontrast mezi dokonale vychovaným a mírně nabubřelým (a v jádru něžnějším) Alekem a Deryn, která se naopak musí chovat dostatečně kick-ass na to, aby zapadla mezi mladé vojáky (a to jsou občas čuňata). (Mimochodem, slečny, Alek je tmavovlasý, zelenooký hezoun a není už pod zákonem... Mu ha ha.) Na ty dva se v druhém díle děsně těším. (Doufám, že budou nějaké a la sh-ai techtle mechtle.)



Leviatan má všechno, co na literatuře pro mládež zbožňuju. Je vtipný, nápaditý, napínavý, dobrodružný a nemusí se u něho myslet. Nehledě na to, že steampunk není v módě jen tak pro nic – tenhle žánr má hodně co do sebe a spojení starého světa s novými technologiemi učaruje snad každému. Knihu navíc doprovázejí ilustrace Keitha Thompsona, které jí ještě víc přidávají na awesomnosti.

V knížkách typu Leviatana bych se urochnila k smrti jako prase v žitě. Asi jsem fakt ještě děcko. Takže co vy? Máte volné odpoledne?



Leviatan vychází 8. 3. 2011.

Autorka: Natsume Isaku

Rok vydání: 2006

Délka: 1 volume

Žánr: yaoi, komedie, škola, bojová umění

Status: kompletní

Download: mangatraders.com (manga), www.aarinfantasy.com/forum (comic movie)





Judista Akimoto nastupuje na střední školu, na níž studuje i jeho judistický idol Saito. (Jednou ho viděl na zápase a prostě z toho byla – aspoň z Akimotovy strany – láska na první pohled, jen to ještě sám neví :). Akimoto se se Saitem přirozeně chce hnedka skamarádit, jenže ze Saita se vyklube docela mrcha – začne si ze svého naivního fanouška dělat otroka a nenechá si ujít jedinou příležitost se mu s ďábelským úsměvem projít po zádech. Jenže známe to, co se škádlívá...






Mangu Dash! napsala a nakreslila Natsume Isaku, od níž možná znáte třeba No color, na kterou tu mám někde v hlubinách blogu velmi spárklivou recenzi. No color byla geniální. Dash! už tolik... ne. Rozhodně není třeba se bát, pořád je to vtipná manga s prima charaktery (jestli něco zbožňuju, tak jsou to násilnická tsundere ukata <3) a krásně nepřehnanou kresbou, ale zdá se mi, že postrádá tu jiskru, kterou mělo právě No color (a třeba i Tight rope, na které se tu také brzo objeví recenze). Je to prostě fajn manga, ale nic, na co bych okamžitě ostřelhbitě běžela spisovat nadšený traktát; spíš jen tak vyšumí. Tak proč o tom teda píšu?


Před pár dny (na což mě upozornila Kirachan – díky, sama bych to nezjistila) se na aarinfantasy na tuhle mangu objevil otitulkovaný comic movie. (Comic movie jsou ty vybarvené, nadabované a nazvučené mangy jako Kuro-kun a ten druhý shotacon, který se mi vcelku líbil, ale už si nepamatuju, jak se jmenoval.) Zdá se tedy, že k uším japonských bohů konečně dolehly mé modlitby, ať už ku*va natočí něco normálního. Stalo se. Třikrát hurá! Co se týče samotného „filmu“, trvá třičtvrtě hodiny a kupodivu se mi líbil víc, než samotná manga... tak nějak víc mě to vzalo za srdce. Výhodou je, že kluci mají sex až úplně na konci a v manze to zabere přibližně půl stránky, takže ani ve filmu nezbyl žádný prostor na sténání, čvachtání a další zvuky, při kterých zděšeně hledáme tlačítko „mute“. Jednoduše paráda.



Původní svazek mangy obsahoval kromě judistů ještě jeden příběh, který ve filmu nenajdete. Není ale moc o co stát – pamatuju si ho jen matně a byl o tom, jak se děvka uke, který spí za prachy se všema, nastěhuje ke svému ňoumovitému bratranci, sexuálně ho obtěžuje a nechává se vydržovat tak dlouho, dokud se nedají dohromady. V rámci tvorby Natsume Isaku opravdu podprůměr.



Co k tomu dodat závěrem? Lepšíte se, kluci japonský! Třeba se dočkáme něčeho dalšího parádního a možná i normálního anime. Dash! mi udělalo velkou radost.

„Teď si jdu lehnout, ale co když umřu dřív, než se probudím, a samý takový blbosti. Pamatuješ, jak sis myslel, že se ti vlastní polštář přetočí na ksicht a udusí tě? Pamatuješ se na Chlapa v kumbálku, na Chlapa s hákem, kterej čekal jenom na to, až ti Mamka zhasne lampičku? Když jim budeš odporovat, pošlou ti zlý sny. O pohřbení zaživa. O krysách, co ti sežerou ksicht. To nesnáším, když cítíš, jak se ti zoubkama zarývají do tváře, víš, a ty pak tou dírou můžeš vystrčit jazyk. Anebo uhnívání. Celý tělo ti zpuchří a rozpadne se na padrť, kousek po kousíčku se rozdrolí, vypdají ti zuby a potom oči. Ne. Ne. Nesnaž se je nasrat. Jak by ses z toho dostal? Nijak. Někdy spát musíš.“ (str. 169)



Mořský Zvon je tu od toho, aby varoval snové strážce před blížící se Apokalypsou. Jenže snoví strážci v průběhu věků upadli a zeslábli a momentálně zbývají jen dva – mladý Galen Waylock a jeho dědeček Lemuel. A když jedné noci Galen uslyší Zvon bít, dědeček mu neuvěří; koneckonců, řada století klidu jednomu na paranoie nepřidá a Lemuel se kvůli nějakým nejasným znamením do apokalyptické bitvy s nočními můrami nehrne.
Na rozdíl od Galena. Ten se rozhodne vyrazit do akce sám, avšak... cosi se zvrtne. Vlastně všechno. A tak končí Galenova duše uvězněná v říši snů a tělo na jednotce intezívní péče. Navzdory tomu špetka naděje zbývá, protože do hry vstupují další figurky:

Umírající bláznivka Wendy, její zoufalý manžel, jenž by pro dívčino uzdravení zaprodal duši vlastní nebo i cizí, starý mrzák s proklatě ostrou muškou a samozřejmě Azrael Waylock, Galenův dávný předek, který si konečně našel cestu ze zásvětního vězení a plánuje pořádně zamíchat kartami.



„Co se to děje? Co se to děje za podivnosti?“

„No, ten Velkej Bělouš mě vytlačil ze silnice, když jsem do něj najel dodávkou. Rozbil mi hnací soustavu. Ale nemohl dovnitř, dokud bych ho nepozval (podle mě si myslel, že dodávka je něco jako dům), a tak mi vymlátil okno a čekal, až zmrznu.“

„Ale co to bylo za obří věc?“

„Obr.“

„Aha.“ (str. 208)



Jestli se vám úvod moc nezdá, pak vězte, že Poslední strážce věčnosti je opravdu hrozně zvláštní knížka. Zčásti se totiž odehrává v krajině snů a snovými zákonitostmi se také řídí – jak známo, žádné neexistují. Ve snech, nic není nemožné a bývají pěkný mišmaš všeho, takže se tu klidně setkáme s armádou lidožravých tuleňů, jednorožkami, obry a bouřnými princi, králem Artušem, bílými věžemi elfích měst, kostlivým pobřežím, magickými artefakty, bohy, okrajem světa a dalšími, se kterými se sice občas v nějaké fantasy setkáme, ale nikde se všemi najednou; až tady. Je to svět bez pravidel a strašný zmatek. Dle mého ale ne na škodu.

Sny pak pronikají i do naší reality, kde se střetávají jak s lidmi, kteří na ně věří, tak s lidmi, kteří jsou vůči fantazii naprosto skeptičtí. Střety fantazie s realitou jsou pak v knize hlavním tahounem; například scény, kde se stovky let "mrtvý" Azrael seznamuje s parkovištěm, auty, telefonem či troubou by si zasloužily místo ve zlatém fondu – jsou to scény, kde se nemůžete nabažit textu a číst si to pořád dokolečka prostě nestačí. Celé je to prostoupeno lehkým humorem (a sem tam i tvrdým, nejednou jsem vyprskla smíchy, ale pozor, vyloženě komedie to zas není) a hravostí a autor se podle všeho nebral moc vážně. Vyprávění na sebe nenavazuje, linie se různě tříští a často dá některá kapitola smysl až po přečtení další... a jindy ho zase nedá vůbec. Autor na začátku svůj příběh sám označuje za „smyšlenku“ a tím se vlastně skvěle vystihl.



Co si tedy s Poslední strážcem věčnosti počít? Je to poklad nebo slátinina? Leda tak poklad mezi slátatninami. Kdybyste se mě zeptali, o čem ta knížka vlastně byla, tak moc nevím. Vím jenom to, že jsem ji hltala do rána, že mi u spousty scén bušilo srdce, že jsem se nemohla nabažit slov a že když skončila ohavným cliffhangerem (bude druhý díl), div že jsem ji nelítostně neanihilovala. Já se zamilovala, ale nemyslím, že je to pro každého. Na Amazonu má knížka většinu hodnocení buď plný počet nebo žádný, což svědčí o tom, že ji buď berete nebo ne a většinou nic mezi tím. Takže musíte autora plně přijmout, věřit mu, nic nezpochybňovat a hlavně si nedělat těžkou hlavu z toho, že vlastně vůbec nevíte, co se tam děje – a užívat si snový pocit, který ne každá kniha přináší. Já bych nikdy nevěřila, že mě bude bavit něco tak neuchopitelného.

Ono totiž... Pamatujete na Chlapa v kumbálku, že jo?



„Jde o pověst, můj drahý brachu. Slyšel jsi legendy, že mne nelze porazit v boji. Inu, legendární bytosti musejí zůstat legendám věrny, víš.“ (str. 233)