“Zrovna jsem se procházel v suprové bundě jako Mike Jagger, když přede mnou zastavila kočka v Alfa Romeu. Řekla, že pracovala jako supermodelka a přistěhovala se z Tokia. Teď pracovala v baru v Nakatsu. Prosila mě, abych hrál jejího nemocného bratra, protože se potřebovala rozejít se svým mecenášem – což byl mimochodem boss celého podsvětí. Samozřejmě jsem přijal…
A večer mi řekla: ,Protože jsi mi pomohl, můžeš mě mít. A aby to nebylo málo, dám ti i svoje Alfa Romeo.´.“
„Ale to je lež. Viděl jsem film, kde se stalo úplně to samé.“
„Jo… je to lež.“
Přímořské městečko Sasebo, prefektura Nagasaki, rok 1969. Válka ve Vietnamu je v plném proudu, Amerikou hýbou květinové děti, rocková hudba a John Lennon, jen Japonsko se nudí. A ze všech Japonců se nejvíc nudí Ken, hyperaktivní středoškolák a partička jeho kamarádů. Irituje je americká základna v Sasebu a hlavně plot kolem ní, který se nedá přelézt. Ostře vystupují proti válce ve Vietnamu, ale ne z ideologických důvodů, nýbrž aby na sebe upoutali pozornost krásných spolužaček. Chtěli by být jako Che Guevara. Chtěli by nosit bundy jako Mike Jagger. Chtěli by poslouchat rock´n´roll. Chtěli by divoké festivaly, jaké bývají v Americe, protože se tam lidé mohou válet v bahně a holky svlékat do půl pasu.
Jenže za každý sebemenší prohřešek je čeká bití od násilnických učitelů a největší vzrůšo, které je v dohledné době čeká, je školní spartakiáda. Chce to změnu, chce to trochu rozproudit vzduch.
Co třeba zkusit uspořádat školní festival na způsob těch amerických? A co takhle natočit studentský snímek a obsadit do hlavní role jednu hodně milou spolužačku? A když už jsme u toho dobrodružství – co třeba v noci zabarikádovat školu a počmárat ji buřičskými a rebelantskými nápisy? (Chceme jednodušší písemky z matematiky!).
Sixty nine je příběh jednoho školního roku, slepený z několika epizod, které na sebe více či méně navazují. Chlapci jsou ovlivněni bouřlivým děním ve světě a chtějí provést aspoň malou soukromou revoltu – což vrcholí barikádou školy, ale rozhodně nekončí. Ba naopak, tím celé dobrodružství začíná. Film vlastně nemá žádný zvláštní děj, tím víc se zaměřuje na postavy. Ty jsou tady všeho všudy tři, které si zapamatujeme – ale to bohatě stačí, protože přinejmenším Kena si budeme pamatovat až do smrti.
Iwase Manabu je trochu chudák. Je spíše přízemní a nerad by se namočil do problémů, neumí moc rychle běhat a je v partě prakticky jen proto, aby ostatním kupoval kávu – přičemž na něj samotného nikdy nezbyde. Moc pěkně jej zahrál Kanai Yuta.
Yamada Tadashi, kterému nikdo neřekne jinak než Adama, je chytrý, tajemný, rozumný, revolučně smýšlející, nemá rád zbytečné machrování, ale zároveň by pro kamaráda strčil ruku do ohně. Když se pro něco rozhodne, tak si za tím jde. Mluví příšerným dialektem, rád čte, mluví neslušně o dívkách s brýlemi a nepozná, kdy se dostane za hranici slušnosti. Hraje ho Masanobu Ando (Battle Royale, Akakage, Nightmare Detective) a co je na tom zajímavé – i když mám tohoto herce celkem nakoukaného, nepoznala jsem ho. Asi budu potřebovat silnější brýle. ^_^
Yazaki Kenichi alias Ken alias Tsumabuki Satoshi (představitel) – hyperaktivní a prolhaný šílenec a problémový chlapec v „dobrém slova smyslu“. Film bych možná nedoporučovala zarputilým Tsumabukiho fanynkám (nevím, jestli v ČR nějaké jsou, ale četla jsem nějaké zahraniční komentáře, že (citace) „je to příšerné, úplně jsem si o Satoshim zkazila dobré mínění, fujky!“ (konec citace)). Pravda, pokud jste si mysleli, že Tsumabuki Satoshi je jemný, dobře vychovaný mladý muž a chcete si to o něm myslet i nadále, Sixty Nine asi nebude nejlepší volba. Ale za sebe musím říct, že jeho Ken je úžasný. A víc než jen 
úžasný, je dokonalý a okamžitě se vyšplhal mezi moje nejoblíbenější filmové postavy – a ne kvůli tomu, že by se mi líbil fyzicky, v Sixty nine opravdu není stylizovaný do pózy lamače dívčích srdcí, jako tomu bylo třeba v Dororu. Spíše naopak. Ale Yazaki Kenichi v jeho podání mě dokázal strhnout. Měla jsem chuť vyběhnout, hystericky se smát a stavět se na hlavu. Dokonce jsem litovala, že u nás ve škole je poměrně klid a není tam proti čemu rebelovat ^^.
Jak jsme si řekli, děj se odehrává v roce 1969 a to jsou léta hudby. A právě hudba je to, co vás na filmu zaujme snad nejvíce. Skvělé stylové skladby dokonale podkreslují naprosto banální situace a dělají z nich něco nezapomenutelného. Co může být uchvacujícího na tom, když někdo běží po schodech s hasičákem? Nic. A co je uchvacujícího na tom, když někdo běží po s hasičákem a do toho hraje oplzlá japonská odrhovačka pouštěná ze školního rozhlasu? Všechno. Nezapomenutelný zážitek. Například scéna, kdy Ken hází na jakési prevíty 
plechovky s barvou, by se měla zapsat do zlatého fondu světové kinematografie.
O Sixty Nine jsem si nedělala velké iluze, ale takhle nadšená jsem už dlouho nebyla. U filmů (respektive „filmům“) se směju často, ale kdy jsem se upřímně smála u komedie, to už si nepamatuju. A Sixty Nine nemám co vytknout. Je to nádherný film jak po obsahové, tak po estetické stránce. Má skvělý humor, skvělé hrdiny, skvělou hudbu a vůbec.. myslím, že už toho chválení bylo dost, abych vás ještě neodradila. ^_^ A hlavně je to film, který se hodně těžko popisuje. Prostě se musíte podívat. M-U-S-Í-T-E! ^_^ Nerada lidi do něčeho nutím, ale tohle je výjimka potvrzující pravidlo.
A nejdůležitější věc: pokud jsem vás tímto nadšeným výkřikem do tmy nalákala, Sixty Nine lze stáhnout zde.
P.S: Pokud byste náhodou narazili na soundtrack - víte, komu to máte říct jako prvnímu. Mně! ^_^
Ve středověku (respektive v nějaké fiktivní době podobné středověku) se to v Japonsku řezalo hlava nehlava. V potocích místo vody tekla krev, na polích hnily mrtvoly. A stalo se, že jeden hodný pán jménem Daigo Kagemitsu, toho času vojevůdce a lord jedné ze znepřátelených stran, už nemohl vydržet, že nedokáže svého protivníka Kanayamu srazit na kolena a odhodlal se k ošklivému kroku. Uzavřel smlouvu s démony. Ti mu přislíbili vítězství a vládu a on jim za to dá svého syna. Tedy ne celého. Stačilo jim 48 kousků chlapcova těla, které si rozdělili mezi sebou. Když se "zbytek" dítěte narodil, nebyl to moc vábný pohled. Proto matka poslala miminko v košíku po řece a doufala, že tím se všechno zamete pod koberec. 
Uplynulo 20 let. Z prokletého mrzáčka je dospělý muž (a musím podotknout, že mu adoptivní táta ušil skvělé tělo ^_^). Teď je potřeba ho poslat za nějakým dobrodružstvím, takže starý čaroděj jde z cesty (čti: umírá) a mladý Hyakkimaru má volné ruce pro vykonání své pomsty. Je třeba vybít všech 48 stvůr, získat zpátky ukradené kousky, vyřešit nějaké ty rodinné vztahy a najít si holku. Na 139 minut stopáže je to víc než dost. ^_^
Co ale filmu nelze upřít - i přes hrůzné laciné efekty jsem se bavila. Je to totiž snímek zábavný, ne-li přímo srandovní. Děj skvěle odsýpá, obsahuje na japonské poměry podprůměrné množství diskuzí o ničem a o nesmrtelnosti veverky, hlavní hrdina předvádí pěkné "matrial arts" a jeho katany jen sviští (jen škoda, že nemůže kopat do lepších věcí než gumový ještěr), dělá ultra drsňácké pózy a vrhá dramatické podhledy se zapadajícím sluncem v zádech a celé je to pěkně naivní, nenáročné a oddychové. Během prvního dílu (ano, chystají se další dva. Zbylo totiž ještě 24 démonů) získá zpátky ruku, oči, ucho, nohu, játra (pěkně je vyzvrací), hlasivky, srdce a soudě podle posledních pěti minut i nějaké ty soukromější partie. Autorka jedné anglické recenze řekla, že by bylo velmi zajímavé sledovat, jak mu roste třeba mozek. V tom případě by prý s koupí lístků na další díly neváhala ani vteřinu. V tomto s ní naprosto souhlasím.
Satoshiho, znát ho můžete například z dorama Orange Days nebo filmů 69 či Josee, the tiger and the fish.. Nebudu se raději zmiňovat o tom, že je ďábelsky sexy, protože jestli mě aspoň trochu znáte, tak vám musí být jasné, že na film se škaredými herci bych se nedívala ^_^. Naštěstí není jen hezký, ale umí i dobře hrát, zvláště potom, co mu narostou oči a už nemusí dělat slepého. 
oblety monstrózních budov a mrazivé orchestry. Dororo je spíš komediálně laděný snímek, který rozhodně není čím, za co se prohlašuje (za velkolepou epickou fantasy), ale potěší a hlavně pobaví. No řekněte, komu by se nelíbil čaroděj, kterému z nůše trčí všemi směry oškubané ruce a nohy? Navíc má hezký soundtrack a úvodní píseň FAKE v podání kapely Mr. Children byla v Japonsku nejposlouchanější skladbou roku. 
Kdo by se na takovou sexy bishinku v nekomimi netěšil.
Aby toho nebylo málo. Jestli si myslíte, že všechno s neko
Tak, stručný obsah máme z krku a teď si něco povíme o manze
Protože yaoi není nikdy dost, smilovala jsem se a Love Neko jsem
Yabuki Eiji je naproti tomu správný ňoumič, nechce s robotím
