Shindo Shuichi má sen - stát se slavným zpěvákem stejně jako jeho zbožňovaný idol, Ryuichi Sakuma. A možná by ten sen nebyl tak nesplnitelný, kdyby se chlapec trochu snažil. Jeho manager Sakano-san se může samou snahou roztrhat, aby kapelu protlačil na veřejnost, je na pokraji fyzického i psychického zhroucení a pokusy o sebevraždu jsou u něj na denním pořádku, ovšem k čemu to je, když Shuichi na všechno zvysoka kašle a den před těžce vydupaným koncertem ještě nemá složenou ani jednu písničku? Být na místě pana Sakana, pokoušela bych se zavraždit spíš Shuichiho než sebe. Je večer před koncertem a Shuichi se může přetrhnout, aby napsal text k písničce, ale žádná můza se zrovna vůbec nevyskytuje v okolí, natož aby ještě rozdávala polibky. Přece jen však v tu chvíli zapracuje osud, respektive vítr, který Shuichimu vytrhne papírek z ruky a donese jej až k zvláštnímu plavovlasému muži, který si jej přečte. Názor? Shuichi je nula. Nemá na psaní textů absolutně žádný talent, jako zpěvák je totálně bez šance. Načež cizinec nadutě odchází. Jeho kritika je však jistě zasvěcená, protože jak se Shuichi dozví druhý den z televize, tajemný neznámý je slavný spisovatel románů pro ženy, Yuki Eiri. Samozřejmě Shuichimu nedá ten muž spát, je z toho láska na první pohled (zmínila jsem se už, že se jedná o shonen-ai?), bohužel, zatím jen ze Shuichiho strany. A chlapci se díky jeho až nechutné vlezlosti podaří vetřít se nejdřív do Yukiho blízkosti, posléze i do jeho bytu, postele atakdále atakdále. Nedá se říct, že by z toho Yuki měl nějak zvlášť radost, naopak se snaží Shuichiho odbývat (kdybych nebyla slušné a podivných slov ne tak zcela znalé děvče, napsala bych, že ho vyloženě fuckuje), jak jen to jde.
Je to jen chladná maska nebo Yuki Shuchiho skutečně nenávidí a nechává si ho u sebe jen proto, aby se po večerech nenudil? A jak to dopadne se Shuichiho slibně rozjetou kariérou, když se na obzoru objevují mraky v podobě konkurentů, schopných čehokoliv, aby se Bad Lucku (Shuichiho kapela) nadobro zbavili? Proč Yuki Eiri zapomněl na svou minulost? A podaří se Bad Lucku prodat milion alb s názvem "Gravitace" i přes všechny překážky, které leží v cestě?
Gravitation jsem viděla už před delší dobou, dá se tedy říct, že tuhle recenzi nepíšu v růžovém nadšení, jaké obvykle mívám tak den dva po dokoukání seriálu, kdy se říká, že "mě naprosto pohltil a je to to nejlepší, co jsem kdy v životě viděla". Ale i s tímto arkticky chladným odstupem musím říct, že Gravitation je skutečně jedním z nejlepších anime, se kterými jsem zatím měla tu čest.
Zaprvé je to komedie. Já jsem na komedie zatížená, protože nemusím už od začátku sledovat příběh s černým vědomím, že všichni na konci stejně umřou. (Stejně jsem to podezření měla i u Gravitation a s klidným svědomím si dovolím zaspoilovat, že tady nikdo umírat nebude, hurááá.) Humor je úžasně lehký, převážně tu najdeme neskutečnou sbírku gagů a koumických mimických výrazů, nicméně i to, co postavy vypouštějí z chlebáren, jsou doslova perly.
Ryuichi: "Tohma není vzteklej, je jen nešťastnej."
Noriko: "Cože?"
Ryuichi: "Třeba ho bolí bříško nebo tak něco."
Noriko: "A to jsem myslela, že řekl něco chytrého."
Mr. K: "Neřekl, nicméně může mít pravdu."
Jak vám jistě došlo z předchozího textu, jedná se o shinen-ai, ale i toho je zde podáno tak, že vám po pár dílech nepřijde nic přirozenějšího, než homosexuální vztah.
Můžu dát maximálně 100 %, ale počítejte se 110 a rychle si koukejte Gravitation sehnat, protože taková show se jen tak nevidí. ^__^
Žila také jedna dívka. Jmenovala se Fuu, pracovala v oné čajovně a ze všeho nejvíc toužil najít samuraje, který voní po slunečnicích. V těch dvou cizích bojovnících poznala svou příležitost a když potom čajovna vyhořela, nic ji už na místě nedrželo. Vyhledala tedy ty dva samuraje a uzavřela s nimi dohodu - dostane je z vězení a oni jí na oplátku pomohou najít slunečnicového samuraje. Svůj úkol splnila a oni - ač neradi, se s ní museli vydat na cestu.
Dále je tu skrz naskrz prohnilý zločinec Mugen, klasický motherfucker, který nikdy nepohrne příležitostí někoho zavraždit. Pokud se ho zeptáte. co by o sobě řekl, odpoví vám, že "dělá špatné věci a má rád ženský s velkými prsy." Hrozně rád způsobuje lidem bolest, věří jen sobě a vlastní síle, je výbušný, drzý, sprostý a neumí číst ani psát. Má naprosto dokonalý styl boje a ze všeho nejvíc touží odkráglovat Jina. 
A pak je tu hip hop. Pokud tady řeknu, že se jedná o moderní přiběh zasazen do kulis středověkého Japonska, pak se opravdu jedná o hodně moderní příběh. Aneb rapující a brejkující samuraj tady nepředstavuje problém, stejně jako graffiti na zdech pevnosti Edo a postavy, které snad styl chůze obšlehly z černošského ghetta. Já, jakožto pravá, z temnoty zrozená zastánkyně goth-metalu, musím říct, že celou hiphopovou kulturu považuju za projev absolutního zla. Jenže v tomto spojení vážně působí naprosto fantasticky a bez něj by celý příběh neměl ani poloviční atmosféru. 
Co by se dalo říct závěrem? Ačkoliv jsem zoufale hledala něco záporného, všechna snaha byla marná. Animačně je série na vysoké úrovni, souboje berou dech, nehrdinští hrdinové jsou důvěryhodní a sympatičtí (a že přežijí, když metr od nich vybuchne muniční sklad, to se lehko odpustí) a příběh se svižným tempem ubírá k velkolepému finále, kde nás čeká samuraj vonící po slunečnicích. A že ve skutečnosti slunečnice nevoní? I na to musí Fuu teprve přijít.
Teď se konečně po dlouhé chvále dostávám i k záporům tohoto anime. V první řadě jsou to tzv. zdržovací epizody, které lezou na nervy snad každému. Přece jenom Naruto je pěkně dlouhý seriál a není možné, aby byly všechny díly skvělé. A těch slabých je tam také víc než dost.
Pak tady jsou různé vzpomínky. Neříkám, že traumatické příběhy z dětství nejsou zajímavé. Jenže ony většinou bývají vmíseny doprostřed boje a vy musíte sledovat utrpení postav, zatímco se třesete, jak nakonec souboj dopadne. Většinou se to dá vydržet bez problémů, jediným vážnějším příkladem je souboj Naruto X Sasuke, kdy mezi napínavý zápas byly vloženy tři epizody týkající se Sasukeho mládí a to už ke konci bylo opravdu nudné.
Čas od času je na seriálu znát, že autoři udělali něco, čeho pak trpce litovali a hledali složité okliky a hloupé výmluvy, jak to vzít zpět nebo se tomu alespoň vyhnout. Vím, že to ode mě bude znít hnidopišsky, ale je to tak. Uvedu příklad: Naruto při boji s Kimimarou vytvořil několik stovek stínových klonů. Proč jich pak na Kimimara útočilo jen pár a ostatní stáli stranou a nic neudělali? Přitom v souboji s Gaarou bylo jasně řečeno, že mohou útočit všichni najednou, aniž by si navzájem nějak překáželi. A podobných nesrovnalostí je tam mnohem víc (ale zase mnohem míň než v Bleachi, kdy autoři prohlásí jednu věc a v následující větě tvrdí pravý opak).
Druhá věc - podivně se měnící schopnosti postav. Ano, chápu že se jedná o žánr "super power" a je nutné, aby lidi rozbíjeli skály hlavama a nic jim neudělalo, když proletí vzduchem a cestou posráží půlku lesa. Nevadí mi, když hrdina spadne z kilometr vysoké skály na hlavu, udělá v zemi metrový kráter a pak se zase zvedne a začne bušit do soupeře. Otázkou je, proč když dokážou toto, proč jim někdy stačí dostat pěstí nebo čelo, aby se už nezvedli? Jako obvykle uvedu příklad, týkající se jinak úžasného duelu Naruto X Neji. Ač je Neji nejsilnější Gennin ve vesnici a Naruto je považován za absolutního losera, Naruto zvítězí. Tento fakt mi sám o sobě nevadí jako spíš to, jakým způsobem toho bylo dosáhnuto. Samozřejmě, že Naruto dostane královsky po držce, nastokrát rozsekaný, zmlácený, se zastavenýmy čakrovody, pokaždé se zvedne. Dobře. Ale proč potom Nejimu stačí dostat jednou pěstí a už má dost? Oproti tomu, co předtím vydržel Naruto to zase taková pecka nebyla. 
Uplynulo 12 let, Naruto vyrostl. O svém prokletí nemá ani páru, což ovšem neplatí pro ostatní vesničany, kteří v něm stále vidí to monstrum, které zničilo jejich domovy a povraždilo jejich příbuzné. Právě kvůli tomu je Naruto stále osamělý, bez přátel, bez příbuzných, bez lásky. Aby na sebe upoutal pozornost, neustále provádí všelijaké darebárny, provokuje koho může, ale to jeho situaci spíš přitěžuje. Navíc je totálně neschopný, na akademii téměř prolézá a jako jediný ze studentů už po několikáté nezvládl maturitu. 
Zdá se, že Naruto je od začátku ztracená existence. Jediný, kdo Naruta jakž takž bere na vědomí je jeho učitel z Akademie - Iruka, jemuž liščí démon také zabil rodiče. Iruka však kvůli tomu necítí k Narutovi zášť, právě naopak - v mládí byl stejný jako Naruto a dívá se na chlapce jako na svého syna nebo možná mladšího bratra. Je to právě on, kdo Narutovi odhalí jeho děsivé prokletí a po drobném incidentu s jiným učitelem dokonce nechá Naruta odmaturovat - a Narutovi se konečně dostane na správnou cestu naplnit svůj obrovský sen - stát se nejmocnějším Hokagem.
Cesta však ještě bude hodně trnitá, kaktusová pole z pohádek Looney tunes se můžou jít zahrabat hodně hluboko. To že Naruto zvládl maturitu totiž nic neznamená. Jako nováček (Gennin - nejnižší úroveň ninji) je zařazen do tzv. týmu 7, kde musí plnit nejrůznější mise, obvykle vysoko přesahující jeho schopnosti. V každém případě se však celých (prozatím) asi 200 epizod netočí kolem jednotvárných dobrodružství "nová mise, chránit starou babku na cestě z X do Y, sakra byli jsme přepadeni, au teď jsem se nasral, nakopu jim prdele...". Ne, pokud si myslíte tohle (je to logické, přece jenom Naruto je ninja anime), asi budete hodně překvapeni. Celkem brzo se totiž rozvine nadupaná dějová linie propojující celý příběh, která vám nedá spát. Jednoduše neusnete, pokud neuvidíte další díl (připravte se 3 týdny nespat). 
První z věcí, kterou vás Naruto spolehlivě strhne mezi své skalní fandy je rozhodně propracovanost postav a jejich charakterů. Ač většina hlavních hrdinů jsou 12 - 13 leté děti, je až s podivem, na jaké úrovni jejich charaktery jsou (ale to je u anime celkem obvyklá věc). Každá z postav doslova žije svojí vlastní osobností. Všichni mají silně vyvinutý cit pro přátelství, položit život za přátele tady není nic neobvyklého, minimálně jednou se o to v Narutovi pokusil každý. Na první pohled je také jasné, že tvůrci se se svými výtvory nemazlili. Těžko byste hledali někoho, kdo neschovává takzvaného kostlivce ve skříni v podobě nejrůznějších traumat a děsivých zážitků z mládí.
A většinou to bývá hrůza ze samoty, opuštění, zklamání, krevní msty... Nikdo se nepárá s tím, vyvraždit jednomu z hrdinů celou rodinu a pak ho nutit znovu a znovu se na to dívat. Nebo vracet se do vzpomínek chlapce, kterého se pokusila zabít jediná osoba, k níž cítil lásku. Občas se skutečně zdá, že autoři své hrdiny opravdu nenávidí... nebo je to jen kvůli tomu, abychom my ostatní měli čas od času důvod si pobrečet? Těžko říct. Avšak možná právě to je věc, která dělá hrdiny tak skutečné - budete je opravdu nenávidět, budete je opravdu milovat. Málokterý z nich vám bude lhostejný. A všichni mají pro své jednání racionální, uvěřitelné důvody... i těm záporným uvěříte, že jinak to prostě nejde. 
Naruto je akční příběh, kdo nemá rád souboje, raději by měl dát ruce pryč. Boje, potyčky a rvačky, to je totiž to, o co většiou jde. Epizodu, kde se rozdávají pořádné rány nenajdete. Hlavním lákadlem však není ani tak "proč", ale "jak". Souboje jsou totiž absolutně dokonalé, jak zpracovnáním samotných stylů, tak samozřemě i animačním provedením. 
Dalším hřebíkem do zlaté rakve posedlosti Narutem je hudební doprovod neboli soundtrack, který osobně považuji za nejlepší anime soundtrack vůbec. Hudba krásně podkresluje situaci, nikdy však nepůsobí rušivě a graduje celkový dojem ze scény. Při písních Sadness and Sorrow a Hinata vs. Neji vždycky budete brečet, stejně jako při bouřlivých bojových skladbách The Rising Fight nebo Strong and Strike se vás zmocní touha někam vyběhnout a pořádně si zakřičet. Většina písní zní výborně také sama o sobě, bez obrazového doprovodu, což se u soundtracků málokdy slyší. Jedinou slabinou jsou tzv. endingy - závěrečné písně, z nichž se mi za celou dobu líbily asi dva, většina z nich byla silně průměrná, několik se ani nedalo poslouchat a jeden byl tak falešný, až to vzbuzovalo otázku, zda je to schválně nebo se tvůrci prostě sekli. 