„A to?“
„Zařídit, abys přestal vypadat – a páchnout – jako pasák vepřů.“ Nejrůznější tekutiny, které se v bažině přelévaly, na něm ulpěly v pozoruhodném abstraktním vzoru. Mohl by se nechat zarámovat a pověsit na stěnu v nějakém snobském obývacím pokoji.
Zamračil se a přikývl. „Ano. Očisti mě. Musí existovat nějaký způsob.“
„To je pravda.“
Možná jsem ho neměl jen tak popadnout a strčit do řeky. Temže není o moc čistší než ten močál, kterým jsme se brodili. Ale aspoň ho to spláchlo z nejhoršího. Asi minutu jsem ho usilovně máčel, a když jsem ho zase vytáhl, z nosu mu stříkala voda. Vydal nějaký bublavý zvuk, kterému nebylo moc rozumět. Ale zkusil jsem to odhadnout.
„Ještě jednou? Ty jsi vážně důkladný.
Po dalším vymáchání vypadal jako nový. Opřel jsem si ho do stínu pod betonový násep a nenápadným Plamenem mu usušil oblečení. Vhled mu to vylepšilo, i když náladu kupodivu ne – jeden holt nemůže mít všechno.
Když jsme tu maličkost vyřídili, vydali jsme se dál a došli na nádraží včas, abychom chytili první ranní vlak na jih. Ukradl jsem na pokladně dvě jízdenky, a zatímco železničáři marně hledali po nástupištích rudolící jeptišku s příjemným vystupováním, pohodlně jsem se uvelebil na sedadle. Vlak se rozjel. Nathaniel se usadil v jiné části vagonu – zdálo se mi, že dost uraženě. Ta improvizovaná hygienická vložka ho moc nerozveselila.
Mám pocit, že než vyjde nový Artík, budu vás otravovat Bartimaem. Nějakou dobu mi to určitě vydrží, protože za ten necelý měsíc jsem stačila přečíst sotva jeden díl (zasraná škola), ale na druhou stranu, aspoň si to pořádně užiju, ne jako Jméno větru.
Objevila jsem kouzlo vědecké knihovny a že tam mají víc fantasy než v normální knihovně. Vždycky je to pak děsná sranda, když si půjčujete hromadu pokleslých knížek o malých čarodějích, kolem vás samí strhaní chudáci s tříkilovýma právnickýma a ekonomickýma bichlema a vy na ně koukáte s povýšeneckým výrazem typu „co čumíte, já přece píšu vědeckou práci o fantastické literatuře pro mládež!“, a přitom se nemůžete dočkat, až padnete v autobuse na sedačku a pustíte se do vzdychání, jak je ten hlavní dvanáctiletý hrdina sežratelnej.
Nat and Bart by *Rinian on deviantART
Vtělení kawaiismu. Pusťte mě na ně s růžovou dekou.
Bartimaeus and Nathaniel by ~TheoBain on deviantART
__Nathaniel and Bartimaeus 2__ by ~G09 on deviantART
Bartimaeus Expressions by ~DeeLeaf on deviantART
commoner, demon, magician by ~briarthorn on deviantART
London rain by *Faqy on deviantART
Happy Halloween by ~festivewind on deviantART
Ptolemy and Bartimaeus by ~Harlequin-Romance on deviantART
Nathaniel by ~charter-magic on deviantART
představit, jak dopadl. („Tvůj bráška dostal samé jedničky, musíš se snažit, abys byl stejně skvělý, jako on!“) Vyrostl z něj suchopárný, samotářský mladík, který tráví život nad knihami a učením. Studuje právo, chodí v černé, s nikým se nebaví a všichni ho mají za nechutného šprta a upjatého podivína.
fandíte, divže si neodkrvíte palce. Jejich nepřeslazený vztah je dokonalý, připomínají psa a kočku, ale samozřejmě co se škádlívá...
taky měla sto chutí vykousnout z monitoru a pořádně ho požmoulat. 
Chudáček Katsura trpí chronickou nervozitou a jedinou pomoc proti tomu představuje Sou – Katsura se vždycky uklidní, když ho Sou obejme, a někdy se mu pak podaří i trefit terč. Blbeček Katsura je ale tak nevinný, že pod tímhle objímáním vidí jen čistě kamarádské objímání, zatímco Sou by to rád posunul o kousek dál. Zároveň však nechce Katsuru do ničeho tlačit a občas se snaží dramaticky odejít z Katsurova života, aby ho nějak netento, sebemrskač jeden. (Přirozeně mu to nikdy dlouho nevydrží.) A o tom to celé je, a pak ještě o tom, že po Katsurovi touží pár dalších spolužáků a kolemjdoucích a Sou na ně žárlí.
jejich první polibek a užívám si to nesmělé jiskření, jenže to se v té manze musí dít i něco jiného (nebo vtipkovat nebo se vyrovnávat s TTD – tragickými traumaty z dětství. Od yaoi děj neočekávám, od shonen-ai naopak ano.). Tady jsem si vážně přála, aby už seme na toho ušláplého vola skočil a pořádně ho *** a *** do ***. Ptáte se, o co tam vůbec šlo? Katsura kňučí, že je k ničemu a že bez Soua si ani tkaničky nezaváže. (True.) Sou trpí OO (ohavnou ohleduplností), takže nejenže Katsurou ani jednou nehodí o zeď (Hanbaa!), ale omlouvá se mu za každou pusu, při které Katsura dělá „aaah, p-please, stop... nngh...“. Občas se do toho připlete rival v lásce a snaží se Katsuru objímat nebo líbat, Sou do toho pokaždé vběhne (ať jsou Katsura s Rivalem kdekoliv, třebas i na sportovním táboře na opačné straně Japonska a navíc v lese), a ne, že by Rivalovi rozbil hubu, ale stáhne se a jde se užírat do kouta, aby náhodou Katsurovi nemusel vynadat.
