POZOR! Následující článek může obsahovat spoilery, vulgarismy, homosexuální lásku a další radioaktivní materiál. Čtěte jen na vlastní nebezpečí!"
„Ahoj. Jmenuju se Sora. Hashiba Sora. Na úvod bych o sobě rád něco řekl. Chodím na střední školu, mám modrý vlasy a modrý oči a myslím, že u ženskejch bych měl velkej úspěch – což bohužel nemám, protože jsem měl smůlu a narodil jsem se do mangy, kde není ani jedna ženská. Pokud vás zajímá, jestli jsem něčím výjimečný, tak nevím – před nějakou dobou jsem totiž vypadl že čtvrtého patra a zapomněl jsem všecko, co se stalo předtím. Pamatuju si akorát, jak to křuplo, když jsem dopadl a můžu říct, že to křuplo fakt děsivě. Můžu děkovat všem svatým, že jsem vůbec přežil.
No, abych se dostal k tomu, o čem jsem chtěl původně mluvit. To byste nevěřili, co se mi přihodilo před několika dny v noci. Tak si mírumilovně chrupkám ve svým internátním pokojíčku, najednou cítím divný šimrání. Otevřu oči a málem mě zakousne zubatá. Triko mám vyrolovaný ke krku, kalhoty ke kolenům (tak dobře, ty kalhoty ne) a na mě se sápe copatej maník, kterej mě evidentně nesvlíkal kvůli tomu, že by se mu líbilo moje pyžámko. No řekněte, co byste dělali vy? Já na něj pár sekund čuměl jak z jara, než jsem se trochu probral, ale pak jsem se vzpamatoval a kluk odletěl na druhej konec pokoje. Sice se nezdám, ale když chci, mám docela páru. A prý: „Co to provádíš?“ a on že je můj novej spolubydlící, že se jmenuje Ran a ať zavolám Yorua. Šibe mu? Bleskově jsem kolem něho prolítl do koupely a asi hodinu se sprchoval. Fujky, kluci! Tohle se mi teda ještě nestalo… co si ten týpek vůbec myslel? Copak jsem nějakej blbej gej? No dobře… fakticky jsem blbej gej, ale co mi taky zbývá, když u nás v anime se holky zkrátka nevedou. Mohl mě předtím aspoň vzbudit…
Nemohl jsem ve sprše tvrdnout celou noc, tak jsem se odhodlal a vrátil se do ložnice. Takzvanej Ran si v klídku chrápal vedle v posteli a nezdálo se, že by měl ještě nějaký další choutky. Nicméně jsem pro jistotu zbytek noci strávil namáčklej v koutku, držel jsem před sebou polštář a nezamhouřil oka. Jeden nikdy neví…
Do rána k žádnýmu zákeřnýmu útoku nedošlo, takže jsem zbytečně strávil noc vejráním do tmy a vůbec jsem se nevyspal, ale to je vedlejší. Každopádně jsem byl nadmíru zvědavej na Ranovu reakci a nestačil jsem valit bulvy, když mladej nejenže si z noci nic nepamatoval, ale navíc nevěděl nic ani o Ranovi a říkal si Sunao. Tak to mě po**r. Ta dnešní mládež! Jo a to ještě není všecko. Pak totiž do mýho pokoje vtrhl spolužák Matsuri a společně s tím novým klukem Naem mi tvrdili, že Nao je můj kámoš z dětství. Zatracená ztráta paměti – teď ani nevím, kdy to se mnou lidi myslí vážně a kdy si ze mě dělaj srandu.
Zbytek dne proběhl celkem v klidu, akorát Nao se ve třídě pořád otáčel dozadu a zíral na mě. Při cestě ze školy jsem potkal na schodech divnýho učitele se zelenýma vlasama a ten mě oslovil jménem. Jen co jsem uslyšel první slovo, uvědomil jsem si, že má stejnej hlas jako kapitán Kuchiki Byakuya z Bleache, tak jsem dostal strach, že má třeba v kapse schovanou Senbonzakuru a utekl jsem. Pak se stalo něco zvláštního a já jsem omdlel a probudil jsem se až na ošetřovně, kde na mě všichni zírali jak na zjevení. Dozvěděl jsem se, že mi pomohl Nao, tak jsem mu musel poděkovat a byl konec epizody. Naštěstí! Dýl bych to už neunesl. Myslím, že teď půjdu a hezky si pohovořím s prvním scénáristou, kterého najdu na chodbě. Takhle ze mě dělat vola už v prvním díle nebudou! To bych se na to podíval, jako že se Sora jmenuju!“
0 komentářů:
Okomentovat