Twisted fairytales

Můj zlozvyk - přečtu knížku a jdu na dev. Pak tím zahlcuju blog. Navíc je to článek takřka zadarmo. Ale musím říct, že na Znamení démona jsou fanarty překvapivě... pjékné. A abych vás neznudila, přidám i pár ukázek. (Snadno z nich poznáte, kdo je moje oblíbená postava. Jo, Jamie ^^.) Slibuju, že příště zas o nějaké manze .).





Uvědomil si, že jelikož s ním Jamie chodí do třídy, nejspíš je stejně starý, ale Nick vždy vypadal a cítil se starší než ostatní děti ve škole. Jamie byl prcek s velkýma očima, předurčený k tomu, aby byl mazánek učitelů a fackovací panák pro své spolužáky. Nejspíš by ze sebe nedělal takový terč, kdyby do školy pořád nenosil levandulová trička a šperky.

"Takže," řekl Jamie, jenž zjevně podlehl dojmu, že je zde vítaný. "Vy dva žijete spolu?"

Trochu sebou trhl, když uviděl Nickův výraz, a posunul se na úolný kraj pohovky, takže už seděl prakticky na opěradle.

"Jo," opáčil Nick ledově. "Protože jsme bratři." (str. 24)

The Demon's Lexicon by ~Yutaan on deviantART

"Vzpomínáš na paní Gilmanovou, naši sousedku tři stěhování nazpět?" zeptal se Alan. "Vždycky tě při cvičení sledovala dalekohledem. Nikdy jsem ti to neřekl. Promiň."

Nick odložil s cinknutím kovu o kov meče na odkapávač.

"Proč ne?"

"No, Nicholasu, bylo jí přes šedesát. Myslel jsem, že by ti to mohlo trochu vadit." (str. 39)

The Demon.s Lexicon by ~cocoazul on deviantART




el demons lexicon by ~DetectiveWolf on deviantART

U levého rohu baru byl mág. Kupoval si tam balení bramborových lupínků. Kdyby se nesnažil maskovat, Nick by si ho nevšiml. Tenhle muž na sebe seslal několik iluzí, aby vypadal starší a tmavší, pokud mohl Nick soudit, než byl ve skutečnosti. Příliš umělecky provedené vrásky a příliš černé vlasy praštily Nicka do očí. Mág byl jako olejová malba ve světě namalovaném pastelkami.

Nick zatnul svaly dřív, než si to uvědomil. Lov začal.

"K zemi," zašeptal.

"Já už jsem," ozval se Jamie z podlahy. (str. 131)

Chibi Demon's Lexicon by ~thegreatmissjj on deviantART




We're going to go home. by ~EntropyIncarnate on deviantART

Její oči teď byly černé a vodnatěly, žluté vlasy měla zacuchané a páchla ještě hůř, než vypadala.

"Já nejsem moc zvyklej na chodící mrtvoly. Můžu křičet hrůzou?" ozval se Jamie.

Nick nespouštěl z mrtvoly oči. Ustoupil o několik kroků, aby si ji mohl dobře prohlédnout. Spíš se šourala, než šla, a ruce měla svěšené podél těla, i když ve tváři měla inteligenci a odhodlání. Byla opatrná, protože tělo už bylo dost zničené.
Tohle bude skoro příliš snadné.

Nick se usmál a čekal, pohrávaje si s jílcem meče. Žena hýbala nohama čirou silou vůle a postupovala vpřed. Její bezbarvé rty se také zkřivily v úsměvu.

Nick opět udělal několik kroků dopředu a pustil jednou rukou jílec, aby jí pokynul.

Vrhla se na něho a on ji vší silou sekl do krku. Zacukala sebou a Nick musel do krku seknout ještě jednou, než hlava spadla a odkutálela se tou honosnou, obrázky lemovanou chodbou. Mrtvola ještě uboze zašermovala rukama ve vzduchu ve snaze dostat se k Nickovi a pak strnula.

Nick se obrátil k Jamiemu, ještě než tělo dopadlo na podlahu. "Není těžký je zabít," řekl. "Většina lidí jen zpanikaří, když vidí mrtvýho."

"Zpanikaří, jo?" řekl Jamie ironicky. "To teda nevím proč." (str. 211)

Demon's Covenant Entry by *CanneDeBonBon on deviantART

Anglie, současnost. V hlavních rolích odporní zlosynní mágové, krvežízniví démoni a dva bratři s podivnou minulostí. Kdo nemá chuť na moje zaujaté chroptění blahem a radši si přečte recenzi bez osobní intervence recenzenta, prosím: Fantasyplanet. Tuhle jsem uzpůsobila pro blog. Takže je to normální vejšplecht, na jaké jste ode mě zvyklí. ^^




Alan a Nick Ryvesovi se protloukají s permanentně sbalenými kufry a bláznivou matkou na hrbu, jejich život je plný nočního stěhování, neustálého ohlížení se a skrývání – jediným cílem je vyhýbat se mágům, k nimž máti kdysi patřila a již by podle všeho rádi dostali zpátky. Je to pěkný opruz, když ani pořádně nevíte proč. V poslední době však dorážejí čím dál dotěrněji a zřejmě se k něčemu schyluje. Tehdy se na scéně objevuje Mae a její bratr Jamie, kterého označili démoni, a to znamená, že ho co nevidět sežerou. Mae se doslechne, že Ryvesovi o těhle záležitostech něco věcí a mohli by pomoct. Přestože se bratři samou ochotou nepřetrhnou, Alan se nechá ukecat aspoň k drobné pomoci. A pak hoplá a už jsou v té kaši všichni až po uši a zdá se, že někdo si celou situaci moc dobře naplánoval. Otázkou zůstává, kdo.



Znamení démona je nová městská fantasy, prvotina irské autorky Sarah Rees Brennanové. Před prvotinami aby se měl člověk, zvlášť v dnešní době, mít na pozoru. Tenhle titul mezi ně naštěstí nepatří. Prvních pár stránek vypadá divně; bohužel právě tyhle stránky má vydavatel na webu jako ukázku a já se zděsila, že to budu muset číst a co hůř, recenzovat. Neslaný nemastný text, dialogy jak pojď na mě zboku, hrdinové volové. A co se nestalo, po pár hodinách jsem knížku odkládala přečtenou s velice spokojeným úsměvem, protože nabrala úplně jiné obrátky, než se zprvu zdálo. Ze Znamení démona se překvapivě vyklubala sice jednoduchá, ale velmi čtivá a příjemná knížka.



Protagonisté se ukážou být ohromnými sympaťáky. Nick, z jehož pohledu je příběh vyprávěn, je sice typ pochmurného prosťáčka se svalem místo mozku, a já takové sebestředné tupce obvykle nesnáším, ale tenhle má i smysl pro humor a sebeironii; u jeho slovních přestřelek se zjemnělým teplouškem Jamiem se člověk s chutí zasměje. Pak je tam Alan – křehký mladík, sentimentální citlivka, co má vždycky všechno promyšlené dva kroky dopředu, nic nedělá jen tak bezdůvodně a jen tak něčeho se neštítí. Navíc mám pro motiv bratrů slabost, čím víc na sobě lpí, tím líp. (Samozřejmě žádnej incest.) V tomhle Znamení démona hodně připomíná V temnotě, dokonce bych řekla, že tady jsou sourozenecké vztahy zpracovány ještě dojemněji. Zvlášť potom, co se stane na konci. Jamie je prostě slaďouš a i Mae coby ženská hrdinka se dá. Hlavní záporák naopak nic moc, ale to se dá přežít. Kromě toho je knížka velice gay friendly, čemuž se nelze divit, protože autorka vzešla z harrypotterovského slashového fandomu. V románu se sice objeví jen pár jemných narážek, ale je to tak akorát – holky kvíkají a klukům to nevadí.



Při čtení si vzpomenete ještě na jeden titul: koncepce magie je stejná jako v Bartiameově trilogii. Mágové (když odhlédneme od faktu, že jsou všichni vrahounská hovada) žádnou vlastní moc prakticky nemají, své čachry konají prostřednictvím démonů vyvolaných z jiné dimenze. Ono to ale nevadí, ono to člověka spíš utvrdí v důvěře, že v Anglii (a Londýně) to tak vážně funguje, no musí, když se o tom píše, né? ^_^



Kromě postav a odlehčujícího humoru má knížka ještě minimálně dvě pluska: Prvním je příběh, který je v konečné fázi dost jednoduchý, ale opravdu po první kapitole neodhadnete, o co tam jde a jak to dopadne. Vždycky se můžete těšit na nějaký zvrat nebo odhalení. A druhé je, že autorka se nesnaží svézt se na vlně módních nadpřirozených romancí. Téměř žádnou romantiku tu nenajdete; lásku, to ano, protože na ní to celé stojí, ale jen tu sourozeneckou. Bod!



Znamení démona není žádná četba k přemýšlení. Já si za dva dny těžko vzpomínala, o čem to bylo, ale zároveň vím, že až zas někdy bude pršet a já nebudu mít co na práci, ráda si ji přečtu znova. Jde o fantasy spíš pro mladší publikum, ale na co si budu hrát, miluju Artemise, Bartimaea, abhorsenskou trilogii… (vlastně já čtu primárně mládežnickou fantasy)… A Znamení démona se do téhle kategorie řadí taky. Ode mě palce plus a pospíšit si s druhým dílem! ^^

Když už tu tak dlouho nebyl žádný příspěvěk... a když už jsem tak pečlivě prolustrovala devart, proč se s nima nepochlubit :). Navíc tohle anime pro mě získalo úplně nový rozměr - načapala jsem samu sebe, jak si vždycky, když mám náladu pod psa, pouštím jistou scénu z poslední epizody. (Spoiler: Tu, kde je Yaichimu řečeno, že ten chlápek, co ho kdysi prodal vrahům, pravděpodobně nebyl ten jeho sluha. Konec spoileru.) To, jak se přitom Yaichi zatváří, mě vždycky šíleně zasáhne. Plus ta hudba... No, jednoduše, kdo předtím ignoroval recenzi a na House of five leaves se ještě nepodíval, padejte to napravit! A já teď skončím s emocionálním výlevem a půjdu taky dělat něco užitečného .).

Autorka: Morinaga Ai

Rok vydání: 2002

Délka: 14 volume

Žánr: komedie, shoujo, reverse harem

Status: dovycházela, ale ještě není celá přeložená

Download: mangatraders.com


O málokteré manze řeknu: Přečíst povinně! O Gokuraku to klidně řeknu. Takže: Povinně!


Idea je primitivní a ouranovská. Ono se Gokuraku často obviňuje, že Ouran kopíruje, ovšem pravda je taková, že Gokuraku začalo vycházet o rok dřív, takže s tím vykrádáním (pokud existuje) je to spíš naopak. Hlavní hrdinkou je Hana, jejíž život se točí kolem dvou sluncí: spánku a jídla, a nic jiného ji nezajímá. Jednoho dne se připlete do cesty Izumimu, pohádkově bohatému uberbishíkovi, který na škole vede hokejový kroužek (plný dalších uberbishíků, mezi nimiž najdeme klasiky jako dvojčata, brýlatého suchara a klučinu, kterého všichni považují za děvče). Izumi Hanu tajně miluje a podlými triky ji přinutí se ke klubu přidat...

Přestože se ona slavná instituce honosí názvem Hokejový Klub, hokej jako takový nikoho nezajímá. Kluci ani neznají pravidla, a nebojte se, že budou řešit nějaké národní žebříčky a podobné voloviny. Ve skutečnosti si ho za celu mangu zahrajou zhruba dvakrát. Hokej berou jenom jako záminku cestovat po Japonsku, nocovat v onsenech a zkoušet tradiční jídla. Jestli se vám zdá, že tahle manga je o ničem, tak...




Ano, je o ničem. Děj je epizodní a většinou se řeší nervydrásající dramata typu „jak přinutit slepici, aby snesla vejce“, „jak jsme jedli sýrový koláč“ nebo „jak jsme si ochočili medvěda“ a je to strašně naivní a přitažené za vlasy, ale vůbec to nevadí. Gokuraku je prvoplánovitě komedie a na ničem jiném tam nezáleží, ať už je to děj, romantika nebo originalita. Některé kapitoly jsou jen anekdoty.

Ai Morinaga je ale mistryně komedií – i když tohle bych brala už jako parodii. V Gokuraku se najde pár slabších chvilek, ale ty se dají spočítat na prstech jedné ruky. Většina situací je takový záběr, že vám smíchy tečou slzy. Já se u mang často zasměju i nahlas, ale hodně dávno se mi stalo, že bych se vyloženě dusila. Dělá si srandu ze všeho možného, v prvé řadě tedy sama ze sebe, dále z otaku, yaoistek (mimochodem, epizoda s yaoistkou je jedna z nejvraždnějších), harémovek, Japonců, rodičů, duchů, tradic, geeků... Objeví se tu snad každé klišé, jak by taky ne, když klasické klišé je „výlet do onsenu“ a Gokuraku se z 90 % skládá jenom z výletů do onsenu :).

Ještě jedna věc je kouzelná – u téhle mangy máte pocit, že jste v ní doma. Některé situace se opakují, takže se smějete už s předstihem, protože víte, co se bude dít. Asi jako když se na Zeměploše řekne: „Co tady dělá ta opice?“

Postavy představují klasické typy, ale jsou roztomilí a právě díky tomu, že se neberou vážně, si je člověk zamiluje. Izumi je neskutečně sladký, hlavně v tandemu s Takashim, svým „opatrovatelem“, který se o něj dojemně stará a školní yaoistky se z toho můžou potento. Úžasný je i Natsuki, kterého všichni považují za holku a přitom je největší drsňák z celé party. Na rozdíl od Ouranu jsou v Gokuraku upozaděná dvojčata, ale i oni, když se projeví, stojí za to. U Hany ani nevadí, že je nenažraná, protože jinak je to strašné prase a s klukama drží krok; a sympatická hrdinka se vždycky počítá.


Gokuraku seishun hockey club je geniální manga. Příběh sice nemá, ale coby koncentrát čistého humoru funguje bezvadně. Tady si stačí před spaním přečíst dvě tři kapitoly a hned z vás aspoň na chvíli všechno špatné spadne :).

Den patří lidem, noc démonům. Krvelačným jadrncům, jenž vylézají po setmění a rozervou na kousky vše živé, co najdou. Jsou nezranitelní a lidé přečkávají noci schoulení za chranami, magickými značkami, které jediné dovedou démony odrazit – ne však zranit ani zahubit. Jenže zdeptané lidstvo žije už tak trochu na dluh a celá jeho existence se zřejmě chýlí ke konci.

V takovém světě žijí Arlen, Leesha a Rojer, trojice hrdinů, kteří každý s démony střetli a postupem času si dokonce vyvinuli způsoby, jak s nimi bojovat.



Jop, anotace zní hrozně. Zní to jako miliontá pátá variace na téma, jak z malého chasníka vyrostl Hrdina a spasil svět. (To je sice pravda, ale k tomu se dostanu.) Já zděšeně ťápala po červeném křížku, ani jsem ji celou nedočetla. Jenže pak se namnožily pozivitní ohlasy a já neodolala – prostě jsem si tuhle knížečku v záchvatu „za patnáct stovek posílají z fansye bez poštovného“ koupila. Další znechucení přišlo, když jsem po zběžném prolistování zjistila, že se dobré dvě třetiny románu zaobírají dětstvím hrdinů, a to já v klasické epické fantasy nesnáším. Koho by taky zajímaly patálie malého sviště, když se stejně všechno důležité stane, až mu bude osmnáct a bude z něho sexy beast? Tetovaný putoval zpátky do knihovničky, dokud si ho nepřečetl Bratr a strašně se smál, že hlavní hrdina bojuje oděný/neoděný jen v bederní roušce. (Ke jeho cti nutno říct, že k tomu má pádný důvod, a tím důvodem nejsou fanynky.) Což mě nahlodalo a já se do bichle pustila. Pak jsem dva dny nejedla a nespala, a když jsem ji konečně odložila, jako bych se probouzela ze sna. Ať se Bratr směje jak chce, já se do Tetovaného zamilovala.



K málokterému románu přistupuju s takovými předsudky a ještě méně z nich se podaří ve mně ty předsudky zlomit. Z ohrané zápletky se autorovi podařilo vykřesat příběh, který si co do čtivosti nezadá ani se Jménem větru a stovky stránek se obracejí samy.
Tahounem jsou hlavně postavy, natolik charismatické, že mi ani nevadilo číst o jejich dětství. Tady je to naopak nutné, protože díky tomu sledujeme proces utváření jejich osobností a rozumíme, proč se v dospělosti chovají tak či onak. Kromě toho nebojují jen s démony, ale hlavně s lidmi kolem sebe, kteří zdařile nastavují zrcadlo i naší společnosti. A že pomluvy, zbabělost a faleš někomu snadno zničí život, to je přece normálka.

Nejsympatičtější pak je, že hrdinové se sice vyvíjejí, ale zároveň nedochází k zásadním obratům v jejich povahách, takže například Arlen, poté, co získá uberhustodrsnou moc, se nezmění v nabubřelého cool panáka, ale pořád zůstává člověkem, který zakouší nejistotu, občas se bojí nebo se nechá přehádat. Paráda.



Sám příběh se věnuje hlavně budování charakterů, na konci čeká nezbytná krvavá bitva, ale epičtějších momentů se asi dočkáme až v dalších dílech. Nicméně příběh plyne hladce a dovede do sebe čtenáře pohltit natolik, že se po dočtení ještě dobrou chvíli rozkoukává. Samozřejmě se najde pár věcí, které kapánek skřípou – za všechny legrační muchlovačka na konci (hlavní zdroj Bratrových posměšků), ale celkový dojem to vůbec nekazí.



Tetovaný je zkrátka fantasy, kterou nejenže přečtete, ale zároveň prožijete. V mojí knihovničce má čestné místo. Příští týden vyjde druhý díl, Pouštní kopí, a já netuším, kde na něj vezmu, ale nejspíš obětuju pár obědů, protože už teď se na něj klepu jak feťák na dávku.