Twisted fairytales

“Zrovna jsem se procházel v suprové bundě jako Mike Jagger, když přede mnou zastavila kočka v Alfa Romeu. Řekla, že pracovala jako supermodelka a přistěhovala se z Tokia. Teď pracovala v baru v Nakatsu. Prosila mě, abych hrál jejího nemocného bratra, protože se potřebovala rozejít se svým mecenášem – což byl mimochodem boss celého podsvětí. Samozřejmě jsem přijal…

A večer mi řekla: ,Protože jsi mi pomohl, můžeš mě mít. A aby to nebylo málo, dám ti i svoje Alfa Romeo.´.“

„Ale to je lež. Viděl jsem film, kde se stalo úplně to samé.“

„Jo… je to lež.“

Přímořské městečko Sasebo, prefektura Nagasaki, rok 1969. Válka ve Vietnamu je v plném proudu, Amerikou hýbou květinové děti, rocková hudba a John Lennon, jen Japonsko se nudí. A ze všech Japonců se nejvíc nudí Ken, hyperaktivní středoškolák a partička jeho kamarádů. Irituje je americká základna v Sasebu a hlavně plot kolem ní, který se nedá přelézt. Ostře vystupují proti válce ve Vietnamu, ale ne z ideologických důvodů, nýbrž aby na sebe upoutali pozornost krásných spolužaček. Chtěli by být jako Che Guevara. Chtěli by nosit bundy jako Mike Jagger. Chtěli by poslouchat rock´n´roll. Chtěli by divoké festivaly, jaké bývají v Americe, protože se tam lidé mohou válet v bahně a holky svlékat do půl pasu.

Jenže za každý sebemenší prohřešek je čeká bití od násilnických učitelů a největší vzrůšo, které je v dohledné době čeká, je školní spartakiáda. Chce to změnu, chce to trochu rozproudit vzduch.

Co třeba zkusit uspořádat školní festival na způsob těch amerických? A co takhle natočit studentský snímek a obsadit do hlavní role jednu hodně milou spolužačku? A když už jsme u toho dobrodružství – co třeba v noci zabarikádovat školu a počmárat ji buřičskými a rebelantskými nápisy? (Chceme jednodušší písemky z matematiky!).

Sixty nine je příběh jednoho školního roku, slepený z několika epizod, které na sebe více či méně navazují. Chlapci jsou ovlivněni bouřlivým děním ve světě a chtějí provést aspoň malou soukromou revoltu – což vrcholí barikádou školy, ale rozhodně nekončí. Ba naopak, tím celé dobrodružství začíná. Film vlastně nemá žádný zvláštní děj, tím víc se zaměřuje na postavy. Ty jsou tady všeho všudy tři, které si zapamatujeme – ale to bohatě stačí, protože přinejmenším Kena si budeme pamatovat až do smrti.

Iwase Manabu je trochu chudák. Je spíše přízemní a nerad by se namočil do problémů, neumí moc rychle běhat a je v partě prakticky jen proto, aby ostatním kupoval kávu – přičemž na něj samotného nikdy nezbyde. Moc pěkně jej zahrál Kanai Yuta.

Yamada Tadashi, kterému nikdo neřekne jinak než Adama, je chytrý, tajemný, rozumný, revolučně smýšlející, nemá rád zbytečné machrování, ale zároveň by pro kamaráda strčil ruku do ohně. Když se pro něco rozhodne, tak si za tím jde. Mluví příšerným dialektem, rád čte, mluví neslušně o dívkách s brýlemi a nepozná, kdy se dostane za hranici slušnosti. Hraje ho Masanobu Ando (Battle Royale, Akakage, Nightmare Detective) a co je na tom zajímavé – i když mám tohoto herce celkem nakoukaného, nepoznala jsem ho. Asi budu potřebovat silnější brýle. ^_^

Yazaki Kenichi alias Ken alias Tsumabuki Satoshi (představitel) – hyperaktivní a prolhaný šílenec a problémový chlapec v „dobrém slova smyslu“. Film bych možná nedoporučovala zarputilým Tsumabukiho fanynkám (nevím, jestli v ČR nějaké jsou, ale četla jsem nějaké zahraniční komentáře, že (citace) „je to příšerné, úplně jsem si o Satoshim zkazila dobré mínění, fujky!“ (konec citace)). Pravda, pokud jste si mysleli, že Tsumabuki Satoshi je jemný, dobře vychovaný mladý muž a chcete si to o něm myslet i nadále, Sixty Nine asi nebude nejlepší volba. Ale za sebe musím říct, že jeho Ken je úžasný. A víc než jen úžasný, je dokonalý a okamžitě se vyšplhal mezi moje nejoblíbenější filmové postavy – a ne kvůli tomu, že by se mi líbil fyzicky, v Sixty nine opravdu není stylizovaný do pózy lamače dívčích srdcí, jako tomu bylo třeba v Dororu. Spíše naopak. Ale Yazaki Kenichi v jeho podání mě dokázal strhnout. Měla jsem chuť vyběhnout, hystericky se smát a stavět se na hlavu. Dokonce jsem litovala, že u nás ve škole je poměrně klid a není tam proti čemu rebelovat ^^.

Jak jsme si řekli, děj se odehrává v roce 1969 a to jsou léta hudby. A právě hudba je to, co vás na filmu zaujme snad nejvíce. Skvělé stylové skladby dokonale podkreslují naprosto banální situace a dělají z nich něco nezapomenutelného. Co může být uchvacujícího na tom, když někdo běží po schodech s hasičákem? Nic. A co je uchvacujícího na tom, když někdo běží po s hasičákem a do toho hraje oplzlá japonská odrhovačka pouštěná ze školního rozhlasu? Všechno. Nezapomenutelný zážitek. Například scéna, kdy Ken hází na jakési prevíty plechovky s barvou, by se měla zapsat do zlatého fondu světové kinematografie.

O Sixty Nine jsem si nedělala velké iluze, ale takhle nadšená jsem už dlouho nebyla. U filmů (respektive „filmům“) se směju často, ale kdy jsem se upřímně smála u komedie, to už si nepamatuju. A Sixty Nine nemám co vytknout. Je to nádherný film jak po obsahové, tak po estetické stránce. Má skvělý humor, skvělé hrdiny, skvělou hudbu a vůbec.. myslím, že už toho chválení bylo dost, abych vás ještě neodradila. ^_^ A hlavně je to film, který se hodně těžko popisuje. Prostě se musíte podívat. M-U-S-Í-T-E! ^_^ Nerada lidi do něčeho nutím, ale tohle je výjimka potvrzující pravidlo.

A nejdůležitější věc: pokud jsem vás tímto nadšeným výkřikem do tmy nalákala, Sixty Nine lze stáhnout zde.

P.S: Pokud byste náhodou narazili na soundtrack - víte, komu to máte říct jako prvnímu. Mně! ^_^

Ve středověku (respektive v nějaké fiktivní době podobné středověku) se to v Japonsku řezalo hlava nehlava. V potocích místo vody tekla krev, na polích hnily mrtvoly. A stalo se, že jeden hodný pán jménem Daigo Kagemitsu, toho času vojevůdce a lord jedné ze znepřátelených stran, už nemohl vydržet, že nedokáže svého protivníka Kanayamu srazit na kolena a odhodlal se k ošklivému kroku. Uzavřel smlouvu s démony. Ti mu přislíbili vítězství a vládu a on jim za to dá svého syna. Tedy ne celého. Stačilo jim 48 kousků chlapcova těla, které si rozdělili mezi sebou. Když se "zbytek" dítěte narodil, nebyl to moc vábný pohled. Proto matka poslala miminko v košíku po řece a doufala, že tím se všechno zamete pod koberec.

V této chvíli by jistě bylo originální, kdyby chlapce třeba sežraly ryby - jenže to by nebyla žádná fantasy. Takže originální nebudeme. Zmrzačené miminko vytáhl z vody čaroděj Jukai a rozhodl se mu pomoci. Vzal děcko domů, pak zašel do sousední vypálené vesnice, posbíral pár mrtvol (domů si je donesl v nůši na zádech) a z nich ušil dítěti tělo. Samozřejmě nesmrtelné, samouzdravovací a vybavené pěknými vychytávkami, třeba sundávacími pažemi s ukrytými čepelemi. A chlapec, ač zůstal hluchý, slepý a němý, mohl alespoň žít.

Uplynulo 20 let. Z prokletého mrzáčka je dospělý muž (a musím podotknout, že mu adoptivní táta ušil skvělé tělo ^_^). Teď je potřeba ho poslat za nějakým dobrodružstvím, takže starý čaroděj jde z cesty (čti: umírá) a mladý Hyakkimaru má volné ruce pro vykonání své pomsty. Je třeba vybít všech 48 stvůr, získat zpátky ukradené kousky, vyřešit nějaké ty rodinné vztahy a najít si holku. Na 139 minut stopáže je to víc než dost. ^_^

Dororo je zbrusu nový vysokorozpočtový snímek z roku 2007, který vznikl na motivy stejnojmenné kultovní mangy Tezuky Osamu. Točil se na Novém Zélandu, takže japonskými exteriéry se moc nepokocháte. Stál kolem 40 milionů dolarů, ale těžko říct, kde ty prachy jsou - ve zvláštních efektech rozhodně ne.

Po počátečních peripetiích ohledně Hyakkimaruovy minulosti se mladý samuraj nedobrovolně spřáhne s odrzlou zlodějkou Dororo a společně se vydávají na lov démonů. Právě ti jsou jeden z aspektů, které vás zaručeně pobaví. První dvě nebo tři nestvůry ještě celkem ujdou. Jsou trochu směšné, ale dají se snést a dokonce s odřenýma očima i brát vážně. Pak nastoupí na scénu gumový skákající ještěr, který jako by utekl z pod meče nechvalně proslulému seriálovému Zaklínači, musíte si dát kuřpauzu, abyste to trochu rozdýchali. Co si budeme povídat - vizuální stránka je zdaleka nejslabší stránkou Dorora. Je to jako byste sledovali trikový film ze 70. let. Z Krakena šel větší strach.

Co ale filmu nelze upřít - i přes hrůzné laciné efekty jsem se bavila. Je to totiž snímek zábavný, ne-li přímo srandovní. Děj skvěle odsýpá, obsahuje na japonské poměry podprůměrné množství diskuzí o ničem a o nesmrtelnosti veverky, hlavní hrdina předvádí pěkné "matrial arts" a jeho katany jen sviští (jen škoda, že nemůže kopat do lepších věcí než gumový ještěr), dělá ultra drsňácké pózy a vrhá dramatické podhledy se zapadajícím sluncem v zádech a celé je to pěkně naivní, nenáročné a oddychové. Během prvního dílu (ano, chystají se další dva. Zbylo totiž ještě 24 démonů) získá zpátky ruku, oči, ucho, nohu, játra (pěkně je vyzvrací), hlasivky, srdce a soudě podle posledních pěti minut i nějaké ty soukromější partie. Autorka jedné anglické recenze řekla, že by bylo velmi zajímavé sledovat, jak mu roste třeba mozek. V tom případě by prý s koupí lístků na další díly neváhala ani vteřinu. V tomto s ní naprosto souhlasím.

Z herců si zapamatujte hlavní dvojici, protože oba z plátna prakticky neslezou a ostatní postavy (moc jich není) se žalostně choulí v jejich stínu. V hlavní roli uvidíme Tsumabuki Satoshiho, znát ho můžete například z dorama Orange Days nebo filmů 69 či Josee, the tiger and the fish.. Nebudu se raději zmiňovat o tom, že je ďábelsky sexy, protože jestli mě aspoň trochu znáte, tak vám musí být jasné, že na film se škaredými herci bych se nedívala ^_^. Naštěstí není jen hezký, ale umí i dobře hrát, zvláště potom, co mu narostou oči a už nemusí dělat slepého.

Hlavní hrdinku si zahrála Shibasaki Kou, známá třeba z brutálního Battle Royale. Se Satoshim také hrála ve skvělém romantickém dramatu Orange Days. Její postava je sice poněkud otravná (Můj bratr na její adresu řekl: „Jednou by mi takhle zařvala do ucha a zabil bych ji.“), ale se zamlklým Hyakkimaruem dobře ladí. Mluví o sobě v mužském rodě a nosí prazvláštní sukni, která se jí nevyhrne ani když lítá vzduchem hlavou dolů. Z dalších ubožáčků, kteří si ve filmu štěkli jsou to hlavně Yoshio Farada jako čaroděj Jukai nebo Kiichi Nakai alias Daigo Kagemitsu, hlavní záporák a Hyakkimaruův biologický taťka.

Sečteno a podtrženo - nečekejte Pána prstenů, dechberoucí oblety monstrózních budov a mrazivé orchestry. Dororo je spíš komediálně laděný snímek, který rozhodně není čím, za co se prohlašuje (za velkolepou epickou fantasy), ale potěší a hlavně pobaví. No řekněte, komu by se nelíbil čaroděj, kterému z nůše trčí všemi směry oškubané ruce a nohy? Navíc má hezký soundtrack a úvodní píseň FAKE v podání kapely Mr. Children byla v Japonsku nejposlouchanější skladbou roku.

Pravdou je, že kdybych měla vzít v potaz všechny aspekty (jako efekty, předvídatelnost zápletky) tohoto „díla“ a objektivně je zhodnotit, bylo by to s bídou na 50 %. Ale mě to bohapustě bavilo. Dokonce i podruhé a potřetí (při překládání jsem na to musela kouknout víckrát). A navíc filmů žánru fantasy není zase tolik, abychom si mohli vyskakovat. Chce to jen větší toleranci ke gumovým příšerám, gumovým zbraním a podobně. Já ji měl a těch dvou hodin jsem ani v nejmenším nelitovala a z tohoto, čistě soukromého hlediska, dávám devět hvězdiček z deseti. ^_^

The hands of clocks will continue ticking. Therefore treasure every moment you have and treat today as the utmost gift you´ll have.

Masivní osteolýza neboli Gorhamova nemoc neboli Syndrom rozpouštějících se kostí je nemoc, kterou byste dozajista nechtěli dostat. Tato choroba je díky své vzácnosti prakticky neznámá, nevyléčitelná a smrtící. Z neznámých příčin napadá vaše kosti, které pak pomalu nebo rychle (říká se 4 měsíce – 5 let) rozpouštějí, až nakonec zmizí úplně. Pokud máte štěstí, průběh nemoci se může sám od sebe zastavit, pokud ne, nezachrání vás ani Bůh. Své oběti si nijak zvlášť nevybírá, ale ohroženější skupinou jsou muži do čtyřiceti let věku. Nicméně Gorhamovy nemoci se bát nemusíte. Je nesmírně vzácná – díkybohu. První případ byl popsán v druhé polovině devatenáctého století a od té doby bylo popsáno pouhých osm případů (jinde jsem četla jedenáct a ještě jinde dokonce dvě stě, tak si vyberte). To se spíš bojte, že ráno vylezete na dvůr a sejme vás meteorit, pravděpodobnost této smrti je vyšší. Musel byste mít opravdu smůlu, aby masivní osteolýza napadla zrovna vás.

Yuuki tu smůlu měl. Energický a veselý chlapec se právě vracel z pracovního pobytu v Austrálii a ještě si v Perthu stihl skočit na rutinní zubní prohlídku. A právě tam rentgen odhalil, že má v lebce díru velkou jako… no, zkrátka dost velkou na to, aby už bylo pozdě.

Well, it already takes so much effort for me just to live on.

A teď, když už známe potřebná fakta, můžeme dvě hodiny sledovat, jak Yuuki trpí… a jak se zoufale snaží za pomoci svých přátel z Austrálie s chorobou bojovat, ale pomalu, ale jistě jí podléhá. Jak se začíná lámat jeho živelná povaha. Jak se bojí tmy. Jak jeho nemoc nezadržitelně postupuje. Jak jsou všechny pokusy lékařů marné. A je to o to horší, že Yuukiho hraje Kamenashi Kazuya, který ho, bez nadsázky, zahrál jako bůh. Věřila jsem mu každičké mrknutí, každičký záchvěv v obličeji. Z dalších herců pak stojí za řeč jen Yamaguchi Tatsuya a Yuka jako Yuukiho přátelé, ale stejně působí jen jako vedlejšáci, protože zazářit vedle Kamenashiho je snad nemožné. Na Oguri Shuna se moc netěšte, kromě jedné dokonalé scénky s hroznovým vínem, otevřenými ústy starého farmáře a cigaretou, toho moc nepředvede, jen se několikrát projde před kamerou s totálně kamenným výrazem.

Když si Yuukiho trochu rozebereme, zjistíme, že jeho tragika není až zas tak strašná. Jistě, je to hrozná nemoc, ale každý třetí chudák s rakovinou přece trpí mnohem hůř. Je to film podle skutečné události, ale přece jen, na Gorhamovu nemoc zemřelo jen pár lidí, na rakovinu jich umírají tisíce. A navíc, Yuuki měl přátele, kteří při něm stáli až do konce. Tak proč jsem potom celou druhou polovinu filmu probrečela na konci mi tekly slzy proudem? Rakovinových a leukemických tragi dramat jsem už viděla aspoň tucet a všechny mě nechaly chladnou, maximálně se mi trochu třásla brada. Ne, u hraného filmu jsem ještě takhle nahlas nebrečela, u anime možná jednou a dvakrát u knihy. Tak mi řekněte, jak to ti Japonci udělali?

Yuuki je jeden z nejsmutnějších a nejdojemnějších filmů, jaké jsem kdy viděla. Ve svém žánru je to sníme dokonalý. Je to film, který se nedá převyprávět. Musíte se podívat sami. Ale připravte si dostatečnou zásobu papírových kapesníčků a něco sladkého na obalení pocuchaných nervů.

“Neříkej mi, že tě také zajímají chlapečci.“
“Ne. Ale možná mě zajímá, co zajímá ty, které zajímají chlapečci.“

Není tajemstvím, že po vzrušujícím zátahu na Ikedayu se Shinsengumi opět začali trochu nudit. A znudění vojáci neznamenají nic jiného než problémy. Nejenže v mužstvu klesá morálka, navíc ti prevíti začínají hledat, čím by se zabavili. A dopadne to tak,že se slušný člověk ve sprše bojí sehnout pro mýdlo.

Když se na konkurs na nové členy Shinsengumi přihlásí Kano Sozaburo, mladík s nádhernými vlasy, dokonalými rty, bílou pletí a poněkud zmrtvělýma tmavýma očima, vypadající spíše jako dívka než chlapec, není se čemu divit, že nejen řadoví vojáci, ale i starší a vážení samurajové nestíhají utírat sliny. A protože ještě navíc Kano umí i trochu šermovat, okamžitě se stává členem skupiny.

Jenže s chlapcem to nebude tak jednoduché, jak se zprvu zdá. Netrvá dlouho a v celém mužstvu byste těžko hledali člověka, který by se nesnažil Kana dostat do postele. (Kano samozřejmě také projevuje jisté homosexuální sklony, ale více než dvěma dávat nezvládá.). A tak se stane, že chlapi na sebe vrhají žárlivé a závistivé pohledy a co víc, dokonce se mezi sebou začínají vraždit. Muhahaha! A Kano, ať se tváří naivně jak chce, v tom asi taky nebude tak úplně nevinně. Za jeho lhostejnýma očima se skrývá cosi znepokojivého. Správně, děti, nevěřte ničemu, co je krásné.

Ach, už se těším na všechny pobouřené komentáře, že teplouši jsou hnus. Já se naopak bez uzardění přiznám, že tenhle film jsem si původně stáhla jen proto, že jsem byla zvědavá na nějakou tu homo akci. Homo akce se téměř nekonala, přesto jsem nebyla zklamaná. Právě naopak.

Gohatto není celistvý příběh, je to spíše mozaika krátkých epizod a situací, prokládaných (jak už to v japonských filmech bývá), psanými postřehy a komentáři vypravěče. Film je pomalý a prakticky nic se v něm nestane. I přes absenci děje jsem se však ani na chvíli nenudila, protože film má v sobě cosi zvláštního, znepokojivého, co vás udržuje v napě, i když víte, že nemáte proč být najatí. Pokud během té hodiny a půl stopáže nezjistíte, jaký žánr vlastně sledujete, jistě v tom nejste sami. Gohatto začíná jako čistě samurajský snímek, slibující, že se v něm bude hlavně kostit, netrvá ale dlouho a mění se ve slušné milostné drama, ke konci dostává spíš detektivní nádech. Najdou se tu situace, kterým se od srdce zasmějete, protože ani suchému humoru se Gohatto nevyhýbá.

Teď si říkáte: Aha, slátanina o teplých samurajích, kde se nic neděje. Musím říct, že v jistém slova smyslu máte pravdu. Teď si ale povíme něco o tom, kdo vůbec ve filmu hraje a jak. Jsou to právě herci, kteří dávají snímku úplně jiný rozměr. Ryuhei Matsuda, představitel Kana Sozabura, vypadá jako porcelánová panenka i v civilu, takže s trochou makeupu a správným nasvícením je naprosto k neuvěření. I když mu lehce mrtvolný a neemociální charakter jeho hrdiny prakticky zakazuje výrazněji se herecky projevit, pouhá jeho přítomnost vás nutí přemýšlet nad tím, co je ten chlapec vlastně zač. Proč se přihlásil k Shinsengumi? Na co asi myslí? Dělá mu nebývalý zájem o jeho osobu dobře nebo ne? A co se skrývá za jeho lhostejnýma očima?

Asi nejslavnější z herců je Takeshi Kitano (Zatoichi, Battle Royale) v roli rozumného velitele Shinsengumi, Hijikaty Toshiza. Kdyby nic jiného, tak už jen jeho přítomnost dává znát, že film rozhodně za něco stojí.

Kdo nejvíce oslovil mně osobně, byl Masa Tommies jako špion Yamazaki. Tento herec má zcela jedinečné charisma, nedokázala jsem z něj ani na vteřinu odtrhnout oči. Starší pán u mě dokonce strčil do kapsy i androgyna Ryuheie Matsudu a to se vůbec netajím slabostí pro bishíky. No jo, někdy je takové charisma škaredého zjizveného starce lepší než bishík ^_^

A jako poslední tu je Shinji Takeda (LoveDeath) jako mladý kapitán Okita Soji, který ztvárnil Okitu přesně tak, jak jsem si jej vždycky představovala. Mladý, veselý a bezstarostný chlapík, ale ne zženštilý a jako jeden z mála ve filmu kdo není homosexuál. V průběhu filmu se moc neprojevuje, až na konci zjistíme, že jeho úloha byla větší, než se zdálo.

Gohatto je bezesporu zvláštní film. Je to podivná směs žánrů a vyprávěcích postupů, okořeněná nezvyklým tématem, zajímavým pohledem na japonskou kulturu a uvažování, skvělými herci, několika hezkými souboji a jednou extra krvavou popravou. Pokud nemáte vyloženě odpor k zobrazování mužské homosexuality a nevadí vám trocha koukání na hezký, pomalý film, kde nic nevybuchuje, nikdo neběhá po stropech a kde se nevyskytuje žádný avenger, který se všem pomstí a všechny zachrání, Gohatto by se vám mohlo líbit.

P. S: Jestli máte strach, že by vám sledování filmu o přítulných samurajích mohlo způsobit újmu na zdraví, nebojte se, není to zase taková hrůza. Je tam jen jedna kratičká erotická scéna a to se při ní navíc Sozaburo tváří tak „nadšeně“, že to asi stejně nebylo nic extra. Vymalovat nebo nevymalovat? ^_^

Kudou Shinichi (17) má ve svém věku už slušnou kariéru a mediální pověst (a hlavně pěkný ksichtík Oguri Shuna, s čímž tím souvisí i školní skříňka přeplněná zamilovanými dopisy od potrhlých spolužaček). Honosí se titulem „středoškolský detektiv“ a ve spolupráci s jinými detektivy už vyřešil nesčetně případů. Od malička hltal příběhy sira Artura Conana Doylea, Sherlock Holmes je jeho velký vzor a božstvo a to na něm zkrátka muselo zanechat následky. Také má kamarádku z dětství, karatistku jménem Ran a s naprosto nevinnými úmysly dedukuje, jakou barvu mívá její spodní prádlo, netuše, že dívka je do něj po uši zamilovaná. Zkrátka klasický, v oblasti citů k dívkám lehce nechápavý, sebestředný, ale vždy schopný své sobecké pohnutky vysvětlit tak, že vlastně myslel jen na dobro ostatních, pyšný na své schopnosti, všemi múzami políbený a trochu namyšlený intelektuální chlapec, který ve chvílích nouze vždy projeví smysl pro čest a pro přátelství (A taky vždycky všechny ochrání! Definitely!). A kromě toho je to ještě nadaný sportovec a s fotbalovým míčem dokáže zajímavé věci, jak se dozvíme v závěru.

A tenhle mladík, pro kterého je školní výlet ztrátou času, protože mnohem raději řeší detektivní případy a čte knihy sira Doylea, jednoho večera obdrží zprávu od tajemného neznámého, vystupujícího pod přezdívkou Kidnapper, který Shinichiho vyzývá na souboj. Na školním výletě mu začne unášet spolužáky a pokud jej Shinichi dokáže zastavit, vyhrál. Pokud ne, má smůlu, stejně jako unesení spolužáci. Pro chlapce je to samozřejmě výzva, které nedokáže odolat, výzva natolik lákavá, že psaní ani neodevzdá policii (což by zajisté každý normální člověk udělal) a rozhodne se přistoupit na Kidnapperovu hru. Ono slovní spojení „one-to-one-match“ (pro neangličtináře „souboj jeden na jednoho“) má na 90 % všech hrdinů tak magický vliv, že jim jejich čest a hrdost nedovolí výzvu odmítnout a ušetřit si tím hafo starostí a problémů.

Takže Shinichi na osudný školní výlet přece jen vyráží, aby vyzkoušel vlastní schopnosti a porazil tajemného Kidnappera. Žel bohu, Kidnapper taky není žádná máčka a Shinichi bude muset nastartovat všechny (dva) mozkové závity a využít všechny poznatky z Sherlocka, aby se nezpronevěřil svému titulu „středoškolský detektiv“ a zachránil všechny své spolužáky. Definitely!

Film měl premiéru v roce 2006 a je založený na slavné manze mangaky Gosho Ayamy, která začala vycházet v roce 1993 a stále neskončila. V roce 1996 ji následovala anime, která rovněž ještě neskončila a k dnešnímu dni čítá zhruba 470 epizod (podle serveru wikipedia.org). Mangu ani anime neznám, jen jsem si po shlédnutí filmu stáhla první volume z mangacesky, abych měla lehkou osobní zkušenost i s mangou a zjistila jsem, že live action se odehrává ještě předtím, než začíná manga (a je ukončena tak, aby na ni manga přímo navazovala). Jestli je tento příběh dále zobrazen v manze jako flashback, to bohužel opravdu netuším.

Abych se dostala k tomu, co je vůbec tento film zač. Inu – je to adaptace mangy, live action. Chcete vědět, jaký je rozdíl mezi normálním filmem a adaptací komiksu? V normálním filmu herci hrají normálně a celkově je po technické stránce velmi stravitelný. V live action (a tím tuplem v adaptaci školní komedie) se všichni předbíhají v tom, kdo hodí horší grimasu, kdo víc zaječí a kdo se mimickými a jinými výrazy přiblíží kreslené postavě. Ne, že by se na to nedalo zvyknout, ale chce to trochu trpělivosti a tolerance. A z toho mála, co jsem viděla, je Detective Conan jeden z těch stravitelnějších (mám obavy, že šok v podobě Lovely Complex live jen tak něco nepřekoná).

V hlavní roli uvidíme Oguri Shuna (např. Hanazawa Rui v Hana Yori Dango nebo Uchi v Gokusenu), což zajisté potěší hlavně ženské publikum (dobrá, nebudu to zapírat. Conana jsem si stáhla jenom proto, že jsem se dozvěděla, že tam hraje on ^^) a psychicky slabším kolegyním bych doporučovala připravit si zásoby ledu, vaty a dalších potřeb na zastavení nosebleedu, zvlášť ve scéně, kdy je Shinichi naštvaný, cool a má mokré vlasy ^^

Hlavní ženskou hrdinku hraje Tomoko Kurokawa, která nosí docela krátkou sukni (aby se mužská část publika necítila předchozím odstavcem opomíjená) a mnohé jistě zaujme i Mizukawa Asami (hrála např. v hororu Dark water), v roli podezřelé učitelky.

Možná vám už z úvodu došlo, že pokud chcete detektivku, kde si budete nervozitou okusovat nehty i na nohou, bude třeba zabrousit do jiných vod. Tento film je mnohem víc příjemné, nenáročné pokoukání, než nervydrásající drama, občas je dokonce malinko napínavý, hned od začátku je jasné, že všechno dobře dopadne a na konci nás čeká nechutně dlouhá vysvětlovací scéna, kdyby třeba náhodou divákům něco nedošlo. (Ano, jestli nesnášíte, když si nepřátelé navzájem začnou vysvětlovat své myšlenkové pochody, tak raději dejte ruce pryč nebo ten konec přetočte.) U závěrečné scény se jistě pobavíte, určitě u ní nic nepijte, protože vám hrozí nebezpečí udušení (s čímž mám samozřejmě osobní zkušenost, nikdy se nepoučím, že u podezřelých filmů nemám nic jíst ani pít) a jestli někdo umíte japonsky, můžete japonským filmařům napsat, že to, co lidé u anime a mangy ještě zkousnou, v hrané podobě nemusí nutně fungovat. (Až uvidíte, pochopíte, o čem mluvím. Kdyby náhodou ne, tak je to ta scéna, ve které mají důležitou úlohu časovaná bomba a fotbalový míč). A ještě jedna věc, která s filmem přímo nesouvisí – až několikrát během filmu a jednou dokonce ve velmi dramatické scéně začne hlas milé paní vyjmenovávat sponzory (McDonald a další, které jsem už zapomněla), hlavně se nerozčilujte. Nestojí to za to, i když já v tom okamžiku měla na tváři stejný výraz, jako Raito na tomto banneru.

Přes to všechno je Detective Conan dobrý film, pokud od něj nečekáte nic než hodinku a půl nenáročné zábavy, hezké hlavní hrdiny a nějaký ten lehký úvod do světa detektivologie. Já jsem se bavila víc než dobře, protože vím, že tyhle filmy je třeba brát trochu s nadsázkou a taky se mi líbil Oguri. Ano, mám povrchní důvody - co s tím udělám? ^^

A tři bonusy pro divačky (chlapci, raději na to neklikejte, budete jen znechuceni mou slepicoidností ^^ Ano, i já mezi ně občas patřím *blush*) 1, 2, 3

Svět na počátku 21. století je v krizi. Společnost se zhroutila. Proč? Děti se už dále nechtějí nechat ovládat dospělými a ti dostali strach. Zatím ti malí fracci jenom bojkotují školu, posmívají se dospělým a neposlouchají je a v krajním případě třeba zaříznou učitele, ale co když si jednou uvědomí svůj skutečný potenciál, spojí se a skutečně se proti dospělým postaví? Tak se daly velké hlavy dohromady a schválily zákon, který má mládež naučit respektu a skutečným hodnotám. Takzvaná školská reforma tisíciletí dostala název Battle Royale.

Nanahara Shuya to nemá v životě zrovna snadné. Maminku už dlouho nemá a tatínek si docela nedávno doma v ložnici hodil mašli. Nejlepší kamaráda Nobua mu prakticky vyrazili ze školy (když on ten hajzlík nařízl učiteli zadek). Ve škole ho už čeká jediná hezká věc – poslední společný školní výlet, jenže to chlapec ještě netuší, co si pro něj a jeho přátele ti dospělí podrazáci připravili. Jejich třída byla totiž vybrána jako letošní účastník programu Battle Royale. A tak jsou děti vyloženy na pustém ostrově o rozloze 10 km2 a roztomilá slečna na videokazetě vysvětluje pravidla: žádná nejsou. Ale domů se vrátí jen jeden. Každý dostane jídlo, vodu a zbraň a snažte se, mládeži. A ještě jedna věc. Ty obojky, které jsme vám přidělali na krk budou monitorovat všechny vaše pohyby. Pokud se nám nebude něco zdát, zmáčkneme tlačítko na dálkovém ovládání a máte z krku fašírku. Pokud se je budete snažit sundat, vyletí vám hlava do vzduchu. A jestli nebude znám vítěz do tří dnů, vybuchnou taky. Život je hra, tak hrajte o přežití.

A aby pan učitel, který měl třídu na starost dokázal, že to není hloupý žert nebo skrytá kamera, skončila jedna dívka s nožem v hlavě a Shuyův kámoš Nobu s kečupem místo krku dřív, než hra vůbec začala. No, abych to nezdržovala. Děti vyfasují batohy s proviantem a zbraněmi a jsou vypuštěny do terénu. Jak se ukáže, každá zbraň je jiná, aby se smazaly přirozené výhody některých z nich. Jenže když po vás začne spolužák šít z brokovnice a vy místo pořádného kalašnikova vytáhnete z tašky poklici od hrnce a vaše kamarádka dalekohled, náladu vám to zrovna nezvedne.

Z úvodu si snadno domyslíte, že nás čekají dvě hodiny masakrování, stříkajícího kečupu, brutálního násilí a vyvražďování teenagerů, ale ne ve stylu amerických masakrů motorovým šlehačem na zmrzlinu, ale ve stylu japonském a mnohem zábavnějším a zároveň mrazivějším a děsivějším. On je totiž rozdíl ve filmu, kde plastikovou blondýnku nahání maskovaný týpek s hákem místo ruky a ve filmu, kde žádný ohořelý mstitel s voskovou masku na ksichtě neběhá. Kde je vrahem člověk, se kterým jste hráli ve školce pexeso, kterému jste dávali opisovat domácí úkoly, se kterým jste vykouřili svou první cigaretu a který vás učil hrát na kytaru. Nikomu se nedá věřit. Co se stane z vašeho nejlepšího přítele, když mu hrozí smrt? A co vy? Budete se snažit přežít i za cenu, že ztratíte svou lidskost nebo to vzdáte a budete útrpně čekat, až vás dívka, kterou milujete, odpráskne jako krysu? Poznáte, kde jsou vaše hranice a hlavně kam až sahá vaše svědomí? Zabijete svého nejlepšího přítele?

Musím říct, že Battle Royale je film velice zvláštní. Má sice originální zápletku, na logice si však moc nezakládá a prvotní smysl celé vražedné hry trochu se trochu míjí účinkem. Tím myslím nápad, jak naučit mládež respektu - děti ve hře se to možná naučí, ale stejně všichni zemřou a ten jeden, který z toho pekla vyjde živý se stejně nebude moc přítelíčkovat se systémem, který ho donutil povraždit všechny kamarády. Stejně tak nad chováním některých postav občas zůstává rozum stát - neumím si představit, že se někdo během pěti minut změní z tlustého brýlatého šprta na monstrum bezostyšně vraždící spolužačky v minisukních, ale pravdou je, že zvládnout porazit čtyřicet lidí za dvě hodiny dá jistou práci a není část se štvát s rozervanou psychologií každého z nich.

Občas nastanou chvíle, kdy nevíte, jestli se smát nebo brečet, například když se chlápek rozstřílený jako řešeto postaví a jde zatelefonovat své staré a samozřejmě se film nevyhnul ani klasickým scénám, jako že záporáka může kropit pět lidí samopalem, ale on se všemu vyhne a postupně je všechny odpráskne, při pádu ze srázu se sekyrka zabodne do hlavy tomu špatnému a zbraně hrdinů není třeba dobíjet, i když ty nedůležité charaktery i tahle smůla občas potká. Také přijde řada na milostné drama, nějaké ty výpotky typu „budu tě chránit až do konce“ a i z hlavního záporáka na konci udělají skoro politováníhodného dědečka (což na mě bohužel nezabralo, takových už jsem viděla ^^).

Čím mě film mile překvapil je to, jak dokázal z bandy bezejmenných tváří udělat během krátkého času charaktery, jejichž jména jsem si dokonce zapamatovala. Nanahara Shuya je prostě klaďas od začátku do konce, hraje ho Tatsuya Fujiwara, který je opravdu sympaťák (a to je asi hlavní vada jeho Raita z Death notu), hlavní ženská hrdinka Noriko (Aki Maeda) se sice celou dobu tváří jen vyděšeně či roztomile a občas omdlí, aby si ji mohl Fujiwara trochu osahat, ale pořád je nesmírně přirozená, dívka jménem Mitsumi si vás zaručeně omotá kolem prstu a Chigusa (GoGo z Kill Billa) je ve žluté teplákovce prostě nezapomenutelná, i přesto, že začne a skončí během asi pěti minut.

Také se tu potvrzuje, že nemůže být japonský film bez tajemného přeloženého student, v Battle Royale jsou dokonce dva – sympatický drsňák a vítěz minulé hry Kawada a hlavně ta největší krysa – zrzavý týpek Kiryama s manga vrabčím hnízdem na hlavě a cool výrazem, který s přehledem zabije každého koho potká. Velice působivý byl také poněkud psychopatický učitel Kitano, který měl celou akci na starost, ale ten si to u mě svým závěrečným výstupem trochu zkazil.

Zhodnotit Battle Royale je těžké. Můžete ho brát jako krvavou podívanou a těšit se z pohledu na dívenky v minisukních šíjící po sobě ze samopalu, doprovázenou geniálním hudebním doprovodem nebo ho můžete brát jako poselství a filozoficko-psychologickou studii. Můžete na něj hned zapomenout nebo nad ním můžete ještě týdny přemýšlet. Můžete ho přehlížet jako film s naivními úvahami a falešným hrdinstvím nebo ho můžete vzít vážně. Já osobně na něj nemůžu přestat myslet a ihned po shlédnutí jsem jej zařadila mezi svůj žebříček top ten. Vám můžu říct jediné – podívejte se a utvořte si vlastní názor. Ale určitě se podívejte.