Fujimi orchestra (~ Počkej, ještě jednou mi vysvětli, na co potřebujeme tu šlehačku a čokoládovou polevu. ~)

V návalu zmatku, že jsem z minuty na minutu přišla o půvabně nezodpovědnou a puberťáckou koncovku –náct a teď už budu jen –cet a –sát, rozhodla jsem se vybít se na něčem, co se nemůže bránit. Rozhodla jsem se napsat ohavně sžíravou recenzi. To u mě znamená dvě možnosti: zaprvé, přečíst si libovolnou mangu Watase Yuu. Zadruhé, obětovat svou morálku u pochybné yaoi. Watase Yuu by mě stála přinejmenším pár dní, pochybná yaoi hodinku. A protože jsem dospěla do věku, kdy už si nemohu dovolit plýtvat časem, zvítězila druhá možnost. A na „vřelá doporučení“ několika osob a webů jsem se si vybrala Fujimi orchestra. Takže tady je.

Zatraceně nevhodné pro odpůrce yaoi, stejně tak i pro jeho milovníky, kteří si ještě nestihli o tomto žánru zkazit iluze.

Morimura Yuki hraje první housle v amatérském orchestru Fujimi, podle vizáže neumí do pěti napočítat, ale naštěstí má vcelku příjemný hlas, což je parametr, kterým se každý uke pyšnit nemůže. Jeho roli si střihl Ryotaro Okiayu, známý ledový čenich Byakuya-niisama z Bleache. Obdivuji ho, protože tady vřeštěl docela obstojně. Takových hysterických záchvatů bych nebyla schopna ani já.

Morimura tedy spokojeně fidlá ve svém orchestru a jeho nudný život mu protéká mezi prsty. Pak ale do souboru nastoupí nový dirigent Tonoin Kei, který má příšerný zlozvyk si teatrálně plácat dlaní o čelo, dramaticky si odhazovat ofinu a mhouřit oči. Nu, seme jako z nejhoršího klišé braku. Tonoin Kei to s dirigentskou taktovkou opravdu umí a to nejen před orchestrem, ale podle všeho i… jinde. Drahoušek je totiž gay a jeho lascivní pohled utkví právě na Yukim, který bohužel teplý není. Prozatím.

Kei je slídil, celkem dobře by se uplatnil v novinářské branži. Je schopen zjistit cokoliv, ovšem pravdivost získaných informací si neověřuje, takže by mohl psát maximálně do Blesku. Tuhle se k němu dostal žhavý drb, že Yuki je asi gay, protože nějak dlouho neměl holku. Dirigenta nenapadne, že Yuki je třeba jen velmi nesmělý, tudíž křehkého houslistu polapí, zatáhne ho do svého doupěte hříchu, tam ho povalí mezi štůsky notových sešitů a za stříbřitého svitu měsíce a doprovodu Wagnerovy hudby ho velmi romanticky… přefikne. Dosti brutálně, je totiž celou svou mozkovou buňkou přesvědčen, že pro Yukiho to není poprvé. A ještě si pochvaluje, že Yuki je „úzký jako panic“, fujtajksl! Na houslistův vyděšený řev „Já jsem opravdu panic, ty nadrženej buzerantskej sráči!!!“, moc nereaguje. A ještě mu ráno drze sdělí, že to bylo „terribly delicious“! Yuki je podobného názoru, bohužel bez toho slova „delicious“ na konci. A když ubohý Kei ráno vidí, že Yuki se jaksi nedokáže posadit, zato úpí, jako by za to byl placený, dojde mu, že s jeho předpokládanou homosexualitou to zřejmě nebyla pravda. Ach to drámo!

Fujimi orchestra je hodinová OVA z roku 1998 a rozhodně neoplývá bishíky, které bych toužila mít na wallpaperu. Co se týče děje… tedy, děje? Říci, že Fujimi orchestra má děj je asi stejně troufalé, jako prohlásit, že hrdinky Watase Yuu mají mozek. Film se skládá z několika poněkud nelogicky seřazených dějových linek a nejenže nemá pořádný začátek, nemá ani konec.

U první půlky jsem si připadala jako Mr. Bean, když sledoval šachový turnaj – pět minut znuděného zírání na obrazovku, kdy se konečně pohnou, pak okamžikové probrání se z letargie a znovu pět minut boje s klížícími se víky. U druhé půlky jsem naopak zpozorněla a brzy jsem došla k názoru, že toto Fujimi orchestra je vskutku Dílo. A to nemyslím v dobrém slova smyslu. Jen jsem si gratulovala, že jsem už předtím provedla večerní toaletu a odlíčila se, protože rozteklá řasenka v očích svinsky bolí. Když se seme sápal po ukem a ohýbal přitom pařáty ve stylu monster z černobílých hororů z třicátých let, to jsem se jen lehce pochechtávala. Poté ho znásilnil a navíc to zvládal do rytmu zběsilých houslí Wagnerovy hudby – to jsem se plazila po podlaze a snažila zadusit hysterický smích, protože už bylo po půlnoci a v bytě máme tenké zdi. Rodina nemá ráda, když se po nocích řehním jako kobyla a budím je. A když v závěru nahý uke zděšeně vyběhl z privátu, elegantně hodil držku na schodech a názorně předvedl, jak si kvalitně nakřápnout vejce, zadržovaný smích se mi natlakoval do hlavy a mozek mi vytekl ušima.

Fujimi orchestra je ve všech směrech příšerná yaoi, ale pokud máte zvrácený smysl pro humor, mohli byste se u ní pobavit. Dokonce jsem někde četla názor, že manga je hezká a podle těch tří scanů, které jsem viděla na Blue Love mohu říct, že je přinejmenším hezky kreslená. No, ale abych se o tom přesvědčovala na vlastní kůži… děkuju pěkně, nechci si „zkazit“ včerejší kulturní OVA zážitek. Mwahahaha! <= ďábelský smích zvráceného fantasy zloducha

0 komentářů:

Okomentovat