POZOR! Následující článek může obsahovat spoilery, vulgarismy, homosexuální lásku a další radioaktivní materiál. Čtěte jen na vlastní nebezpečí!
„Ahoj. Jmenuju se Hashiba Sora a tohle je druhý zápis v mém deníčku, kdyby se třeba někdy někomu dostal do rukou. Je zde zaznamenáno veškeré moje utrpení, ať je mi země lehká. Abych navázal na včerejšek, takže po skončení epizody jsem si zašel přátelsky popovídat se scénáristou, aby napsal něco pořádnýho. Po dnešku mám pocit, že jsem to neměl dělat, protože ten prevít neřekl ani slovo, ale v tom dnešním díle to pěkně osladil.
Hned ráno mě a Sunaa odchytl spolužák Matsuri a pěkně sprostým podvodem, využívaje naši chlapeckou naivitu, bezbrannost, bezelstnost a hlavně zvědavost, nás společně s Naem nakvartýroval do svého nového klubu zvaného „kluci pro všechno“. Takže třeba uklízení tělocvičny, čištění záchodů atakdál. To nám samozřejmě řekl až potom, co jsme se přihlásili. Tím to bohužel nekončilo. Pak nás totiž Matsuri navlékl do kostýmů, že máme dělat modely. Z toho jsem nakonec vyšel dobře, aspoň v porovnání s chudákem Naem. Vyfasoval jsem kostým samuraje, ve kterém jsem vypadal tak sexy, že jsem se musel držet, abych se nevrhl na zrcadlo. Nao dostal růžový princeznovský šaty a i když jsem se tvářil jako chladnej nezúčastněnej borec, nemohl jsem od něho odtrhnout oči. Ale aspoň je jasný, že v týhle shonen-ai love story budu dělat chlapa a to mě trochu uklidňuje. Ale dost keců, na takový myšlenky nemám čas. Jak to teda pokračovalo s našimi kostýmy – Matsuri nás vyvlekl před celou školu a na všechny zařval, že kdo si nás odchytí, tomu budem celej den sloužit. Jakožto bezelstný mladý hoch jsem samozřejmě nepochopil, v kterých oblastech jim budem muset sloužit, ale oni se na nás vrhli jak hladoví psi na uzený, takže jsem čapl Sunaa, který má očividně trochu oslabené reakce v krizových situacích a podařilo se nám zdrhnout. Ještě že tak! Neumím si představit, co by se dělo, kdyby nás ti úchylové chytili! Já bych na tom byl ještě dobře, ale Nao, chudák, převlečenéj za ženskou, v tomhle mužským světě, by asi nedopadl moc dobře. Cítil jsem se jako pes ochranář, když jsem toho růžovovlasýho zmetka uklidil na ošetřovnu, jenže potom… no hádejte. Zaslechl jsem na chodbě kroky týpka, kterej mluví jako kapitán Kuchiki Byakuya a zase jsem omdlel! Nechápu to… že bych měl nějakou chronickou spavou nemoc? Nebo nízkej tlak? Nebo rozdvojenou osobnost? Jeden nikdy neví, co všechno se může vylíhnout v chorých myslích pomatených autorek. Mám z toho fakt špatný pocit. Jdu spát, ráno je moudřejší večera. Mám jen trochu strach o své pyžamo…
0 komentářů:
Okomentovat