Shakugan no Shana

Sakai Yuji bydlí v domku se svou maminkou, právě nastoupil na střední školu a vůbec je to úplně obyčejný japonský klučina. Tedy byl. Už není. Ale on to ještě neví. Pak se ale realita rozhodne přestat si s ním hrát na schovávanou a udeří na něj stejě tvrdně jako exekutor na neplatiče vodného a stočného. Stane se to během jedné mírumilovné cesty ze školy - svět kolem něj najednou dostane jiný nádech a všichni kromě Yujiho jakoby zamrznou v čase. A jako by tohle už samo o sobě nestačilo na týdenní pobyt v léčebně pro mentálně labilní spoluobčany, plně hrazený pojišťovnou, objeví se tu přerostlé mimi, vážící přibližně čtyři metráky, v doprovodu koule vytvořené z desítek lidských hlav a společně začnou požírat nebhybné obyvatelstvo. Hezká scéna to každopádně není, ale právě v okamžiku, kdy se má Yuji stát dalším chodem nenažraného děťátka, objeví se tu malá holka s ohnivými vlasy, rudýma očima a hlavně mečem, kterým si obě zrůdky jaksepatří naporcuje. Přece si nenecháme hlavního hrdinu zabít hned v prvním díle, ne? I když...

Svět se vrací do normálu. Lidé na ulici pokračují ve svých činnostech, jako by se nic nestalo. Ale ti, na kterých si ony dvě obludy pochutnávaly, mají v hrudích modré pochodně - včetně Yujiho. Yuji je samozřejmě zvídavý hoch a nechce nechat sebe ani nás diváky ošidit o vysvětlení. Jeho rudovlasá zachránkyně, které teď vlásky dlouhé až na paty hezky zčernaly, se zprvu k vysvětlování moc nemá, nicméně zbavit se Yujiho je asi stejně snadné jako přinutit partu bleach skákat přes švihadlo, a proto se chlapcovu vyjevenému pohledu rychle poddá. Věc se tedy má asi takhle: svět už dávno není, co býval. Byl překryt Guzou, jinou dimenzí, která má samozřejmě své vlastní obyvatele. Jsou to Guze no Tomogara /králové Guzy/ a tzv. Rinne, kteří těm prvně jmenovaným přisluhují, pochlebují, lížou paty, shánějí potravu a takové ty další běžné poddanské povinnosti. Jenže právě s tou potravu je to trošku problém. Guze no Tomagara se totiž neživí ničím jiným než lidskou existencí, přesně jak to mladý Sakai-kun viděl na vlastní oči. Samozřejmě, jak to bývá ve všech kulturách, ne všeichni Guze no Tomagara jsou nenažraní bastardi. Jsou tu i takoví, kteří si uvěomují, že rovnováha mezi oběma světy by se neměla porušovat, protože pak by všechno mohlo udělat jedno velké BUM a nebyla by ani země ani
Guza. O rovnováhu se stará cech žen-bojovnic zvaných Flame Haze. Ty s těmi "rozumnými" Guze no Tomogara uzavřely pakt a s jejich pomocí pak bojují s těmi, kteří by se jen krmili a krmili a na rovnováhu nehleděli.

A aby toho nebylo málo, jsou tu ještě věci, kterým se pracovně říká "Torch" neboli "Pochodeň". Jsou to ti, kteří mají po útoky Tomogarou v tělíčku modrou lampičku. Tyto bytosti jsou jen nahrážky za lidi, kteří při útoku zahynuli. Aby nevnikla panika, že najednou zničehonic zmizí desítky lidí, používají Flame Haze právě Torche, kteří pak mizí postupně a toho už si nikdo nevšime. Když Torch vyhoří, jeho existence jakoby neexistovala a nikdo se na něj nepamatuje - včetně jeho nebližších.

Náš hrdina je tedy Torch. Pamatujete, jak jsem říkala, že hlavního hrdinu nikdo v prvním díle zabíjet nebude? Přesně tak, on byl totiž mrtvý už dávno před začátkem příběhu. Jenže on to chlapec není obyčejný Torch. Je to Mistes, tedy Torch, který se dokáže pohybovat ve Fuzetsu (jiná dimenze, kde všichni ostatní lidé zamrznou a Flame Haze může v klidu bojovat s Tomogarou, aniž by ji nikdo rušil). Bohužel, či spíš bohudík, Yuji není ani obyčejný Mistes. Má v těle ukryt jakýsi poklad, který mi každou půlnoc znovu rozsvítí skomírající plamínek pochodně. Yuji má tedy před sebou jistou budoucnost, i když už je dávno mrtvý. Shana, dívka, která Yujiho zachránila, se rozhodně, že si ho trochu pohlídá (nakonec, poklad je poklad, ne?) a nalifruje se nejen do jeho baráku (mamku si brzo omotá kolem prstu), ale taky do jeho školy. Místo hustého atmosférického hororu, jak se zprvu zdálo, tu máme trochu ozvláštněnou romantickou komedii, ale zábava je to pořád.

Sledujeme Shanu, jak se učí žít v lidském světě, který vůbec nechápe a nezná a občas působí jako E.T. vypuštěný z léčebny pro choromyslné. Rozvíjí se její vztah s Tujím a zbytkem banky, která se kolem nich seskupí (tj. hlavně parta japonských puberťáků – spolužáků, jedna extra vyvinutá a v jednom kuse v lihu naložená Flame Haze a její speciálně perverzní Tomogara v podobě evangelické knihy, Marcosius… a časem ještě pár dalších ztracených existencí, jak to v anime bývá). I Yuji nakonec není takový ňouma, jak se zprvu zdál, jen co se trochu oťuká, už Shaně pomáhá proti Guze no Tomogara bojovat. A nic, samozřejmě, nebude zadarmo.

Shakugan no Shana, jedna z novinek loňského roku, je velice hezká, i když občas poněkud nevyvážená anime, ve které najdete přehršel úžasných věcí, ale i velkou spoustu chyb. Jednou z nich je právě ohromná atmosféričnost, která vás v prvním díle nabudí k očekávání úplně jiného stylu, než jaký se z toho nakonec vyvine. Prvních pár dílů se ještě jakž takž drží v rovině nabušeného depresivního hororu, to ale časem začne ustupovat právě romantické komedii a někde v polovině se zlomí docela a tam nás čekají epizody jako „PLAVECKÝ ZÁVOD“ nebo „SHANA, YUJI A POLIBEK“. Ne že by nebyly zábavné, to jsou velice, ale přece jen působí tak trochu mimo mísu. Naštěstí pak začíná atmosféra znovu houstnout, ale už nikdy nedosáhne takové obskurnosti a pokřivenosti, jak tomu bylo při prvním útoku Tomogary. Ano, možná to bude napínavější, ale už je tak sugestivní jako dřív.

Anime od prvopočátku působní dojmem, že se bude jednat o ucelenou story s jedním příběhem a jedním extra nechutným zabijákem, ale tohle domnění je mylné. Čeká nás více dějových kapitol a to je právě kámen úrazu. Ne kapitoly. Ti záporáci. Alespoň první dva, respektive tři. Že jsou extra nechutní, to je pravda. Bohužel ne tím žádaným, charismatickým způsobem, alespoň pro mě ne. Možná jsem si moc zvykla na týpky typu Aizen z Bleache nebo Vicious z Cowboye Bebopa, ke kterým člověk prostě musí cítit respekt. Co ale cítit k mírnému, něžnému až éterickému fetišistovi s bílými vlasy a v bílém obleku, který se v jednom kuse mazlí se svou oblíbenou mluvící panenkou, div že si ji nestrčí do kalhot, to vážně nevím.To už doktor Muraki z Yami no Matsuei, král všech anime slizáků, je proti tomuhle maníkovi hebký a příjemný na dotek jako svetr z prachové srsti malých koťátek. On se ale fetišista na první příčce anime slizošů udržel jen tak dlouho, dokud ho z ní neskopli ti dva, kteří nastoupili na jeho místo hned v druhé kapitole. Roztomilý páreček blonďatých sourozenců nadýchaných a růžových jako cukrová vata, mající vskutku blitíhodný rituál olizovat si navzájem drobečky nejen z naducaných tvářiček, ale i zoubků a dalších hlubin dutiny ústní, samozřejmě při produkci slin, za níž by se nemusel stydět ani mentálně retardovaný buldok mého souseda. Věřili byste, že existuje ještě vypatlanější klučina než Josua z Chrno Crusade? Ujišťuji vás, že bratříček Tomogara jej hravě strčí do kapsy. Osobně zastávám názor, že záporák může být perverzní a úchylný jak chce, ale přece jen musí mít jistou úroveň, což tahle banda rozhodně nemá. A já nemám ráda prvoplánovité oslintávače a panenkofily se stejným charismatem, jaký má vykuchaná ropucha. Ještě štěstí, že ti další už jsou o něco lepší.

A teď k těm veselejším věcem. Co je na seriálu opravdu úžasné, je vykreslení charakterů, zvlášť jak hlavní hrdinky Shany. Seznamujeme se s ní jako s chladnou a nepřístupnou bojovnicí, brzy však zjišťujeme, že je to ještě dítě, které nemá žádné zkušenosti se světem a všechno včetně mezilidských vztahů je pro ni španělská vesnice. Zároveň se proti své vůli zamilovává do Yujiho, je z nového citu celá zmatená a moc dobře chápe, že tenhle vztah nemůže fungovat, protože Yujiho pochodeň může každou chvíli dohořet. To vše jí ale nebrání přivlastňovat si chlapce pro sebe a podléhat zuřivým záchvatům kdykoliv se na obzoru objeví jiná dívka. Dobrou zprávu mám i pro notorické vyznavače milostných trojúhelníků, ten tady samozřejmě nemůže chybět!

Po technické stránce je seriál velmi hezky vyvedený. Postavy sice mají opravdu přehnané oči, žádný nos ani ústa a vlasy často dosahují až k patám, což v kombinaci s tajemnou atmosférou runových kouzel, podivných obrazců a plamenů působí poněkud zvláštně, nikoliv však špatně. Čas od času se sice objeví postava, která je vyloženě kýčovitá (Tomogara Shiro), ale to je možné odpustit.

To samé platí i pro hudbu. Navzdory celkem běžnému a neoriginálnímu openingu má seriál skutečně pěkný zvukový doprovod na způsob křesťanských chorálů, které půvabně dodávají celkové atmosféře ten správný, tajemně purpurový nádech. A první ending je přímo fantastický. Jsem zaměřená spíše na openingy a konečné znělky mě většinou nechávají chladnou, tady je tomu naopak.

Shakugan no Shana je zajímavé dílko. Ne tak docela romantická komedie, ne tak docela horor, má od všeho kousek, i když to časem trochu skřípe, každopádně je to pořád zábava. Dávám 70 %, což je vysoký nadprůměr, plus doporučení, že to opravdu stojí za to!

0 komentářů:

Okomentovat