Nanahara Shuya to nemá v životě zrovna snadné. Maminku už dlouho nemá a tatínek si docela nedávno doma v ložnici hodil mašli. Nejlepší kamaráda Nobua mu prakticky vyrazili ze školy (když on ten hajzlík nařízl učiteli zadek). Ve škole ho už čeká jediná hezká věc – poslední společný školní výlet, jenže to chlapec ještě netuší, co si pro něj a jeho přátele ti dospělí podrazáci připravili. Jejich třída byla totiž vybrána jako letošní účastník programu Battle Royale. A tak jsou děti vyloženy na pustém ostrově o rozloze 10 km2 a roztomilá slečna na videokazetě vysvětluje pravidla: žádná nejsou. Ale domů se vrátí jen jeden. Každý dostane jídlo, vodu a zbraň a snažte se, mládeži. A ještě jedna věc. Ty obojky, které jsme vám přidělali na krk budou monitorovat všechny vaše pohyby. Pokud se nám nebude něco zdát, zmáčkneme tlačítko na dálkovém ovládání a máte z krku fašírku. Pokud se je budete snažit sundat, vyletí vám hlava do vzduchu. A jestli nebude znám vítěz do tří dnů, vybuchnou taky. Život je hra, tak hrajte o přežití.
A aby pan učitel, který měl třídu na starost dokázal, že to není hloupý žert nebo skrytá kamera, skončila jedna dívka s nožem v hlavě a Shuyův kámoš Nobu s kečupem místo krku dřív, než hra vůbec začala. No, abych to nezdržovala. Děti vyfasují batohy s proviantem a zbraněmi a jsou vypuštěny do terénu. Jak se ukáže, každá zbraň je jiná, aby se smazaly přirozené výhody některých z nich. Jenže když po vás začne spolužák šít z brokovnice a vy místo pořádného kalašnikova vytáhnete z tašky poklici od hrnce a vaše kamarádka dalekohled, náladu vám to zrovna nezvedne.
Z úvodu si snadno domyslíte, že nás čekají dvě hodiny masakrování, stříkajícího kečupu, brutálního násilí a vyvražďování teenagerů, ale ne ve stylu amerických masakrů motorovým šlehačem na zmrzlinu, ale ve stylu japonském a mnohem zábavnějším a zároveň mrazivějším a děsivějším. On je totiž rozdíl ve filmu, kde plastikovou blondýnku nahání maskovaný týpek s hákem místo ruky a ve filmu, kde žádný ohořelý mstitel s voskovou masku na ksichtě neběhá. Kde je 
vrahem člověk, se kterým jste hráli ve školce pexeso, kterému jste dávali opisovat domácí úkoly, se kterým jste vykouřili svou první cigaretu a který vás učil hrát na kytaru. Nikomu se nedá věřit. Co se stane z vašeho nejlepšího přítele, když mu hrozí smrt? A co vy? Budete se snažit přežít i za cenu, že ztratíte svou lidskost nebo to vzdáte a budete útrpně čekat, až vás dívka, kterou milujete, odpráskne jako krysu? Poznáte, kde jsou vaše hranice a hlavně kam až sahá vaše svědomí? Zabijete svého nejlepšího přítele?
Musím říct, že Battle Royale je film velice zvláštní. Má sice originální zápletku, na logice si však moc nezakládá a prvotní smysl celé vražedné hry trochu se trochu míjí účinkem. Tím myslím nápad, jak naučit mládež respektu - děti ve hře se to možná naučí, ale stejně všichni zemřou a ten jeden, který z toho pekla vyjde živý se stejně nebude moc přítelíčkovat se systémem, který ho donutil povraždit všechny kamarády. Stejně tak nad chováním některých postav 
občas zůstává rozum stát - neumím si představit, že se někdo během pěti minut změní z tlustého brýlatého šprta na monstrum bezostyšně vraždící spolužačky v minisukních, ale pravdou je, že zvládnout porazit čtyřicet lidí za dvě hodiny dá jistou práci a není část se štvát s rozervanou psychologií každého z nich.
Občas nastanou chvíle, kdy nevíte, jestli se smát nebo brečet, například když se chlápek rozstřílený jako řešeto postaví a jde zatelefonovat své staré a samozřejmě se film nevyhnul ani klasickým scénám, jako že záporáka může kropit pět lidí samopalem, ale on se všemu vyhne a postupně je všechny odpráskne, při pádu ze srázu se sekyrka zabodne do hlavy tomu špatnému a zbraně hrdinů není třeba dobíjet, i když ty nedůležité charaktery i tahle smůla občas potká. Také přijde řada na milostné drama, nějaké ty výpotky typu „budu tě chránit až do konce“ a i z hlavního záporáka na konci udělají skoro politováníhodného dědečka (což na mě bohužel nezabralo, takových už jsem viděla ^^).
Čím mě film mile překvapil je to, jak dokázal z bandy bezejmenných tváří udělat během krátkého času charaktery, jejichž jména jsem si dokonce zapamatovala. Nanahara Shuya je prostě klaďas od začátku do konce, hraje ho Tatsuya Fujiwara, který je opravdu sympaťák (a to je asi hlavní vada jeho Raita z Death notu), hlavní ženská hrdinka Noriko (Aki Maeda) se sice celou dobu tváří jen vyděšeně či roztomile a občas omdlí, aby si ji mohl Fujiwara trochu osahat, ale pořád je nesmírně přirozená, dívka jménem Mitsumi si vás zaručeně omotá kolem prstu a Chigusa (GoGo z Kill Billa) je ve žluté teplákovce prostě nezapomenutelná, i přesto, že začne a skončí během asi pěti minut.
Také se tu potvrzuje, že nemůže být japonský film bez tajemného přeloženého student, v Battle Royale jsou dokonce dva – sympatický drsňák a vítěz minulé hry Kawada a hlavně ta největší krysa – zrzavý týpek Kiryama s manga vrabčím hnízdem na hlavě a cool výrazem, který s přehledem zabije každého koho potká. Velice působivý byl také poněkud psychopatický učitel Kitano, který měl celou akci na starost, ale ten si to u mě svým závěrečným výstupem trochu zkazil.
Zhodnotit Battle Royale je těžké. Můžete ho brát jako krvavou podívanou a těšit se z pohledu na dívenky v minisukních šíjící po sobě ze samopalu, doprovázenou geniálním hudebním doprovodem nebo ho můžete brát jako poselství a filozoficko-psychologickou studii. Můžete na něj hned zapomenout nebo nad ním můžete ještě týdny přemýšlet. Můžete ho přehlížet jako film s naivními úvahami a falešným hrdinstvím nebo ho můžete vzít vážně. Já osobně na něj nemůžu přestat myslet a ihned po shlédnutí jsem jej zařadila mezi svůj žebříček top ten. Vám můžu říct jediné – podívejte se a utvořte si vlastní názor. Ale určitě se podívejte.
1 komentářů:
Kde se dá stáhnout film? Nikde ho nemůžu najít. Díky
Okomentovat