Na planetě Zemi se nedá moc dobře žít – povrchu vládne zlý lord Genome s armádou zlých mechů, kteří s každým člověkem, kterého najdou, udělají krátký proces. Lidstvo se muselo stáhnout do podzemí, kde žijí v malých, izolovaných skupinách. V jedné takové vesničce žije Kamina, který je pevně rozhodnutý, že se nahoru dostane. No, a když se Kamina pro něco rozhodne, tak jde přes mrtvoly. Sebere ještě svého věrného kumpána Simona, domácího mazlíčka krtka a holku v bikinách z vedlejší vesnice a může vesele vyrazit. Na povrchu už zbývá jenom naverbovat další rebely, ukrást si nějaké mechy pro sebe a pustit se do slavné bitvy nejen o osud Země, ale i o osud celého vesmíru.
V prvé řadě: nemám ráda mecha anime. Nějak nenacházím potěšení v tom, jak po sobě Šrot č. 1 a Šrot č. 2 házejí planetama. V době svého nejtěžšího otakismu jsem viděla Heroic Age (Age se jmenoval hlavní hrdina, našli ho v džungli, vážil třicet kilo i s kombinézou, ale heroický byl samozřejmě až na půdu) – dokoukala jsem ho jen proto, že tehdy jsem ještě měla čas ztrácet čas s věcma, co mě nebavily. Co mě po tomhle heroickém výkonu dovedlo k Lagannu: před pár lety mi to doporučovala Tina, která by jen tak na nějakou blbost nekoukala, a když jsem to pak nedávno zahlédla v Sůšině počítači a mohla to mít zadarmo bez otravného stahování... No, neberte to.
Nemám teda ráda mecha, ale u Lagannu mi spadla huba. Jestli tohle není čirá esence awesomnosti, tak pak už nevím, co. Zhruba v polovině jsem si říkala, že jestli to bude ještě o milimetr víc cool, odvaří se mi notes. A bylo. Dvacátý sedmý díl regulérně vyhodil pojistky v celé vesnici.
Lagann má poměrně jednoduchou dějovou linku: hrdinové musí porážet čím dál mocnější šmejdy, až dojdou k tomu úplně nejmocnějšímu, přičemž vždycky upgradujou svého (původně nicotného) mechu, až to zaženou daleko za horní hranici badassovitosti. Nedílnou přílohou jsou výbuchy (hodně, a čím dál větší), řev, drsné hlášky, odhodlané pohledy, vlahé pohledy, proslovy, jak byl který nakama skvělý a nenahraditelný nakama = klasika žánru shonen v nejčistější podobě. Postavy zabírá kamera z maximálně nejcoolovitějšího úhlu, vlající pláště, slunce v zádech, vlasy v očích, prokreslené svaly, maniakální úsměvy, nezlomná touha překonávat překážky hraničící s idiotismem, přehlídka mrtvých usmívajících se kamarádů před finální bitvou, to všechno tu je. Nechybí ani nezbytná klišata, takže vždycky, když si myslíte, že víc mighty už hrdina být nemůže, tak může. Všechno vybuchuje. Muž, který před odchodem do bitvy políbí svou lásku a slíbí, že se vrátí, má zaručeno, že tam zařve. Dojemný proslov o přátelství vždycky postaví na nohy. Čím víc je hrdina zdecimovaný, tím víc síly nabere. Jo, a už
jsem říkala, že všechno vybuchuje? Hrdinové se trumfují, kdo je větší macho; ono v anime, kde se roboti tlučou po hlavách celými galaxiemi, to ani jinak nejde. Ony jsou takové charaktery vlastně fajn, příjemně překvapí hrdinka, která navzdory bikinám neleze na nervy i krtčí maskot, který taky neleze na nervy. Co už u epických shonen záležitostí není tak běžné – smiřte se s tím, že některé postavy umřou a už neožijou. Takže si určitě i pobrečíte.
Tengen Toppa Gurren Lagann má všechno, co jste kdy chtěli od pořádně hustého anime. Jakkoliv ty kecy výše zní pateticky, v Lagannu to ve vás opravdu umí vzbudit emoce, na které se nehrabe ani Bruce Willis zachraňující svět. Klišata totiž vůbec nejsou na škodu, když se umějí podat vtipně a to Lagann umí. Připočtěte si k tomu humor a skvělou animaci a máte na talíři hodně far beyond awesome šílenost. Samozřejmě se najde dost věcí, nad kterýma ironicky pozvednete obočí (ehm, ten krtek na konci), ale to se dá přežít. On je totiž propastný rozdíl v tom, když se něco snaží být cool a když něco cool skrz naskrz je. I se všema ohranýma žbleptama o přátelství a siláckýma pózama je to anime, které člověk musí prožívat. Kromě záchvatů epičnosti v něm totiž najdete i takovou melancholickou nostalgii ve stylu „jó, tehdy jsme byli všichni mladí, plní ideálů, hrdinové... zatímco teď...“, což mě vždycky šíleně rozesmutní, takže i Lagann jsem obrečela. Emoce, emoce, begone! Nebudu říkat „nejlepší mecha“, které jsem viděla, protože můžu srovnávat jenom s heroickým vopičákem, ale u Lagannu se člověk prostě cítí jako pořádný chlap a svrbí ho pěsti, jak má chuť si taky osobně rozmlátit nějakého šmejdského mechu z vesmíru.
0 komentářů:
Okomentovat