Ve středověku (respektive v nějaké fiktivní době podobné středověku) se to v Japonsku řezalo hlava nehlava. V potocích místo vody tekla krev, na polích hnily mrtvoly. A stalo se, že jeden hodný pán jménem Daigo Kagemitsu, toho času vojevůdce a lord jedné ze znepřátelených stran, už nemohl vydržet, že nedokáže svého protivníka Kanayamu srazit na kolena a odhodlal se k ošklivému kroku. Uzavřel smlouvu s démony. Ti mu přislíbili vítězství a vládu a on jim za to dá svého syna. Tedy ne celého. Stačilo jim 48 kousků chlapcova těla, které si rozdělili mezi sebou. Když se "zbytek" dítěte narodil, nebyl to moc vábný pohled. Proto matka poslala miminko v košíku po řece a doufala, že tím se všechno zamete pod koberec.
V této chvíli by jistě bylo originální, kdyby chlapce třeba sežraly ryby - jenže to by nebyla žádná fantasy. Takže originální nebudeme. Zmrzačené miminko vytáhl z vody čaroděj Jukai a rozhodl se mu pomoci. Vzal děcko domů, pak zašel do sousední vypálené vesnice, posbíral pár mrtvol (domů si je donesl v nůši na zádech) a z nich ušil dítěti tělo. Samozřejmě nesmrtelné, samouzdravovací a vybavené pěknými vychytávkami, třeba sundávacími pažemi s ukrytými čepelemi. A chlapec, ač zůstal hluchý, slepý a němý, mohl alespoň žít.
Uplynulo 20 let. Z prokletého mrzáčka je dospělý muž (a musím podotknout, že mu adoptivní táta ušil skvělé tělo ^_^). Teď je potřeba ho poslat za nějakým dobrodružstvím, takže starý čaroděj jde z cesty (čti: umírá) a mladý Hyakkimaru má volné ruce pro vykonání své pomsty. Je třeba vybít všech 48 stvůr, získat zpátky ukradené kousky, vyřešit nějaké ty rodinné vztahy a najít si holku. Na 139 minut stopáže je to víc než dost. ^_^
Dororo je zbrusu nový vysokorozpočtový snímek z roku 2007, který vznikl na motivy stejnojmenné kultovní mangy Tezuky Osamu. Točil se na Novém Zélandu, takže japonskými exteriéry se moc nepokocháte. Stál kolem 40 milionů dolarů, ale těžko říct, kde ty prachy jsou - ve zvláštních efektech rozhodně ne.
Po počátečních peripetiích ohledně Hyakkimaruovy minulosti se mladý samuraj nedobrovolně spřáhne s odrzlou zlodějkou Dororo a společně se vydávají na lov démonů. Právě ti jsou jeden z aspektů, které vás zaručeně pobaví. První dvě nebo tři nestvůry ještě celkem ujdou. Jsou trochu směšné, ale dají se snést a dokonce s odřenýma očima i brát vážně. Pak nastoupí na scénu gumový skákající ještěr, který jako by utekl z pod meče nechvalně proslulému seriálovému Zaklínači, musíte si dát kuřpauzu, abyste to trochu rozdýchali. Co si budeme povídat - vizuální stránka je zdaleka nejslabší stránkou Dorora. Je to jako byste sledovali trikový film ze 70. let. Z Krakena šel větší strach.
Co ale filmu nelze upřít - i přes hrůzné laciné efekty jsem se bavila. Je to totiž snímek zábavný, ne-li přímo srandovní. Děj skvěle odsýpá, obsahuje na japonské poměry podprůměrné množství diskuzí o ničem a o nesmrtelnosti veverky, hlavní hrdina předvádí pěkné "matrial arts" a jeho katany jen sviští (jen škoda, že nemůže kopat do lepších věcí než gumový ještěr), dělá ultra drsňácké pózy a vrhá dramatické podhledy se zapadajícím sluncem v zádech a celé je to pěkně naivní, nenáročné a oddychové. Během prvního dílu (ano, chystají se další dva. Zbylo totiž ještě 24 démonů) získá zpátky ruku, oči, ucho, nohu, játra (pěkně je vyzvrací), hlasivky, srdce a soudě podle posledních pěti minut i nějaké ty soukromější partie. Autorka jedné anglické recenze řekla, že by bylo velmi zajímavé sledovat, jak mu roste třeba mozek. V tom případě by prý s koupí lístků na další díly neváhala ani vteřinu. V tomto s ní naprosto souhlasím.
Z herců si zapamatujte hlavní dvojici, protože oba z plátna prakticky neslezou a ostatní postavy (moc jich není) se žalostně choulí v jejich stínu. V hlavní roli uvidíme Tsumabuki 
Satoshiho, znát ho můžete například z dorama Orange Days nebo filmů 69 či Josee, the tiger and the fish.. Nebudu se raději zmiňovat o tom, že je ďábelsky sexy, protože jestli mě aspoň trochu znáte, tak vám musí být jasné, že na film se škaredými herci bych se nedívala ^_^. Naštěstí není jen hezký, ale umí i dobře hrát, zvláště potom, co mu narostou oči a už nemusí dělat slepého.
Hlavní hrdinku si zahrála Shibasaki Kou, známá třeba z brutálního Battle Royale. Se Satoshim také hrála ve skvělém romantickém dramatu Orange Days. Její postava je sice poněkud otravná (Můj bratr na její adresu řekl: „Jednou by mi takhle zařvala do ucha a zabil bych ji.“), ale se zamlklým Hyakkimaruem dobře ladí. Mluví o sobě v mužském rodě a nosí prazvláštní sukni, která se jí nevyhrne ani když lítá vzduchem hlavou dolů. Z dalších ubožáčků, kteří si ve filmu štěkli jsou to hlavně Yoshio Farada jako čaroděj Jukai nebo Kiichi Nakai alias Daigo Kagemitsu, hlavní záporák a Hyakkimaruův biologický taťka.
Sečteno a podtrženo - nečekejte Pána prstenů, dechberoucí 
oblety monstrózních budov a mrazivé orchestry. Dororo je spíš komediálně laděný snímek, který rozhodně není čím, za co se prohlašuje (za velkolepou epickou fantasy), ale potěší a hlavně pobaví. No řekněte, komu by se nelíbil čaroděj, kterému z nůše trčí všemi směry oškubané ruce a nohy? Navíc má hezký soundtrack a úvodní píseň FAKE v podání kapely Mr. Children byla v Japonsku nejposlouchanější skladbou roku.
Pravdou je, že kdybych měla vzít v potaz všechny aspekty (jako efekty, předvídatelnost zápletky) tohoto „díla“ a objektivně je zhodnotit, bylo by to s bídou na 50 %. Ale mě to bohapustě bavilo. Dokonce i podruhé a potřetí (při překládání jsem na to musela kouknout víckrát). A navíc filmů žánru fantasy není zase tolik, abychom si mohli vyskakovat. Chce to jen větší toleranci ke gumovým příšerám, gumovým zbraním a podobně. Já ji měl a těch dvou hodin jsem ani v nejmenším nelitovala a z tohoto, čistě soukromého hlediska, dávám devět hvězdiček z deseti. ^_^
0 komentářů:
Okomentovat