Twisted fairytales

Dnes to bude o dívce, která již sto let spí pod trnitým houštím. Proč? Vítejte u Frederiky na jejím šípkovém zámku. Mimochodem, pokud někdy dostanete krizi identity, vzpomeňte si na ni, mělo by vám to pomoci. Tento příběh je jeden z nejkrásnějších... a také nejsmutnějších.


A za týden tu bude drahoušek MODROVOUS, který vlastně ani není Modrovous a už vůbec ne drahoušek.

O ŠÍPKOVÉ RŮŽENCE

VELMI INTELIGENTNÍ ANKETA

Můžete být člověk, upír nebo dlak. Ve třetím případě se před vámi otevírají další možnosti. Můžete se měnit ve vlka, medvěda, popřípadě veverku, žábu, helou kitty… to je nakonec jedno. Nebo jste chudák / šťastlivec (nehodící se škrtněte), který se za stříbrného svitu úplňku transformujete v ženu. A poloviční shonen-ai je na světě. Mwaha… *ahem ahem*

David vyrostl v poměrně harmonickém prostředí rodinného sídla, existenční problémy se mu vyhýbaly obloukem, stejně jako traumata z mládí, typická pro každou druhou manga postavu. Jedna maličkost – David je, stejně jako mamka s taťkou, upír. Strejda je upír. Jenže strýček má pravděpodobně rád chlupatější ženy a vzal si vlkodlačici. Inu, klape jim to, dokonce z jejich svazku vzešel syn, Marlo. A Marlo, Davidův bratranec, je naše zápletka. Marlo zdědil jisté vlkodlačí geny, ale o úplňcích nikdy nezdivočí. Spíš zněžní, dalo by se říct. Dá se použít slovo ženodlak? Radši ne. ^_^

David Marla miluje. Nejen o úplňcích. Pořád. Marlo je z toho zpočátku trochu nesvůj, ale přece jen, ani jemu Davidova fyzická blízkost není nepříjemná. A s nejlepším nápadem pak přijde jejich ujetá famílie, která, když zjistí že pro Marlův nedobrovolný transvestitismus není lék, rozhodne se obě své ratolesti spojit sňatkem. Samozřejmě, obřad se musí konat za úplňku, jinak by to byla svatba jaksi bez nevěsty, cha cha.

A co dál? No, vlastně nic moc. Na první pohled to vypadá hladce. Překážky neklade ani ženich ani nevěsta ani přejícná rodinka, kde je zádrhel? Nebojte, vždycky se něco najde. Nechte se překvapit. Pravda je taková, že jsem se ani na minutku nenudila, právě naopak. Skončilo to až moc rychle.

Full Moon ni Sasayaite je dvoudílná manga autorky Matoh Sanami, tvůrkyně slavného FAKE. Ten jsem zatím nečetla, ale slyšela jsem o něm samou chválu, a po přečtení Full Moon nemám důvod o autorčiných kvalitách pochybovat. (FAKE už mám doma, jen čeká na volné odpoledne ^^).

Manga se skládá z několika samostatných epizod a rozhodně to nejsou příběhy, které by si zasloužily Nobelovu cenu za literaturu. Upřímně, je to celkem průhledné. Značné množství dramatických pádů do náruče a vyznání lásky (pozor, naštěstí ne u hlavních hrdinů, ale u vedlejších postav). Sem tam nějaká msta, občas něco pateticky dojemného. Upíři nosí ony kultovní, rudě podšité pláště s tkanicí kolem vysokého límce. Klišé, dá se říct. A tak trochu i brak. Ale úmyslný brak. Je to psáno úžasnou nadsázkou a lehkým tónem, jako by sama autorka říkala: „Hele, lidi, já vím, že jste to prokoukli už na první stránce. Ale tady nechci dělat deprese. Prostě se bavte, jo? Koukněte, už dvě bubliny nebyla žádná hláška, která by vás poslala do kolen, tak já sem nějaký gag hodím, co vy na to?“

A tím se dostávám k humoru. Občas mívám pocit, že hledat v manze inteligentní vtip je stejně zbytečné, jako hledat v yaoi kluka, co je na jen ženské, ale když pak nějakého najdu, o to větší je moje radost. Ve Full Moon ni Sasayaite vlastně nikdo nevtipkuje, většina humoru vyplývá ze situace, ale tím je kouzelnější. Až příliš často jsem na tu či onu scénu zírala do úmoru, protože jsem se nemohla nasytit její komičností. A nakonec se musíte smát i těm rádoby vážným scénám, které jsou někdy tak „dojemné“ až parodické. Jen doufám, že to byl záměr. ^^

Další věc – manga je trošku staršího data, nenechte se odradit kresbou. Hrdinové nejsou zrovna nejklasičtější bishíci. Já osobně tenhle styl kresby miluji a poslední dobou si schválně hledám mangy s datem vzniku před rokem 2000, ale chápu, že někomu to nemusí být po chuti. Tak se nepolekejte a rychle do čtení, protože Full Moon ni Sasayaite si to zaslouží. Rozhodně je to přínosnější oddychovka než bishíkoidní school shoujo. Mimochodem, většina eroticky závadných scén se odehrává během úplňku, takže je to vlastně shonen-ai jen ve velmi teoretické rovině.

DAVID

Arogantní floutek, nestoudný lamač dívčích srdcí a příšera se sebevědomím až na půdu. Na druhé straně ale svého bratránka (sestřenku) Marla opravdu miluje a občas potí neskutečná vyznání lásky. Je mu jedno, jestli je Marlo tou dobou žena nebo muž, což ale Marlovi zas tak lhostejné není. Kromě toho je Davit lékař, prudce inteligentní, sarkastický a má praštěného tatíka a nějak moc lesklé vlasy. Zajímalo by mě, v čem si je myje… chci to taky.

MARLO

Většinu života ani ryba (upír) ani rak (vlkodlak), nakonec v něm přece jen převládly vlkodlačí rysy, ovšem ne ve smyslu, v jakém si to představoval. Z toho, že se každý měsíc promění v sexy blondýnu, moc nejásá, nicméně z toho nedělá velkou vědu. Ono se totiž mění nejen jeho tělo, ale i jeho psychika, takže Marlo v době kolem úplňku zdobí pokoje kytičkami, rozplývá se nad hvězdičkami a podobně. Jeho máti je z jeho proměn v sedmém nebi, protože si ho může líčit a strojit do rozkošných šatiček. Až do svatby si Marlo nehodlá Davida pustit k tělu, což stojí mnoho energie, protože David je od přírody snaživý chlapec. Mimochodem, kdykoliv v manze zazní brutální hláška, z 80 % ji řekne Marlo nebo se týká jeho osoby.

Tak se přiznejte, kdo z vás si myslí, že Karkulka je nevinná oběť? Pak byste tohle asi neměli číst ^_~

Iniciativně jsem přidala anketu, takže hlasujte a klidně mi do komentářů napište, jak jste hlasovali. (Samozřejmě si nejdřív přečtěte kapitolu, než zahlasujete :)) A příště se těšte na úžasnou ŠÍPKOVOU RŮŽENKU

O ČERVENÉ KARKULCE

ANKETA

“A beast should handle a beast.“

Taylor si chce přečíst novou mangu.

Taylor ignoruje všechna doporučení, protože nechce číst to, co čtou všichni, chce objevit a upozornit na něco neznámého.

Taylor tedy jde na evil-empire, okatě ignoruje sekci „yaoi“ a v oddíle slušná „manga“ klikne na první odkaz, který jí dá pěstí do oka.

Po přečtení prvních dvou scanů se zhrozí, urychleně nový kousek smaže a pro jistotu vysype koš.

↑ Takhle to většinou funguje. Ale někdy se stane pravý opak. K Yougen no chi jsem po předchozích zkušenostech přistupovala s jistou opatrností. A přibližně na třetí stránce jsem se už tvářila jako chalupář, který našel v zabahněném zahradním jezírku ne jednu perlorodku, ale rovnou celou kolonii.

Nakatani Ryuunosuke žije (v rámci možností) poklidný život, snaží se nestýkat se svou rodinou a vlastní malou venkovskou lékárnu. Na výzvu navštíví Sugiuru, starého přítele z univerzity, který mu chce předvést cennou upíří panenku. Bohužel co nevidět se ukáže, že panenka byla jen zástěrka, jak Ryuunosukeho vlákat do Sugiurových spárů. Sugiura totiž, co se týče morálky, trochu ujel a provádí výzkum v oblasti náhradních orgánů. A nedělá rozdíly mezi pokusnými králíky a lidmi.

Ryuunosuke má jednu zvláštnost, která má co dělat s jeho rodovou linií. V krvi mu přebývá Orochi, dvojhlavý had, v jeho žilách koluje hadí krev. Sugiura má dojem, že tato krev by se mu při pitvání orgánů a chimér mohla hodit. Dojde ke krvavé rvačce, Ryuunosuke je na okamžik vyřazen z provozu a skoro by na to doplatil, kdyby…

Kdyby jeho krev nestříkla na vystavenou upíří panenku a ta se neprobrala k životu. Nobara, jak si malá upírka říká, shledává Ryuunosukeho krev velmi lahodnou. Proto mu učiní nabídku (a sama si ji odsouhlasí) – mladík jí občas dovolí napít se jeho krve a ona jej na oplátku bude chránit.

Sugiura jako protivník není zrovna lehký oříšek, zvlášť když má za zády armádu chimér, ovšem Ryuunosuke není takový tupec jak vypadá. Na hlavu si s*át nenechá a zabít se už vůbec ne a s Nobařinou pomocí bývalého kámoše řádně zpacifikuje. Ten, ještě než zemře, stačí Ryuunosukemu hodit na krk svou manželku Botan, která je také poněkud zvláštní. Manžel si na ní prozkoušel pár pokusů, její slovník se omezuje na: maso!! a sežere, na co přijde. A čím víc je to syrové a rozblemcané, tím líp.

V krvi hada, v domě krvelačnou přidrzlou upírku a vyplesknutou masožravou puberťačku, brzy se k tomu přidají i podezřelé bylinkářky, králíko-prasečí démoni a mafie. Snad nemusím podotýkat, že Ryuunosuke má o zábavu postaráno.

Připadá mi divné, že o Yougen no chi jsem, až na pár letmých zmínek, nenašla ani čárku. Je možné, aby se o tomhle nevědělo? Yougen no chi je lehce akční, napínavá, srozumitelná, hororová a velmi brutální manga. Atmosférou mi trochu připomínala GOTH, ale zdaleka nebyla tak… explicitní a do detailu vykreslující. Na mangaupdates se ohánějí slovíčkem „gore“, což bych brala s rezervou, pokud vás nerozhodí sladké dívčinky krmící se rozčvachtanými kousky rozsekaných chimér. ^_^ Pravda, krví se tam nešetří, ale aspoň bývá na těch stěnách nastříkaná esteticky a působivě. Žádné prasárny. Baudelaire by se utleskal.

Trochu mě překvapil humor. Podle těch dvou vět na evil-empiru jsem čekala „temný, drastický a tragický“ příběh, což Yougen no chi sice je, ale také je plný humoru černějšího než byly moje ruce, když jsem se jako malá spokojeně vyráchala v hromadě uhelného prachu. Ryuunosuke je tragikomika už od pohledu, Nobara si se svými oběťmi ráda přátelsky popovídá, než z nich nadělá krvavou kaši a co se na scénu dostal Ryuunosukeho kámoš Kaede, kterého si i Botan (která se jen tak něčeho neštítí) odmítala požvýkat, protože jí páchl potem, debilní úsměv z ksichtu mi prakticky nezmizel. ^_^

Přidejte si k tomu půvabnou kresbu, napínavý příběh, hromadu sympaťáků, sečtěte všechny plusy a vyjde vám z toho manga... KTERÁ MĚ ROZČÍLILA TAK, ŽE JSEM MĚLA CHUŤ VRAŽDIT!!! Ona totiž… *fňuk*… není přeložená! TT_TT. Proč já? PROČ? Asi bych se měla držet Bleache a podobných osvědčených vymývaček mozků a nechat těhle riskantních podniků, protože cokoliv se mi líbí, to není přeložené, přičemž poslední release byl v roce 2006, takže šance, že bych se mohla dočkat konce, je prakticky nulová! Yougen no chi má ze čtyř dílů přeloženy dva a podle všeho končí právě ve chvíli, kdy začíná. No, na tom, že se jedná o úžasnou mangu, to nic nemění. I ten kousek za to stojí. Přečtěte si ho. Aspoň pak nebudu v nešťastném očekávání dalších dílů sama.

Stažení: www.the-evil-empire.net, www.mangatraders.com

UKÁZKA SCANŮ

V návalu zmatku, že jsem z minuty na minutu přišla o půvabně nezodpovědnou a puberťáckou koncovku –náct a teď už budu jen –cet a –sát, rozhodla jsem se vybít se na něčem, co se nemůže bránit. Rozhodla jsem se napsat ohavně sžíravou recenzi. To u mě znamená dvě možnosti: zaprvé, přečíst si libovolnou mangu Watase Yuu. Zadruhé, obětovat svou morálku u pochybné yaoi. Watase Yuu by mě stála přinejmenším pár dní, pochybná yaoi hodinku. A protože jsem dospěla do věku, kdy už si nemohu dovolit plýtvat časem, zvítězila druhá možnost. A na „vřelá doporučení“ několika osob a webů jsem se si vybrala Fujimi orchestra. Takže tady je.

Zatraceně nevhodné pro odpůrce yaoi, stejně tak i pro jeho milovníky, kteří si ještě nestihli o tomto žánru zkazit iluze.

Morimura Yuki hraje první housle v amatérském orchestru Fujimi, podle vizáže neumí do pěti napočítat, ale naštěstí má vcelku příjemný hlas, což je parametr, kterým se každý uke pyšnit nemůže. Jeho roli si střihl Ryotaro Okiayu, známý ledový čenich Byakuya-niisama z Bleache. Obdivuji ho, protože tady vřeštěl docela obstojně. Takových hysterických záchvatů bych nebyla schopna ani já.

Morimura tedy spokojeně fidlá ve svém orchestru a jeho nudný život mu protéká mezi prsty. Pak ale do souboru nastoupí nový dirigent Tonoin Kei, který má příšerný zlozvyk si teatrálně plácat dlaní o čelo, dramaticky si odhazovat ofinu a mhouřit oči. Nu, seme jako z nejhoršího klišé braku. Tonoin Kei to s dirigentskou taktovkou opravdu umí a to nejen před orchestrem, ale podle všeho i… jinde. Drahoušek je totiž gay a jeho lascivní pohled utkví právě na Yukim, který bohužel teplý není. Prozatím.

Kei je slídil, celkem dobře by se uplatnil v novinářské branži. Je schopen zjistit cokoliv, ovšem pravdivost získaných informací si neověřuje, takže by mohl psát maximálně do Blesku. Tuhle se k němu dostal žhavý drb, že Yuki je asi gay, protože nějak dlouho neměl holku. Dirigenta nenapadne, že Yuki je třeba jen velmi nesmělý, tudíž křehkého houslistu polapí, zatáhne ho do svého doupěte hříchu, tam ho povalí mezi štůsky notových sešitů a za stříbřitého svitu měsíce a doprovodu Wagnerovy hudby ho velmi romanticky… přefikne. Dosti brutálně, je totiž celou svou mozkovou buňkou přesvědčen, že pro Yukiho to není poprvé. A ještě si pochvaluje, že Yuki je „úzký jako panic“, fujtajksl! Na houslistův vyděšený řev „Já jsem opravdu panic, ty nadrženej buzerantskej sráči!!!“, moc nereaguje. A ještě mu ráno drze sdělí, že to bylo „terribly delicious“! Yuki je podobného názoru, bohužel bez toho slova „delicious“ na konci. A když ubohý Kei ráno vidí, že Yuki se jaksi nedokáže posadit, zato úpí, jako by za to byl placený, dojde mu, že s jeho předpokládanou homosexualitou to zřejmě nebyla pravda. Ach to drámo!

Fujimi orchestra je hodinová OVA z roku 1998 a rozhodně neoplývá bishíky, které bych toužila mít na wallpaperu. Co se týče děje… tedy, děje? Říci, že Fujimi orchestra má děj je asi stejně troufalé, jako prohlásit, že hrdinky Watase Yuu mají mozek. Film se skládá z několika poněkud nelogicky seřazených dějových linek a nejenže nemá pořádný začátek, nemá ani konec.

U první půlky jsem si připadala jako Mr. Bean, když sledoval šachový turnaj – pět minut znuděného zírání na obrazovku, kdy se konečně pohnou, pak okamžikové probrání se z letargie a znovu pět minut boje s klížícími se víky. U druhé půlky jsem naopak zpozorněla a brzy jsem došla k názoru, že toto Fujimi orchestra je vskutku Dílo. A to nemyslím v dobrém slova smyslu. Jen jsem si gratulovala, že jsem už předtím provedla večerní toaletu a odlíčila se, protože rozteklá řasenka v očích svinsky bolí. Když se seme sápal po ukem a ohýbal přitom pařáty ve stylu monster z černobílých hororů z třicátých let, to jsem se jen lehce pochechtávala. Poté ho znásilnil a navíc to zvládal do rytmu zběsilých houslí Wagnerovy hudby – to jsem se plazila po podlaze a snažila zadusit hysterický smích, protože už bylo po půlnoci a v bytě máme tenké zdi. Rodina nemá ráda, když se po nocích řehním jako kobyla a budím je. A když v závěru nahý uke zděšeně vyběhl z privátu, elegantně hodil držku na schodech a názorně předvedl, jak si kvalitně nakřápnout vejce, zadržovaný smích se mi natlakoval do hlavy a mozek mi vytekl ušima.

Fujimi orchestra je ve všech směrech příšerná yaoi, ale pokud máte zvrácený smysl pro humor, mohli byste se u ní pobavit. Dokonce jsem někde četla názor, že manga je hezká a podle těch tří scanů, které jsem viděla na Blue Love mohu říct, že je přinejmenším hezky kreslená. No, ale abych se o tom přesvědčovala na vlastní kůži… děkuju pěkně, nechci si „zkazit“ včerejší kulturní OVA zážitek. Mwahahaha! <= ďábelský smích zvráceného fantasy zloducha