Sexuální harašení a la Japonsko...

Četla jsem před pár lety Noční hlídku od Terryho Pratchetta. Městští strážníci v čele s kapitánem Elániem tam měli zajímavý způsob, jak donutit zločince k přiznání. Prostě je svázali, svlékli a nalili jim zázvorové pivo přímo do ***. Kapitán Elánius měl ovšem štěstí, že se mu nedostal pod ruce John Nimmi, epizodní záporák z Boku no sexual harassment, protože ten byl flašku piva v zadku jen ocenil. Ano, při sledování Boku no sexual harassment jsem trpěla, až mi zkudrnatěly vlasy. A teď budete trpět vy!

YAOI WARNING! Text není vhodný pro čtenáře mladší patnácti let a anime není pro nikoho pod osmnáct. Rovněž nevhodné pro občany trpící homofobií, alergií na zoufalý kníkot, nízkým či vysokým tlakem, a dále pak pro těhotné ženy a osoby, které mají kladný, naivní a ničím nezkažený vztah ke kukuřici.

Mochidzuki Junya – ve sprše předvádí pózy, při kterých Robert Rosenberg měkne závistí, ale zato má vlahá, nevinná kukadla a traumata z dětství, kdy zavřel broučka do zavařovačky a utopil ho v potoce. Teď už dospěl a snaží se broučímu traumatu uniknout tak, že si hledá práci, aby zabavil své zmučené svědomí. Ubožák netuší, že brzy se bude bavit až moc. Nastoupí jako sekretář/ka Mocného Bohatého Vysokého Silného Cynického Drastického Byznysmena s Velmi ale Opravdu Velmi Úzkýma očima. Ten se jmenuje Kazunuri Honma, krycím jménem Kanou-san (Okane ga nai), protože, jak jsem šokována zjistila, měli stejného dabéra. (Říkejte si co chcete, ale seiyu Juurouta Kosugi to u mě má spočítané.) Mochidzuki Junya není gay. Jeho šéf bohužel ano. Jeho šéf je bohužel také větší, silnější a má užší oči. A křehký Mochidzuki-kun záhy zjišťuje, že jeho pracovní náplň nezahrnuje jen rozesílání obchodních dopisů, zvedání telefonů a vaření kávy, nýbrž i jisté osobní služby šéfovi. A to není všechno. Honmův žebříček hodnot je přibližně takový: 1. – peníze, 2. – peníze, 3. – peníze… 1 234 456. – ostatní lidé. Takže se vůbec nestydí prodávat milého Mochidzukiho jako sexuální hračku starým plesnivým obchodním partnerům, popřípadě starým plesnivým obchodním partnerův se zálibou v SM, popřípadě zářivým německým blondýnům s uhrančivýma modrýma očima, popřípadě komukoliv, kdo o firemního ukeho projeví zájem.

Kromě toho se vám tu velmi rozšíří obzory o tom, co vše lze provádět s kukuřicí, že do lidského konečníku je možné nalít litr bourbonu, aniž by postižený do deseti minut zemřel, že i drsní sadomasochisti si občas obléknou dámské plavky, že lidský jazyk může mít pohyblivost i barvu chobotnice, že sliny jsou pružné jako polotekutý silikon a že o chlapci, který roztáhne nohy každému, se i zkušení vilní chlípníci mohou upřímně domnívat, že je panic. Samozřejmě za předpokladu, že má dostatečně široké laní oči, což Mochidzuki má. Dále nás čeká dramatický milostný n-úhelník, melancholické flashbacky plné poetických záběrů na panensky čistý japonský venkov a dokonce jedna zvláště dojemná scéna typu: lehl si do loďky a umřel. Buch buch buch! *okamžik napětí* Néé, neumřel! *všeobecná úleva* Co se týče cenzury, rozkostičkované není nic, ale žádné orgány neuvidíte. Pokaždé jsou něčím „vkusně“ zakryty, většinou Mochidzukiho hlavou.

Zdá se vám to zajímavé? Teoreticky by mohlo být. Prakticky jsou to tři půlhodinové epizody koncentrované nudy. Navíc je z roku 1994, čemuž odpovídá styl kresby, takže tu hrůzu nevyváží ani pohled na krásné chlapce. A děj? Shrnula bych jej parafrází rozhovoru, který jsem při sledování vedla po icq s Tinusou:

Taylor: „Nestíhám číst titulky, jak si s tebou píšu, o co tam jde?“ (na konci první OVA)

Tina: „Nastoupil do firmy a dává šéfovi.“

Taylor: „…aha.“

Střídají se tam dvě sekvence – nudné, nudné a ještě nudnější obchodní kecy, případně Mochidzukiho nesmírně intelektuální myšlenkové pochody a sex. V tom se předvádějí různí chlíváci (pokaždé nějaký jiný) a Mochidzuki (ten bohužel vždy). Proč bohužel? Když odhlédnu od všech klasických negativních faktorů, jako že je hypernevinný, hyperněžný, hyperlaskavý a hypersexy a má hyperúzký konečník, je tu ještě jeho hyperpříšerný hlas. Kawashikuru Tsutomua jsem ještě v ničem jiném neslyšela, takže nemohu posoudit, zda je tak hrozný pořád nebo měl jenom den blbec. Ale jeho pískot / kníkot / neidentifikovatelný hlasový projev v erotických i běžných scénách byl tak otravný, že jsem si rvala vlasy hrůzou. Mochidzuki je typ, kterému ze srdce přejete, aby ho oškliví seme znásilňovali tak, že zdechne bolestí. Lezl mi na nervy ještě víc než to okaté kawaii z Okane ga nai a to už je co říct.

Proč jsem se na to dívala? Proč? Proč jsem zabila hodinu a půl života? Chtěla jsem napsat recenzi. Vy, kteří recenzi napsat nechcete, se tomuto hitu obloukem vyhněte. Boku no sexual harassment vám nic nedá. Nebyl natolik morálně vyhrocený, abych se u něj hystericky smála (jako u Boku no Pico) ani nebyl tak vizuálně nechutný, abych si vyděšeně zakrývala oči (jako u Legend of Blue Wolves). Boku no sexual harassment je nic. Ztráta času. Zoufalost. Toto není anime pro lidi a už vůbec ne pro lidi ve stavu střízlivém. Tři OVY o velkém ničem a navíc už nikdy nepozřete kukuřici. Začínám mít pocit, že yaoi anime (na rozdíl od mangy) jsou jedno vedle druhé jen hromada splašků. A klidně si na mě za tenhle výrok můžete počkat a dát mi deku. Nezaleknu se.

0 komentářů:

Okomentovat