Asi všichni dobře víte, že obě tato geniální dílka mají stejné rodiče. A jako mezi všemi sourozenci, i tady se dají najít jisté společné rysy – a rozhodně jich není málo. Jen čtěte dál!
1. Společným počtem epizod (26) se nebudu zabývat, protože tolik jich má většina anime, ale...
2. Velmi podobné je složení epizod a jejich forma. Jak v Samurai champloo (dále jen SM), tak v Cowboyi Bebopovi (dále CB) se pravidelně střídají příběhy zcela vážné, humorné i úplně padlé na hlavu. Shodný je i závěr obou anime – jeden z posledních dílů je odpočinkový a totálně praštěný (kovboj Andy, baseballový turnaj s Američany), následuje nostalgická epizoda, kde se hlavní hrdinové rozejdou a poslední dvě jsou věnovány strhujícímu Grand Finale.
3. Děj je epizodický. Příběh málokdy přesáhne hranici jednoho dílu, ale vždy je dokonale vybroušený a geniální.
4. Příběh je v obou případech současný. Jistě, SM se odehrává ve středověkých kulisách a CB je science fiction, ale všude narážíme na věci z dnešní doby, duše příběhu je současná a proto se v obou anime cítíme jako doma.
5. Hudba. V jednom hiphop, v druhém blues, ale u obou tvoří podstatnou součást atmosféry a je na ni kladen obrovský důraz. Bez ní by ani jedno dílko nebylo ani z poloviny tak dobré, jako s ní.
6. V žádném případě tady nepočítejte s happyendy, na hollywoodské konce, kdy si všichni šťastně padnou do náruče, si tady nikdo nehraje. Autoři své hrdiny pěkně trápí, často je ani nenechají doříct poslední slova před smrtí nebo se rozloučit s nešťastným taťkou, který uvízl v černé díře. Pokud tady chcete něco říct, řekněte to rychle, protože realita se s vámi mrazit nebude. A jak se zdá, autoři ještě mají zvrácenou radost z toho, když všechny sympaťáky povraždí a záporáky nechají dál páchat zlo. Ale tak to přece ve skutečnosti je, ne?
7. Komu se líbil drsný, někdy až krutý humor v CB, rozhodně si smlsne i na SM, protože je úplně stejný. Hrdinové zřídka vyloženě vtipkují. Nedělají superdeformed. Jenže oni jsou vtipní sami o sobě – ne směšní, ale vtipní. Stačí se na ně podívat, a už se musíte smát jen v očekávání, co příště udělají za suchou poznámku, ironický obličej nebo posunek. Skutečně tady stačí málo, abyste se váleli smíchy po zemi. A hlavně ty dialogy...
”No tak! Vzpamatuj se! Neumírej! Musíš přece žít, mysli na moje prachy!” – Spike (CB)
“Bojovali jsme spolu.” – Mugen
„To se ti nezdálo.“ – Jin
“Pak tam začalo všechno hořet.” – Mugen
“To se ti taky nezdálo.” – Jin
“A tys tam seděl nahej ve vaně.” - Mugen
“Jo... to se ti každopádně zdálo.” - Jin (SM)
8. A teď už k hrdinům. Dalo by se říct, že jsou stejní a chovají se stejně. Parta vyvrhelů, kteří nemají kam jít a snaží se propádlovat životem, jak nejjednodušeji to jde. Jenže ono to z valné většiny jednoduše nejde. Neříká vám něco věta: “Chcípáme hlady, musíme si sehnat práci!”? K tomu snad už netřeba přidávat žádné komentáře. Ano, je to hnací motor hrdinů v obou seriálech.
9. Až do poslední chvíle nevíme nic o jejich minulosti. Proč jde po Spikeovi mafie? Jak Jet přišel o ruku? Proč si Faye nepamatuje nic ze své minulosti? Proč Fuu její otec opustil? Jak přišel Mugen ke své zášti k životu a tetování na zápěstích a kotnících? Všichni jsou zahaleni oblakem tajemna, který se až do konce nerozplyne.
10. Stejné je i jejich postavení ke světu. Oni to vlastně ani žádní hrdinvé nejsou. Zásadně nezachraňují svět – alespoň ne zadarmo. Když před jejich očima probíhá vražda, s klidným svědomím se odvracejí na druhou stranu. Zadarmo přece ani kuře nehrabe. ^_^
11. Hrdinové, ačkoliv k sobě mají pevné citové vazby, předstírají k sobě nezájem a lhostejnost. Někdy se jim ale nedaří tvářit se, že jim na tom druhém nezáleží.
12. Postavte si vedle sebe Mugena a Spikea a zjistíte, že jsou si navzájem velice podobní. Oba mají vrabčí hnízdo, zvláštní styl chůze a uvolněný, chaotický způsob boje. Zajímavostí je, že v anglické verzi je oba nadaboval stejný voice actor, ale to je vedlejší, protože anglický dabing nás stejně nezajímá. ^_^
13. Některé epizody mají podobná dějová schémata, některé se vyloženě opakují. Co třeba s mladým zlodějem, který se ve snaze pomoci nemocnému členu vlastní rodiny, vydal na zločineckou dráhu, ale zapletl se do něčeho mnohem většího, než si dokázal představit? V obou případech byl pronásledován mafií, spřátelil se s jedním z ústředních hrdinů a nakonec zaplatil životem.
Nebo feťácká epizoda, kdy v CB Ed přinesla posádce ilegální hříbky a v SM Mugen zapálil konopné pole, což mělo za následek, že půlka Japonska zažila veselou noc plnou lásky. Autoři asi mají k trávě hodně blízko. ^_^
14. V posledním bodíku se zmíním o tom, že autoři jsou dokonce tak drzí, že skoro úplně zkopírovali Spikeovu scénu pádu z katedrály. Pamatujete? Vicious ho vykopl z okna, on se řítil k zemi hlavou napřed a před očima se mu míhaly vzpomínky na minulý život. Ve tváři měl stejný výraz jako Mugen, když mu pod nohama vybuchl člun a on klesal ke dnu moře. Taky hlavou napřed. Taky mu před očima proběhl celý život. Nenápadné, že? ^_~
Konec. Vím, že 14 odrážek je hloupé číslo, mohla jsem to dotáhnout aspoň na půlkulatých 15, ale bohužel už mě nic nenapadá. Jsem si jistá, že mi minimálně půlka dalších věcí unikla, ale v zásadě jsem upozornila na ty největší podobnosti mezi dvěma nejlepšími anime, které jsem kdy viděla. Pokud si i vy na něco vzpomenete, neváhejte a napište! Aspoň se nám tahle minidatabáze trochu rozroste. ^_~
Představte si, jak bude vypadat svět za nějakých 70 let. Zemi postihne katastrofa a lidstvo, v zájmu vlastního přežití, osídlilo vesmír. Úspěšně kolonizovalo většinu planet sluneční soustavy i jejich měsíce. Kosmos křižují vesmírná plavidla stejně hladce, jako dnes lidé jezdí autem. Jenže nové prostory, hranice a možnosti dávají kvést novým druhům zločinu. Polapit takové meziplanetární zločince je praobyčejnou policii zhola nemožné. Tam, kde ruce zákona nedosáhnu, nastupují lovci lidí - bandy ošuntělých povalečů, většinou moc líných na to, aby si našli normální práci a živili se jako obyčejní lidé. Tito vesmírní kovbojové nahánějí zločince po všech koutech vesmíru a při předání policii za ně inkasují odměny. Bohužel, takhle zní jen teorie, skutečnost je mnohem drsnější. Posádka staré vesmírné herky, která nese honosné jméno Cowboy Bebop, by mohla vyprávět své. 
týpek" skvělý hrdina, ale občas tak trochu idiot. Nerad bojuje pro dobré věci, bojuje jenom za prachy. Razí heslo, že zadarmo ani vesmírné kuře nehrabe. Jeho minulost je zahalena temnotou a on na ni chce zapomenout, jenže někdy to bohužel nejde, zvlášť ve chvílích, kdy mu na záda začne dýchat mafie. Nemá rád psy, ženský a děti.
Budoucnost, osídlená sluneční soustava, ohraný motiv honby za zločinem… to všechno jsou věci, na které narážíme dnes a denně. Je vůbec možné s těmito ingrediencemi namíchat slušnou anime. Ujišťuji vás, že je, a to ne pouze anime slušnou, nýbrž anime špičkovou, s neuvěřitelnou atmosférou, dokonalou hudbou, vybroušenými příběhy a sympatickými hrdiny. Radši si to rozdělím do několika bodů, abych napsala všechno, co napsat chci. A bez vytáček se vrhnu na bod první, který jsem si pracovně nazvala... no, nijak. Ale bude o budoucnosti ve světě Cowboye Bebopa. 
O té by se dalo jedním slovem napsat, že je úžasná, ale to by nic nevystihovalo. Ne, že bych normálně žrala bluesovou muziku a možná mě teď ukamenujete, když řeknu, že saxofon nepokládám za nástroj, který rozechvívá duši. Asi jsem na to ještě moc mladá, abych pochopila, v čem spočívá kouzlo blues.Tím myslím – blues jako takového, protože blues v kombinaci s Cowboyem Bebopem je ta nejlepší možná volba. (Safra – už teď se za ta kvanta superlativů stydím a to jsem se dostala sotva do poloviny.) Neumím si sice představit, že bych si stáhla soundtrack CB, uvařila si kafe a jen tak poslouchala – k tomu jsem ještě nedozrála. Ale dovedete si vůbec představit, jak je poetická honička stíhaček za doprovodu saxofonu? Právě ona specifická hudba je to, co dodává CB většinu jeho noirové retro duše. Bez ní by to prostě nebylo no. 
A nakonec, co technické provedení? No, řekněme si na rovinu, že je trochu nezvyklé, ale velice originální a chytlavé. Možná se vám v prvních okamžicích nebude líbit, ale je to jen otázka pár minut, než si na něj zvyknete a během dalších pár minut už si ho přímo zamilujete. Lidé tu nemají mega oči přes půlku kvichtu a vlasy všech nemožných tvarů a barev. Jsou velice střídmí, trochu hranatí a hodně realističtí. V žádném případě žádní bishonenci. Jejich kouzlo spočívá spíš v duši a osobnosti, než ve fyzické kráse. Zpracování soubojů vysoké úrovni, jen stíhačky se občas trošku zaseknou, ale nejsme tady od toho, abychom bazírovali na detailech, ne? ^_^ 
Život je krutý. Jen si to představte. Je vám 12 let. Vaše matka je šílená hysterka, která vás při sebemenší příležitosti mlátí jako psa, otec už jí měl plné zuby, takže vás opustil a jediný, kdo se o vás jakž takž zajímal, byl váš starší bratr, jenže toho záhadný vrah brutálně upálil přímo před vašima očima. Není proto divu, že trpíte depresemi, vyhýbáte se ostatním lidem a máte tak trochu pokřivený pohled na celý širý svět. Toužíte sice po lásce, ale zároveň toužíte před světem utéct a uzavřít se do temných hlubin vlastní duše, což se vám docela daří. Pokud jste vůbec někdy v životě žili jako normální dítě, už si na to nepamatujete. Bez psychiatra nedáte ani ránu, ale to si samozřejmě nepřipouštíte. Tak co, vžíváte se do situace? Nezapomínejte, že je vám pořád 12 let, chodíte do šesté třídy. 
milovaná ouška a ocásek a také ví něco o vraždě vašeho bratra, ale tvrdošíjně vám odmítá prozradit podrobnosti, i když na něj jdete přes ony zmiňované rozkazy. Takže se naštvete, vyhodíte ho z domu s rozkazem, ať už k vám ani nepáchne, jenže on vás skutečně poslechne a vy jste z toho zase na nervy. Nenávidíte ho za to, že vás miluje a zároveň za to, že uposlechl vaše přání a odešel. Nenávidíte ho a zároveň už bez něj nemůžete být. Zdá se vám to málo zmatené? Tak čtěte dál. 
Z předchozího odstavce by se mohlo zdát, že se jedná o akční anime, ale bohudík tomu tak není. Není to ani detektivka, i když hledání Seimeiova vraha v příběhu hraje velikou roli. Loveless je hlavně psychologické drama o hledání sama sebe, lásce, přátelství a překonávání děsivých traumat z minulosti. Snad jediná postava, která tu není psychicky narušená, je Soubiho kamarád ze školy, Kio. Všichni ostatní v čele s Ritsukou jsou téměř zdeprimovaní blázni a antropomorfní personifikace hromádek neštěstí. Všichni se musí vyrovnávat se svou minulostí a rozhodnout se, jestli utečou a jejich budoucnost bude stejně trpká, nebo budou bojovat a zahlédnou ono pomyslné blýskání na lepší časy. Celý příběh je prodchnut otázkami, jako „Co je to láska?“, „Proč lidé milují?“ nebo „Jaký je smysl života?“ Ano, tady se nejedná o nic jiného než o hledání lásky, přátelství a smyslu života. Ale mají hrdinové šanci něco takového vůbec najít? To je právě to, čím Loveless mezi ostatními anime, mimo jiné, vyniká. Je to dokonale prokreslená psychologie postav. Dalo by se říct, že v tomhle směru je Loveless nejlepší anime, kterou jsem kdy viděla. 
Ale nejen kvůli psychologii Loveless stojí za vidění a tím se dostávám právě k technickému zpracování. Musím se s hanbou přiznat, že tento seriál jsem celý viděla na youtube a jistě všichni dobře víte, v jaké kvalitě tamní videa jsou. Ale i přes místy mírně rozkostičkovaný a rozmazaný obraz jsem musela obdivovat krásu hrdinů (dobrá zpráva pro ty, kteří nesledují anime, pokud tam není aspoň jeden bishonen – tady jich máte na výběr hned několik a všichni jsou na vysoké úrovni ^_^) a také úžasné provedení kletbových soubojů. Ono udělat akční sekvenci tak, aby nerušila lyrický ráz celého příběhu přílišnou akčností asi není nic jednoduchého, ale tady se to stoprocentně povedlo. K tomu si přičtěte příjemnou hudbu, která dokonale prokresluje danou scénu, ať už tragickou, žertovnou nebo milostnou a skvělé hlasové obsazení a máte tady anime, která si zaslouží stoprocentní ohodnocení. 
Adrian Clay - na první milý tuctový učitýlek ze základní školy, jeho druhá tvář je však mnohem hrůzostrašnější a temnější, než by si kdokoliv dokázal představit. Kdybyste se ho zeptali, co opravdu nemá rád, tak vám odpoví, že jsou to lidé, kteří za peníze prodávají své tělo. Nemá je rád natolik, že se za pochmurných nocích toulá temnými ulicemi a hledá mladé prostituty. Pokaždé je oslepí a zaváže jim oči. A pak ubodá k smrti. S nikým nemá slitování. Vrah, zvaný "Slepec" je postrachem všech nočních obyvatel v Los Angeles. Každá mince má i odvrácenou stranu a ta Adrianova je opravdu ultimátní. Kdybych chtěla být vtipná, tak napíšu, že Adrian Clay vede skutečně zábavný a dobrodružný noční život, ale protože zrovna u téhle recenze vtipná být nechci, tak si představujte, že jsem se o ničem takovém nezmínila.
Lawrence Hill - jeden z těch, kteří se živí vlastním tělem. Lawrence je ale podivný týpek, nejenže svůj nález nepředá policii, ale i přes hrozící nebezpečí Adriana vyhledá. Adrian samozřejmě chce svědka odstranit. Jenže Lawrence, chlapec s podivnýma očima, toužící po přátelství a lásce, se očividně vraha ani smrti nebojí. Chce utéct od způsobu života, jaký vede a v Adrianovi vidí klíč. Ani chladnokrevný masový vrah nedokáže zabít chlapce, který v něm vidí naději a díky němuž i on sám získal naději, že není na tomhle světě sám. Díky němuž má konečně pocit, že někomu za něco stojí. Zrodí se snad mezi nimi láska? Nebo je to jen zoufalá touha dvou ztracených existencí někam a někomu patřit? Má vůbec tenhle vztah mezi nešťastnými lidmi nějakou naději? A co je to vůbec láska? 
Boys next door je takovými otázkami přímo přeplněný. Je až neuvěřitelné, jakou hloubku dokázala Kaori Yuki nacpat do pouhých tří krátkých kapitol (jedná se o onevolumovku). Boys next door není jen milostné yaoi, je to nervydrásající, neuvěřitelně temný a depresivní příběh, obsahující všechny přísady skvělého dramatu - ať jsou to traumata z dětství, úzkostlivé pocity samoty a šílenství, náznaky schizofrenie, zoufalá touha po lásce, brutální vraždy, prostituce a zločinecké podsvětí, které své pařáty natahuje dál, než je pro hlavní hrdiny zdrávo. Už od začátku je jasné, že tahle story nemůže dopadnout dobře. Přiznám se, že tyhle depresivní a nešťastné příběhy nemám moc ráda. Nerada brečím. Tahle manga je však jiná. Je v ní cosi jiného, než primární plán rozplakat čtenáře. Je v ní hloubka. Je v ní něco, nad čím musíte ještě pěkných pár dní přemýšlet. Nejde vám z hlavy. Budete ji číst dokola a dokola, ve snaze ji úplně pochopit, ale... jde ji vůbec úplně pochopit? 
Mudo Setsuna má ve vlastním hnízdě, jak se říká, pořádně naděláno. On je tak trošku zosobněný problém. A není to jen skutečnost, že je mu 16 a puberta s ním cloumá na všechny strany… tedy, spíš jenom na ty špatné strany. Často se pere. Většinou nedobrovolně. Ale jeho nevinný roztomilý obličej nějakým způsobem přitahuje agresivitu školní bandy zfetovaných flákačů, za což si tahle parta zaslouží titul nejblbějších šikanátorů roku, protože pokoušet se zmlátit Mudo Setsunu je jako jít na exkurzi do krocaní farmy v červených hadrech. Sám chlapec si není tak docela jistý, co se s ním při rvačce pokaždé stane. Ví jen to, že v oči se mu zatáhnou šílenstvím a kdyby neomdléval při pohledu na 
krev, mrtvoly jeho protivníků by poměrně brzo vychládaly v městských stokách. Ano, Mudo Setsuna by skutečně byl schopen zabít. Je tu ale ještě jedna věc, která vždycky stoprocentně zchladí jeho rozbouřené hormony a sice hlas jeho mladší sestry, Mudo Sary. Ta má zase velice inteligentní zvyk na něj povykovat vždycky uprostřed rvačky a pak bezmocně pištět, když ochablý brácha dostává nakládačku. A právě rozkošná Sara s blonďatými vlásky a andělskou tvářičkou je další Setsunův problém. Je totiž tak krásná, že vzbuzuje touhy i ve vlastním bratrovi. Ano, Mudo Setsuna je zamilovaný do vlastní sestry. Vždycky byl. Jeho strašlivé tajemství zná jen jeho matka, která svého synka považuje za devianta a zrůdu (a řekněme, že má ta stará moudrá žena pravdu) a preventivně se s otcem svých dětí rozvedla už jak byli malí, aby Setsunu dostala z baráku a svou milovanou Saru před ním ochránila. Jenže tohle rozdělení nebylo k ničemu a děti se spolu stejně tajně vídají – zatím ale ve vší poctivosti. Pak je tu ještě jeden člověk, který tuší, co asi Setsuna před ostatními skrývá. Je to jeho jediný kámoš, o pár let starší Sakuya Kira, děsný floutek, povaleč, ochlasta, děvkař, ne tak docela lidská bytost a jediná Setsunova duševní opora. Dalo by se tedy říct, že Mudo Setsuna si stihl za pár let nahnojit tak, jak většina ostatních normálních lidí nedokáže za celý život. 
Začátek, který má své kořeny v pradávnu. V době, kdy se andělé rozhodli navěky skoncovat se samotným Pandemoniem. A že to byli andělé trochu jiní, než ti s tlustýma prdýlkama, co nám je v dětství hustil do palice pan farář v náboženské výchově. Při pohledu na tyhle kreatury člověk drží palce těm dole, těm, co mají rohy a vidle. Andělé neměli s pekelným lidem žádné slitování – bez mrknutí oka vraždili pekelné děti a znásilňovali pekelné ženy. Bylo jen otázkou času, kdy se jim někdo vzepře. Znechucená počínáním vlastního lidu se postavila do čela pekelné armády Alexiel, jeden z nejmocnějších andělů, ta, která jim kdysi vládla. Bohužel, Alexiel svůj boj projela na celé čáře, její duše byla vytržena z těla a to pak, spoutáno v řetězech, bylo uvězněno na věčné časy.
Právě proto se snaží Kurai s Arakune dostat nebohého Setsunu do ohrožení života, protože věří, že chlapec v sobě najde Alexielinu moc, když mu bude na hlavu padat klavír shozený z desátého patra. Jenže Setsuna je hodně kvalitní ignorant, nejenže z výšky letící předměty nedrtí nebeskou silou, ale raději jim jednoduše uhne, navíc nechce slyšet ani slovo o tom, že je do něj vtělená ženská s ohnivým mečem, která jediná může zachránit pekelnou říši ze zkázy. 
Tahle anime je jen neucelená, neukončená upoutávka na mangu. Příběh anime končí asi v první pětině mangy a navíc se drží jen nejzákladnějšího děje a vynechává asi pět dalších důležitých postav a událostí, které se v oné první pětině staly. 